Z historie Velké pardubické - 2. část -JAK JSEM SE STAL KOŇÁKEM, VZNIK DOSTIHOVÉHO SPOLKU

Agentura Century byla transformována z bývalého Turfklubu SSM, který tvorili
konáci a milovníci dostihu a tím, že byli pod SSM, prežili zlé doby. Jméno nesla
agentura po vítezce Cs. derby klisne Cenzure, která behem normalizace musela být
prejmenována na Century. Za agenturu vystupovali hlavne Libor Hloušek, v následujících
letech dlouholetý šéfredaktor sportovní redakce televize NOVA a Ota Štaif,
známý z vystupování v televizním Klubu mladých spolu s Janem Valou. Bylo na ne
navázáno mnoho dalších aktivních dobrovolníku, mnohé si už ani nepamatuji. Sezona
probíhala podle zabehlých zvyklostí celkem hladce, pouze jsme pred blížící se
Velkou pardubickou dostávali ruzná varování a signály, že se na velkou pardubickou
chystají takzvaní ochránci zvírat, jejichž trochu teatrální protest probehl už v minulém
roce za celkem nízké úcastí pár lidí s jedním transparentem. To, že se na nás
neco chystá, avizovala i policie tehdy ješte ceskoslovenská a bylo vzájemne odsouhlaseno,
že bude mít na tribune A vyhrazenou cást posledního patra pro prehled a rízení
zásahu, kdyby takový byl potreba. My vubec netušili, co se na nás chystá a co zažijeme.
Behem odpoledne pri VP se celkem nic nezdálo nebezpecné, jen na príchodu
k závodišti stálo pár hloucku a stánku protestujících s letáky, které divákum rozdávali
a ti je obratem zahazovali.
Poté ale v prestávce pred hlavním dostihem Velkou pardubickou zacali mladí
lidé prelézat plot na více místech a najednou jich bylo plno uvnitr areálu. Dostih byl
presto odstartován, ale po prekonání malého vodního príkopu vbehli nekterí koním
do cesty a dostih musel být zastaven. Poté jsem byl svedkem rízení zásahu policie,
a to spolu s ministrem vnitra Janem Rumlem. Rízení zásahu vedl perfektne a korektne
jeden starší pravdepodobne príslušník SNB a policii se podarilo bez jakýchkoli
excesu, násilí a zranení behem 20 minut plochu úspešne vyklidit. Mezitím jsem se
byl podívat i na lóži prítomných diplomatu a tehdejší nový velvyslanec Velké Británie
David Brighty mi gratuloval s tím, že prubeh zákroku ocenuje a že by to britská
policie takto úspešne nedokázala. Já jsem požádal ministra, aby i za nás policii podekoval,
na což mi odpovedel, že tak už ucinil.
Dostih se poté odbehl, nemel príliš regulérní prubeh, mimo jiné to odnesl pri
svém posledním startu Železník a na nás zbyl jen smutek z nepodareného odpoledne.
Když jsem premýšlel, jaký je paradox, že práve já, který Velkou tak miluje, bude
možná u jejího konce, Ota Štaif ve snaze vec odlehcit prohlásil: „No tak to závodište
zrušíte a postavíte tady paneláky.“ Myslel jsem, že ho snad shodím z tribuny. Libor 

Hloušek to za pár dní odskákal lehcím infarktem. Mne dorazila dohra pri slavnostním
veceru na radnici, kde jsem požádal znovu ministra Rumla, aby policii podekoval, ale
to už bylo všechno jinak, policie byla ta špatná, tak jsem jim podekoval alespon za
mesto Pardubice já jako zodpovedný radní.
Protesty v roce 1992 se uskutecnily bezprostredne poté, co jsme vybojovali
areál závodište od státu zpet pro mesto Pardubice. Získání sponzora snu byl príklad
toho, když se dobrá vec uskutecní predcasne. Agentura Century tehdy získala sponzora
snu – firmu Martell – Seagram, tehdejšího sponzora Velké národní v Aintree.
A práve to byl podle mého názoru jeden ze dvou duvodu protestu. Tento názor jsem
si vytvoril behem témer rocních výslechu tehdejší Inspekcí ministerstva vnitra. Protestujícími
byli vetšinou pardubictí a ceští mladí lidé, kterí byli zaplaceni dopredu
prevážne nemeckými a rakouskými penezi, pricemž tento nábor probíhal v restauracích
a kavárnách. Skutecných ochráncu zvírat bylo tak 20–30 a akce byla iniciována
zcela jiste ze zahranicí a pres vysílacky jí veleli Rakušan a Nemec schovaní za
plotem. V podstate ani nešlo o protesty ochráncu. Hlavní byly dva duvody. Nekomu
vadilo, že se zde etabloval francouzský reklamní partner a nevím s jistotou, jak to
presne bylo, ale v té dobe probíhala privatizace Škody a boj mezi VW a Renaultem.
V roce 1991 sice byla smlouva uzavrena, ale vetšinový podíl státu mel být preveden
až o tri roky pozdeji. Bylo zretelné, že bylo treba z Francouzu udelat vrahy koní. To
mi bylo nekolikrát potvrzeno, když jsem toto podezrení vyslovil, a to i pracovníky,
kterí mne vyslýchali. Druhým duvodem byl velmi pravdepodobne probíhající boj
mezi tehdejším ministrem vnitra Rumlem a východoceskou cástí policie. Tomu by
nasvedcoval i fakt, že vudcí protestující osobnost celé akce, pan Bergman, mel zrejme
dost blízko k bývalé StB. Ledacos jsem se dozvedel i z rozhovoru s nekterými
lidmi, kterí se protestu zúcastnili. Protesty náhle ustaly o dva roky pozdeji, prakticky
hned po vysílání televizního poradu Aréna v roce 1994, ve kterém jsem se s peti
zástupci takzvaných ochráncu utkal a ve kterém se 80 % diváckých telefonátu priklonilo
na stranu mou a Velké pardubické. Stále zde ale byla zvláštní snaha nekterých
nemeckých a rakouských médií Velkou pardubickou diskreditovat, což se naštestí
vubec nepodarilo. V SRN jsem byl podle svých dríve emigrovavších kamarádu
za „vraha koní“. Byla to zvláštní doba, kdy jsme jezdili diskutovat i za hranice CR.
Naštestí i tam vetšina prítomných stranila nám. Také se musím vrátit k drobnostem,
uvedeným v clánku. Policie zasáhla tehdy velmi profesionálne, zraneno nebylo lidí
ctyricet, jak psala nekterá média, ale pouze jeden demonstrující musel být se zlomeným
prstem na ruce ošetren v nemocnici. Problémem bylo, že se celá záležitost
odehrála pouze tri roky po listopadu 1989 a to byla celá naše spolecnost na podobné
události a zásah policie velmi citlivá.
Už v prubehu príprav na Velkou pardubickou jsme si uvedomovali, že budeme
muset pruhledne vybrat poradatele pro príští léta. Už pred prázdninami jsem dostal
nabídku od IRM, která porádala nejstarší a nejtradicnejší rovinný dostih sveta
– St. Leger, který se behá nepretržite i behem válek od roku 1776 – a to na základe
smlouvy s mestem Doncaster, jemuž patrí tamní závodište. Nabídka byla perfektne
koncipovaná na shodném základe, který mela smlouva s mestem Doncaster. Zarucovala
perfektní poradatelství dostihu, zajištení úcasti špickových koní, mezinárodní
televizní prenos a delení zisku 50:50 %. Na naše tehdejší pomery mela jednu nevýhodu,
obsahovala platbu poplatku za management (management fee) ve výši 90.000
liber. To bylo v té dobe kolem 4 mil. Kc a všechny mé kolegy to vystrašilo, prestože
nabídka obsahovala zároven záruky, že minimálne takový bude zisk. Behem léta jsme
pripravili podmínky výberového rízení a já jsem žádal, aby byly zaslány také IRM,
což se ale z pro mne dodnes neznámých duvodu bohužel nestalo. Prihlášena byla
Agentura Century, Asociace steeplechase CR se zárukou Václava Chaloupky a dva
v Pardubicích žijící Belgicané. Po neštastném prubehu dostihového dne nakonec
ceští úcastníci odstoupili, nabídka Belgicanu byla nejasná a IRM nebyla obeslána.
Tím jsme velmi pravdepodobne prišli o obrovskou šanci, protože tatáž spolecnost
v osobe Johna Sandersona dodnes ekonomicky úspešne porádá dostihy na mnoha
mezinárodních závodištích vcetne napríklad Rijádu v Saudské Arábii nebo Bahrajnu.
Naštestí nám to John Sanderson vynahradil jinak – viz dále.
Já jsem tak zustal v listopadu 1992 s prázdnýma rukama a se mnou i mesto
Pardubice. Sice jsem už byl témer konákem, ale to mi nebylo nic platné. Naštestí
v Pardubicích tehdy byla velmi úspešná a prosperující firma Multisys.
Vznik Dostihového spolku
Na zacátku listopadu mne oslovil Petr Drahoš s otázkou, co bych ríkal tomu,
kdyby pro záchranu Velké pardubické založil akciovou spolecnost, a to za úcasti
prednostne pardubických a hradeckých podnikatelu. Myšlenka mne nadchla a tak
12. 12. 1992 tato akciová spolecnost vznikla. Já jsem z obavy pred obvinením
ze stretu zájmu radeji ani nebyl mezi zakládajícími akcionári. Jiní vcetne pozdejšího
primátora Jirího Stríteského takové zábrany nemeli. Na vkladech se vybralo asi
2,2 mil. Kc a okamžite zacala jednání s mestem Pardubice o podmínkách pronájmu
areálu a porádání dostihu. Na prelomu února a brezna 1993 došlo k uzavrení velmi
tvrdé nájemní smlouvy pouze na 7 let. Obsahovala clánek o další opci, ale trochu
jsem se za tu tvrdost stydel. Obsahovala také klauzuli o úcasti mesta jako akcionáre.
Mesto to ale nestálo ani korunu, protože vlastnilo od státu prevedený zbytkový
majetek Státního závodište, ocenený tesne pres jeden milion Kc a tento majetek
byl do spolecnosti vložen. Tím se mesto Pardubice stalo akcionárem Dostihového
spolku a. s. s podílem 31,5 %. Nejvetším jiným akcionárem byli vlastníci Multisysu,
kterí meli cca 24 % akcií. S rozpoctem 3 milionu korun vstoupil tedy Dostihový
spolek do roku 1993. Dnes se mi zdá neuveritelné, že jsme první roky vubec prežili,
ale bylo to dáno predevším velkorysostí pánu Drahoše a Kováre, kterí poskytovali
peníze obratem, když náhodou nejaké chybely.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2022