LEGENDY MOTOCYKLOVÉHO SPORTU - ALEŠ DRYML starší

Už jako malý kluk jezdil Aleš Dryml s rodiči na Zlatou přilbu, tehdy ještě na travnatou dráhu pardubického závodiště. A plochá dráha v něm tak nějak uvízla. S rodiči se odstěhoval do Přelouče, kde také ukončil základní školu. Poté se vyučil automechanikem v pardubických Pozemních stavbách. Mladý Dryml tehdy vlastnil plochodrážní Jawu 500 DT a na tomto stroji jezdil v Přelouči na strništi za školou a zkoušel si starty a jízdu smykem. Tato vášeň pro motorky ho následně dostala k trenéru Josefu Laštovkovi do Zlaté přilby, kde začal závodit jako junior. Byl mu ovšem přidělen závodní motocykl na ledovou plochou dráhu… Aleš Dryml se poté sice jako jeden z mála nedostal na vojnu do Rudé hvězdy Praha, přesto mohl v době základní vojenské služby svůj sport provozovat. Možná i kvůli svému „nafasovanému“ motocyklu absolvoval svoje první opravdové závody na ledě. Trénoval po rybnících a dostal se až na mistrovství republiky. V roce 1973 byl prvně nominován na mistrovství světa na ledě         a ze semifinále v německém Inzellu postoupil do finále. To odjel v roce 1974 v památném mítinku ve švédském Nässjö, kde tehdy, ještě jako voják, skončil na šestnáctém místě. „Ledy“ pak Aleš Dryml jezdil ještě několik dalších sezon, ale chtěl samozřejmě jezdit klasickou plochou dráhu. V Pardubicích na něj ovšem nějak nikdy nevyšel nový motocykl, a tak na rok odešel do Slaného, kde měl možnost jezdit na stroji zapůjčeném z Divišova v úpravě pro Jiřího Štancla. Rázem se tak za asistence továrního mechanika Rudolfa Uhra z Divišova prosadil na mistrovství republiky.

            Aleš Dryml vynikal bleskovými starty, v letech 1982 a 1984 se stal dvakrát mistrem republiky. A dařilo se mu i v závodě o Zlatou přilbu Československa, kde dvakrát ve velkém finále vedl, aby vždy ale nakonec skončil druhý… V roce 1980 za Ole Olsenem a o rok později za Jiřím Štanclem. Velmi dobře si ovšem Dryml počínal na dlouhé ploché. Tam se stal pětkrát republikovým šampionem a šestkrát vicemistrem. V revolučním roce 1989 jej dokonce jen velmi málo dělilo od titulu šampiona planety!  Ve světovém finále v Mariánských Lázních, v neděli 20. srpna 1989, mu o pouhý jeden jediný bod, o který zůstal zpět za Simonem Wiggem, utekl titul mistra světa… V roce 1991 na stejné dráze pak získal opět „jen“ stříbrnou medaili za Němcem Rissem. Další dvě, tentokrát bronzové medaile si Dryml přivezl v roce 1977 z MS v polském Chorzówě a o dva roky později z amerického White City z finále družstev na klasické ploché dráze.

            Účastníkem světového finále na dlouhé ploché dráze byl Aleš Dryml starší celkem čtrnáctkrát. Celou kariéru, kromě ročního angažmá ve Slaném, byl oporou pardubické Zlaté přilby. Koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let pak posílil kluby ve Velké Británii.

            Na závěr své jezdecké kariéry se Dryml rozhodl naplno živit plochou dráhou. V Německu to ovšem za totality znamenalo požádat přes Autoturist o tzv. komerční styk a zříci se reprezentace, pravidelně se pak ještě muselo měsíčně odvádět část výdělku v devizách. Po roce 1989 už bylo ale všechno jinak, Aleš Dryml odjel za sezonu 45 závodů, podobně jako jeho největší soupeři, a měl v plánu ještě pokračovat. Aktivní činnost ovšem ukončil po pádu                 a vážném zranění (osm zlomených žeber) po nešťastné kolizi se synem Lukášem při tréninku v Pardubicích.

            Kromě vlastní dlouhé a úspěšné závodnické kariéry lze Aleši Drymlovi přičíst ještě jednu zásluhu o českou plochou dráhu a to, že k ní přivedl své dva syny Aleše a Lukáše. Ti svými úspěchy reprezentovali Pardubice a Českou republiku nejen doma na plochých drahách či v závodě o Zlatou přilbu, ale i v zahraničí. Skvěle si vedli v Německu, Anglii, Dánsku, Švédsku či Polsku.

PERNŠTEJN 7. února 2022