Procházka po pardubických klikách, zámcích a klepadlech

„Výraz „doma“ bylo v každém jazyce starých národů posvátné. Boj o život „venku“ znamenal věčné zápolení s okolním světem. Zima, horko, déšť, vliv věcí i lidí tam bez ustání ohrožují plány, naděje a povinnosti člověka. Ale ten, kdo je doma, cítí se uprostřed svých blízkých v bezpečí a může si odpočinout u přívětivého krbu. Není na Zemi národa, který by blaženě nevychutnával požehnání domova, ať již vypadá jakkoli. A když nastane noc, zavírají lidé všech zemí a plemen oči, aby nalezli klid.“[i]

                                                   „Ó Pane, rač svým hněvem smésti

                                                     všech duchů, skřetů ratolesti,

                                                     nechť nevchází k nám ve zlých snech

                                                     netvor na muřích pařátech

                                                     a ze stěn věci náhle neletí.

                                                     Ó Pane, spas nás před tou havětí!“[ii]

Zdá se, aspoň podle archeologických nálezů, že jeskyně byla prvním prostředkem k řešení „bytové nouze“ již v prehistorických dobách. Jeskyně spolu s ohněm znamenala pocit bezpečí. Nevíme, jestli si předvěký člověk vchod do jeskyně na noc nějak zakrýval. Prostoty, ležící poblíž vchodu sloužily snad občas jako přístřešek k přebývání (třeba k přečkání krutých zimních měsíců). Další prostory mohly sloužit k ryze kultovním místům, jak o tom svědčí nástěnné malby a zbytky oltářů s vystavenými zvířecími lebkami.[iii]

V období neolitické revoluce, kdy lidé objevili pěstování kulturních plodin a domestikaci, vznikala obydlí, jejichž vchod byl opatřen primitivními „dveřmi“, dřevěnou zástěnou, rohoží nebo kůží. Některé národy (kmeny) používají podobná opatření proti vniknutí neznámého člověka či zlého ducha dodnes.[iv] Používání kůží se proslavili především prérijní indiáni, žijící na severoamerickém kontinentu mezi Appalačským pohořím a Skalistými horami. Podobná obydlí si staví v severní Evropě Laponci, žijící za severním polárním kruhem na území Norska a Švédska.[v] Na území centrálního Turecka, používali křesťané, ukrývající se vysoko v horách před muslimy, obrovská kamenná kola, která byla umístěna v kamenných drahách. Na noc s nimi zatarasili vchod.[vi]

Tasmánci (dříve Van Diemmova země) používají dodnes primitivní dřevěné zástěny. Rovněž Křováci, žijící v geologicky nejstarší poušti světa, Namib, používají podobné zátarasy před dveřmi. Velmi primitivní zástěny používají domorodci z Andaman v Indickém oceánu.

Stany a „dveře“ s kůží používají dále např. Inuité (Eskymáci), některé asijské pastevecké kmeny, tibetští a arabští chovatelé dobytka, kmeny ze Somálska a z okolí Čadského jezera, Patagonci či Aurákanci. Tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Na horním Nilu se používal tuluk, tzv. kolový dům.[vii]

Dveře sloužily k udržení tepla či chladu, podle toho, v jakých zeměpisných šířkách a délkách se nalézaly. Záviselo samozřejmě i na nadmořské výšce.

Kolem r. – 1000 vynalezl řecký učeň Heron z Alexandrie I. automatizované dveře. Lidstvo v této době znalo klasické otevírací dveře, kývavé, posuvné i skládací. Číňané vynalezli r. 618 první nožním senzorem aktivované automatické dveře.[viii]

Dveřní design „plul“ napříč staletími. Proslavil se jak v době renesance (např. Zlaté dveře ve Florencii, celoživotní práce zdejšího zlatníka, udávají se jako nejkrásnější dveře na světě)[ix], tak v době barokní (např. Chrám sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně).

Klasické dřevěné dveře, zasazené do kamenného rámu, které se otvíraly dovnitř, vymysleli zřejmě staří Egypťané.[x] Ve starém Řecku „Bylo předpisem slušnosti obecně zachovávaným, že nikdo nemá vstoupiti do domu, leč se byl náležitě ohlásil. Obyčejně zaklepal vstupující na kovové klepátko nebo kruhy, jež byly upevněny na dveřích, jedině Sparťané nečinili prý toho, nýbrž volali.“[xi] Dveře se zavíraly závorou, posouvanou řeménkem.[xii] Ve starém Římě měl dům vchod pouze z ulice a obyvatel domu nebo návštěvník musel zabušit klepadlem zavěšeným na dveřích. Vrátný – otrok (ostiarius) mu pak otevřel. Aby takový vrátný neutekl, býval často jednou nohou připoután ke své boudě řetězem, který mu dovoloval dojít jen ke dveřím. Obvykle míval v ruce klacek, aby jím mohl vetřelce odehnat. Na dveřích byly              i nápisy „Cave canem!“ (Pozor na psa!).  Nejlepší přítel člověka tak vystřídal otroka.[xiii] Římané znali důmyslné zámky a klíče o více zubech. Na konci každého klíče bylo držátko v podobě kruhu, protože se klíče nosily na opasku. Dveře byly navíc zajišťovány trámy položenými napříč.[xiv]

Keltové opatřovali dveře dobrým zámkem se železnými klíči.[xv] Slované umístili v místech vstupu do domu silnější dveřní trámy. Dřevěné dveře jsou doloženy v nálezech jen výjimečně, i když nepochybně existovaly.[xvi]

Zámek patřil téměř odjakživa ke dveřím. Jako zabezpečující zařízení se objevují již v Babylóně, kde archeologické nálezy potvrdily existenci dřevěných zámků s kovovým klíčem. V době antického Řecka a Říma jsou zámky vyráběné z bronzu. Až do 17. stol. se vyrábějí zámky, u kterých lze klíčem pouze pootočit. Během renesance zámky podléhají uměleckým vlivům a jsou zdobeny vysekávanými otvory, barevnými krytkami otvoru pro klíč nebo napouštěním (zbavení oceli teplem). Zámky jsou nezadlabané, pouze nasazené na vnitřní straně dveří.[xvii]

Přibližně od pol. 17. stol. dochází k revoluci ve výrobě zámků. R. 1788 si podává patent Robert Barron, jehož zámek byl vybaven stavítky - pákami, které musí klíč zvednout do správné polohy. R 1844 je vynalezena cylindrická vložka. Vzniká bezpečnostní zámek, který poskytuje značnou variabilitu klíčů.

V průběhu 20. stol. prošel zámek dalším bouřlivým vývojem. V Česku je nejznámějším patentním zámkem značka (ochranná známka) FAB. Firma Alois Fáborský a František Šelda vznikla v r. 1924 (9. 10). V r. 1931 už měla „Fabku“ v nabídce, ale výroba se rozjela až v r. 1935.

Moderní doba pokračovala k heslovým a biometrickým zámkům (přiložení dlaně, prstů, snímání zorničky apod.).

Řezbáři v jižních Čechách a na Vysočině už v 16. stol. vyřezávali podobné zámky jako ve starém Egyptě. Používal se pro ně název stodolové zámky.

Asi nejstarším ekvivalentem našich zámků jsou egyptské dřevěné závory. Klíč a zámek vznikly nezávisle na mnoha místech na zeměkouli, např. v Číně, Latinské Americe, Palestině či v Persii (dneš. Íránu). Bible hovoří o „zámku na domě Davidově“ nebo o zástrčce, kterou používal moábský král Eglón k zabezpečení svého soukromí. Méně zámožní lidé svůj majetek blokovali závorami. Často se používaly nepraktické složité uzly (vzpomeňme na slavný gordický uzel a na A. Makedonského). Římané znali profesi zámečníka (nálezy v Pompejích). Ve stejné době jako klíče a zámky se objevují šperháky. Ve středověku vznikaly cechy zámečníků, což však vedlo k ustálení standardu a zámečníci se více soustředili na stránku uměleckou než bezpečnostní.

Součástí dveří je zárubeň nebo též veřej, hovorově futro nebo futra, z německého Futter, Türfutter. Jednalo se o rám, pevně umístěny ve zdi, který ohraničoval otvor dveří a tvořil jejich nosnou konstrukci. Dříve byl kamenný, dřevěný, dnes většinou kovový. Na zárubni je pomoci závěsů (pantů) zavěšeno křídlo dveří.