JULIUS MITLÖHNER A PARDUBICKÉ DIVADELNICTVÍ

Julius Mitlöhner a pardubické divadelnictví

I.

Byla válka, neboť se psal rok 1916.

Na pardubickém gymnasiu učili se primáni překládat „inter arma silent musae“, ale v kvartě, kvintě a sextě byla platnost tohoto hesla rozhodně popírána. Tři nejvyšší třídy, neboť mladý, sotva založený ústav nedorostl ještě do oktávy, dělaly snad radost profesoru češtiny, za to dobráckému, ale úzkostlivému řediteli byly jen pro starost. Kvartáni, kvintáni a sextáni spolu závodili. Nejprve v přečtených knihách, pak v malých recitačních večerech, při nichž dostala se ke slovu i hudba a konečně nesměle pomýšlelo se na cosi stejně krásného, jako neuskutečnitelného: na divadlo. Rostly plány, kupovaly se knihy, obsazovaly role, ale výsledek rozbíjel se o nedostatek odvahy zaťukat na dveře ředitelny. Plán padl, zrodil se nový, který měl, osud svých předchůdců, ale post tot discrimina rerum nakonec se všichni dočkali, ale ti nejmladší – kvartáni – prví!

Blížily se prázdniny. Pírkův dům na tehdejší Královské třídě zakrývá svou výší dlouhou starou zahradu, která se táhne za ním daleko až k Bubenči. V polovině je zahrada přerušena vilou, v níž domácí pán pietně střeží vzpomínky na zašlou slávu pardubického parforcu                  a válkou přerušeného závodiště. Zde tedy, mezi stěnami, pomalovanými výjevy z honů a Velké pardubické, pod fotografiemi aristokratických skupin a postav, snili o svém divadle dva kamarádi. Byli duševními vůdci kvarty: Josef Pírka, urostlý – řekl bych – pečlivě pěstěný chlapec s výraznou tváří a jeho spolužák Julius Mitlöhner, pobledlý, hubený student s chladnýma očima, premiant třídy.

Pod okny patricijského pokoje pokračuje zahrada pod rozlehlými větvemi kaštanů až k jakési kůlně s velikými vraty a k stájím, které kdysi hostily vítěze Velké pardubické. V hlavě jednoho ze studentů rodí se nápad a sotva jsou vysvědčení v kapse, mění se plán v čin. Vrata kůlny se otevírají a na jich místě je zavěšována opona, zaprášené haraburdí je vystřídáno papírovou kulisou a když byl práh zakryt lepenkou, s níž se šklebí tragická maska, a nad oponou zavěšen nápis „Urania“, je nové jeviště hotovo.

Pak se zkouší a jednoho letního odpoledne schází se pod kaštany obecenstvo. Je stejně studentské jako podnik sám. Gentlemani v krátkých kalhotách tahají dvorně své sousedky za copy, ale zábava dostává náhle dusítko, když vážnými kroky přichází do hlediště ředitel gymnasia a profesor náboženství. Jim a rodině Pírkově je vyhražena lože, která je na rychlo zřízena ve dveřích stáje.

Zvonek, opona mizí v portálu, hra začíná. Hra? Kdybychom se chtěli dívat na jeviště vážně, pak nevidíme divadelní hru, nýbrž hru na divadlo. Nejprostší primitivismus ve všech směrech: ve hře, výpravě, kostýmu i maskování. Ale je tu přece cosi, co zvedá toto dětské hraní až k jakési vážnosti. Cítíte, že tady se něco chce, vidíte neobratné, neškolené ruce, které s chtivou vůlí tápají po práci a když ji nyní zachycují, zdolávají ji sice barbarsky jednoduše, ale s ujištěním, že dělají, co mohou. V ubohoučkém dětinském prostředí byl dán vážný slib.

Nic nemůže lépe charakterizovat naivnost i oddanou vůli této studentské skupiny jako skutečnost, že Uranie opovrhla celou světovou divadelní literaturou a dala si pro svůj debut napsati hru jedním ze svých. Hraje se Mitlöhnerův „Otec a syn“ a autor je v roli otce na jevišti. A když se po dvou hodinách rozchází obecenstvo z Pírkovy zahrady a z tmy kůlny se vynořují prvé tváře, hoří stejně špatně setřeným líčidlem jako úspěchem, neboť je již jisto, že Uranie je heslem těchto prázdnin.

Pro druhé představení přinesl Pírka svou dramatisaci Jiráskova románu „Psohlavci“          a Mitlöhnerovi je svěřena titulní úloha hry „Jan Sladký Kozina“. Byla to náhoda, či již vyspělejší divadelní cit mladých studentů, že byl zvolen příběh o odbojném českém sedláku, neústupně hájícím starých svobod, tendence, která tehdejší národní době nejlépe vyhovovala? Dán Sophus Michaelis je prvým skutečným dramatikem, jejž Uranie hostí a Mitlöhner jako Marc Aron seznamuje se s „Revoluční svatbou“, aniž by tušil, že tato hra bude v jeho hereckém vývoji významnou. Zatím se však blíží školní rok a po Mitlöhnerově dramatickém pokusu „Štěstí“ zavírá se opona Uranie definitivně, neboť současně se otevírají dveře kvinty.

Ale dříve, než se gymnasium sešlo při Tedeum, prorazili s divadlem na veřejnost                 i septimáni. Pod vedením tehdy všemocného režiséra ochotníků, ředitele Karla Cerekvického, obsadili malou scénu Měšťanské besedy a hráli tu Štechovu aktovku „Maloměstské tradice“. Mládí a veseloherní hříčka měla úspěch, a to dodalo odvahu, aby byla dobyta nejnovější tvrz – jeviště Městského divadla. Ředitel Cerekvický přisvědčil, vybral studentům dvě Stroupežnického aktovky „Zvíkovský rarášek“ a „Paní mincmistrová“ a dne 1. ledna 1917 k úžasu a závisti všech mladších objevili se septimáni na první pardubické scéně.

Styk s ředitelem Cerekvickým přinesl spojení s Ochotnickým spolkem, který pochopil, že zde možno lehce mladými nadšenci zaplnit mezery, vzniklé válkou. Připravovali se právě Kolárovi „Mravenci“, hra velkým obsazením stvořená pro navázání spolupráce. Avšak ani septimáni nestačili, a proto sáhl ředitel Cerekvický i po těch nejmladších. Málo bylo vyvolených, ale Julius Mitlöhner byl mezi nimi.

A tak dne 5. května 1917 líčil se poprvé Mitlöhner v šatnách Městského divadla. V Kolárově staré veselohře byla mu svěřena malá, na plakátech ani nevyznačená, úložka komického přísedícího soudu, jehož role ležela jen v rozhořčeném opakování „O scandalum,     o hrůza!“ Ale již to, že bylo dovoleno vkročit na místa, odkud jsme v parteru slýchávali slova Vojanova, bylo nejen velkým vyznamenáním, ale i úplným zadostiučiněním za nepatrnost role.

S prázdninami otevřela se znovu vrata Pírkovy kůlny. Nebyla to však již Uranie, nýbrž Studentské divadelní sdružení, jméno, které potom několik let zasloužile neslo největší tíži pardubického divadelního života. Mitlöhner i jeho soubor byl sice v mnohém poučen stykem s ochotníky, ale ona počáteční naivnost a primitivnost zcela nevymizela. Po vzoru hereckých společností byl předem oznámen repertoár a ensemble, vypsáno předplacení a dokonce opatřena i kritika, kterou obstarával starší student. Hrálo se velmi často. Mimo reprisy loňských her objevil se na jevišti i Vrchlický („K životu“ a „Nad propastí“), F. X. Svoboda („Boháč a smrt“), Q. M. Vyskočil („Stroje“), Bayrd („Šestnáctiletá královna“) a dokonce těžké a chmurné drama Erckmann Chatriana „Polský žid“, v němž Mitlöhner, který vůbec nesl odpovědnost prvých úloh, hrál ovšem Mathise. Na den 1. srpna 1917 připravili studenti Hilbertovo společenské drama „Jejich štěstí“ s Mitlöhnerem v roli Karla. Je to důležité datum v dějinách Studentského divadelního sdružení, neboť zde poprvé prolomilo se zajetí dětských her a na jevišti v mezích slabých objevila se i skutečná hra, v níž především Mitlöhner dovedl přesvědčiti o bolesti              a resignaci rozvráceného rodinného života.

V činohru převedená opereta „Netopýr“ a aktovka „Rozvedený“ jsou posledními Mitlöhnerovými pokusy o slávu dramatika. „Rozvedený“ je zvlášť významný, neboť v něm napsal autor pro sebe úlohu slavného tragéda Romanovského. Není v nás nejmenších pochyb, že mladý divadelník vyjádřil tak svůj toužený životní cíl; nyní můžeme již z bezpečností vycítiti, že divadlo prolnulo se s Mitlöhnerem na tolik, aby rozdvojení zdálo se mu nemožné.

Zatím Měšťanská beseda se proměnila na scénu výhradně studentskou. S vyšší třídou účastnit se tu Mitlohner v roli Klána Svobodovy aktovky „Poupě“ a v úloze Tháma Milanem Svobodou zdramatizovaného Jiráskova obrazu „U Butteau“. A pak přichází na Městské divadlo „Fidlovačka“, ona před převratová, slavná „Fidlovačka“, která ve všech našich městech připravovala česká srdce na velké osudy. Dvanáckráte glossoval dráb – Mitlöhner z pardubického jeviště slepcovu píseň o krásném domově a činil tak s rostoucí vřelostí, která mu vynesla policejní upozornění, aby se držel textu. Nebyl to však poslední zásah staré monarchie do života našeho studenta, - významnější byl již přede dveřmi. Odvodní komise uznala sedmnáctiletého hocha schopným a nejděsnější jeviště počalo se rýsovati na obzoru. Těsně před obléknutím uniformy setkává se Mitlöhner na Městském divadle v Stroupežnického „Furiantech“ ve vtipně hrané roli Habršperka se svým příštím divadelním spolupracovníkem Jiřím Plachým, pak odjíždí do Haliče a stává se jednotkou šedivého válečného komparsu. Na vteřinu zavanula do špíny kasárenských dvorů vůně divadla. Jednoroční dobrovolník, projíždějící Pardubicemi, nedá si zakázati přísným dienstreglementem, aby neutekl pod kaštany Pírkovy zahrady. A protože je právě léto a prázdniny, rozlétly se odtud narychlo tištěné plakáty, které nad oznámením hry „Jan Sladký Kozina“ hlásají: „Jediné pohostinské vystoupení bývalého našeho předního člena a režiséra Julia Mitlöhnera.“ A pak zase mizí stará kůlna v mlhách haličských bažin a s ní i první etapa Mitlöhnerova hereckého vývoje.

Nazveme ji: uvědomování. Nepřináší žádné překvapující výsledky, Mitlöhner není na štěstí zázračným dítětem. Zájem o divadlo nevyrostl v něm spontánně sám o sobě, ale z široké touhy po kráse. Ale jakmile patnáctiletý student poznal ono úžasné narkotikum, které dýchá vůní líčidel, propadá mu cele, oddaně a vědomě, neboť ví, že může a cítí, že chce, ba musí. Uvědomuje si možnost i vůli tak plně, že v horečných snech prvého omámení jeví se mu jediná představa života: slavný tragéd Romanovský hrdina aktovky „Rozvedený“…