Z HISTORIE VELKÉ PARDUBICKÉ - 6. část

a) rovinné dostihy

     Na začátku našeho působení na závodišti nebylo jasné, zda neskončí dostihy na klíčovém českém závodišti v Praze Chuchli, a proto jsme se s Petrem Drahošem rozhodli pořádat den před Velkou pardubickou rovinné dostihy, jejichž vrcholem byl pardubický St. Leger. Pro tento dostih Petr Drahoš zabezpečil dotaci vyšší, než měla většina českých rovinných dostihů. Přineslo to mimo jiné i účast zahraničních koní, což bylo nepochybně zpestřením víkendu Velké pardubické. I když Chuchle své krizové momenty ustála, trvala tato pardubická mladší tradice asi 15 let, než byla bohužel opuštěna. Stejně tak se bohužel neujaly ani tzv. bumpery, což jsou rovinné dostihy pro překážkové koně, určené například pro koně, kteří se vracejí po zranění, nebo kteří přecházejí z rovin do překážek.

b) drezúry a parkury

    V minulosti k závodišti patřily všechny disciplíny s účastí koní včetně sportovního ježdění. Také jezdci v minulosti ovládali všechny disciplíny, za všechny můžeme jmenovat kpt. Poplera a majora Svobodu. První parkury a drezúry se objevily na závodišti po dlouhých letech v rámci první výstavy Kůň. Protože jsme na rozdíl od Lysé nad Labem zamýšleli naši novou výstavu jako chovatelskou, byl to jen přirozený vývoj. Postupně i díky nástupu military dostaly svůj pevný termín také jezdecké soutěže mimo termín výstavy a celé odvětví se začalo dobře vyvíjet až k situaci, kdy jsme měli jak travnaté, tak písčité kolbiště a několik kvalitních jezdeckých mítinků do roka.

c) soutěže všestranné způsobilosti

    S military se to mělo jinak. Je to královská jezdecká disciplína, soutěž ve všestranné způsobilosti, která zahrnuje drezúru, terénní jízdu se speciálními na čas a parkur. Když jsme měli pocit, že se nám na závodišti docela daří akce pořádat a stabilizovat provoz, přišel za mnou tehdy ještě žijící major Miloš Svoboda, dvojnásobný pardubický vítěz Velké pardubické a řekl mi: „Mirečku, děláte to tady dobře, ale slib mi prosím, než umřu, ještě jedno. Vraťte na závodiště military, vždycky sem patřilo!“. Měl samozřejmě pravdu, všichni bývalí žokejové ho jezdili, dokonce ještě Kamil Kuchovský měl v roce 1972 reprezentovat na OH v Mnichově. Chtěli jsme majoru Svobodovi jeho přání splnit, a tak jsme s Petrem Drahošem přemýšleli jak do toho a trochu jsme měli obavy, abychom dráhou pro military nenarušili dostihovou dráhu a její provoz. Tam pro nás důležitou roli sehrál zkušený jezdec     a koňák Jirka Černý ze Slatiňan, který nás přesvědčil o tom, že to může být pro závodiště         a Dostihový spolek jedině přínosem. V té době se prostřednictvím výstavy začaly postupně rozšiřovat vztahy na chovatelské svazy a Českou jezdeckou federaci. Jeden z nejdůležitějších zahraničních kontaktů byl Tom Ryckwaert působící ve Waregemu v odborné škole v areálu závodiště, stavitel mezinárodních tratí včetně olympijských. Když jsme se před přelomem tisíciletí definitivně rozhodli pro pořádání military, nejenže nám postavil trať pro mezinárodní soutěže, ale svým vlivem pomohl i k získání pořadatelství mistrovství Evropy juniorů, poté dvakrát ME mladých jezdců i dvou olympijských kvalifikací – do Pekingu 2008 a Londýna 2012. To už na závodišti začínal působit ing. Jiří Kunát, vedoucí kočárové sekce ČJF, mezinárodní rozhodčí kočárových soutěží a člověk s mnoha vazbami na jezdecký sport český i mezinárodní, což nám nesmírně pomohlo v dalším posunu. Na závodiště přišel i Jaroslav Grodl z Čejova u Humpolce, kde se běhá tradiční české military a náš areál se stal na dlouhá léta středem českého military. Tady je nezbytné říci, že všechny výše jmenované mezinárodní soutěže byly nejdůležitějšími a největšími mezinárodními soutěžemi do té doby nejen v ČR, ale včetně bývalého Československa a také Rakouska – Uherska, což překonala až v posledních pár letech jezdecká Global Champions League a její finále v pražské O2 aréně.

d) westerny, další jezdecké disciplíny

   Jak se rozrůstaly aktivity spojené s jezdectvím a koňmi, došlo i na westernové ježdění. Tady byly důležité dvě osoby. Prvním byl Kamil Kuchovský, který se po své trenérské dostihové kariéře stal i mistrem ČR ve westernu. Z hlediska pořadatelství byl ale důležitější ing. Václav Ráliš mladší, kovář z dlouhé řady kovářů závodních koní, který byl zároveň aktivním funkcionářem westernové sekce.

  V době, kdy byl ředitelem Jiří Kunát se jelo i pár kočárových soutěží. On také přivedl na závodiště soutěže v endurance, což jsou vytrvalostní závody zejména arabských koní v otevřeném terénu se startem a cílem na závodišti a to na 60, 80 a 120 km.

e) výstava Koně v akci

    Dlouhá léta se v Lysé nad Labem pořádala a pořádá výstava o koních. Jejím spolupořadatelem byl dlouho ing. Jiří Křepelka, novinář a koňák. Výstava byla z mého pohledu spíš velkým jarmarkem. Tehdy se potkali Petr Drahoš a Jiří Křepelka a domluvili se, že chybí velká chovatelská výstava a tak začala zářijová výstava Kůň a posléze Koně v akci. Tato výstava byla pořádána ve spolupráci s různými chovatelskými svazy a postupně se díky pracovnímu úsilí Marty Drahošové a Magdy Hromádkové ve spojení s aktivitou Jiřího Křepelky rozrostla do velké koňské chovatelské výstavy s mnohými aktivitami a mezinárodní účastí. Pro návštěvníky byly k dispozici katalogy se všemi účastníky. V nejlepších letech se představilo pokaždé více než 400 koní až 40 různých plemen. Protože zároveň představovala koně v různých jejich aktivitách, dostala nakonec název „Koně v akci“. Dvakrát se zúčastnil hřebčín Lipica ze slovinské Sežany, koně z mnoha oblastí Itálie, účastníci ze Španělska včetně mistra světa ve speciální pikadorské drezúře, koně z Německa, Rakouska, Maďarska, Polska, Ruska i dalších zemí. My jsme se zase recipročne zúčastňovali s kladrubským hřebčínem evropském výstavy Fiera Cavalli ve Veroně. Výstavu provázely různé atraktivní akce              a představení, ať už to byla třeba uherská pošta, kozácká jízda a další a také různé soutěže, z nichž byla asi nejvděčnější divácky soutěž v těžkém tahu. Je škoda, že naši nástupci v tomto trendu nedokázali pokračovat a výstava se sesunula z mezinárodní úrovně na regionální.

f) jiné sportovní akce

    Areál závodiště vždy hostil různé sportovní aktivity. Nejznámější byla rozhodně Zlatá přilba, ale na závodišti se jel i jeden z prvních autokrosů a jeden z prvních cyklokrosů. Trvalým hostem jsou atleti se svým podzimním krosovým mítinkem.

    My jsme zavedli různé formy golfu, z nichž byl nejstálejší krajinný terénní golf bez vysekaných greenů. V dlouhodobé perspektivě jsme počítali s běžeckým lyžováním. Pro začátek bylo v dobré zimní sezóně závodiště otevřeno pro veřejnost a v 6 týdnech příznivé zimy v roce 2010 se na závodišti vystřídalo 10.000 lyžařů běžců. V plánu bylo zřízení chlazené trasy v délce cca 3 km s tím, že by se rozstřikovače závlah v zimě vyměnily za sněhová děla, protože vody je na závodišti dostatek. Předběžně byla rozjednána i možnost světového poháru ve sprintu běžeckého lyžování. V případě běžecké dráhy by se dal pořádat    i skijöring – lyžař tažený koněm. Hlavním důvodem bylo to, že jsme měli záměr celoročního intenzivního provozu závodiště ve prospěch obyvatel Pardubic tak, aby areál sloužil jako jeden z městských parků

g) výstavy

    Je mi líto, že závodiště není zároveň využíváno jako komplexní výstavní areál. Přesto se nám dařilo některé výstavy pravidelně, či příležitostně pořádat. Byla to třeba Agropa – výstava zemědělských strojů, potravinářská výstava Mls pardubického kraje s Agrární komorou, výstavy automobilových veteránů a další. V tomto směru chyběla na závodišti víceúčelová jezdecká hala, která byla projekčně připravena, ale chyběla vůle k její realizaci.

h) kultura

    Samotné dostihy a další koňské akce jsou vlastně také kulturou – kulturou koně. Jinak si málokdo uvědomuje, že dostihy charakterizuje jiný název. Ten zní, že dostihy jsou chovné zkoušky koní. S kulturou souvisí činnost, ze které dostihy vznikly. Jsou to parforsní hony. V Evropě i u nás existují různé parforsní společnosti, které vlastní i smečky loveckých psů.     I na našem závodišti proběhlo hned několik parforsních honů. Organizovali je manželé Pilipovi a měly obvykle i mezinárodní účast, zejména z Německa, Rakouska a Švýcarska.

    Mimo koňské kultury se na závodišti uskutečňovaly i různé koncerty a po mnoho let také největší česká technopárty Summer of Love. Pro tyto akce bylo vyčleněno pouze zázemí          s kolbišti bez možnosti vstupu na dostihovou dráhu, ale technopárty Summer of Love byla po léta velmi oblíbená a zároveň ekonomicky přínosná akce s mnoha tisíci účastníky. Jen jsme museli hlídat nasměrování reproduktorů tak, aby se v Pardubicích dalo spát. Zajímavým          a potěšujícím faktem bylo, že nikdy nedošlo k projevům vandalismu.

i) školství

   Dnes je už zapomenutou skutečností, že v Pardubicích existovalo špičkové jezdecké školství. Bylo to po vzniku republiky „Vojenské jezdecké učiliště“. Řada jezdců byla za starého mocnářství ve vojenské službě a často to byli i vyšší důstojníci. Po zániku Rakouska - Uherska přešla celá řada z nich do nově vzniklého učiliště, jehož úroveň ale byla ve srovnání s tím, co vnímáme dnes pod názvem učiliště úplně jiná a daleko vyšší. Působili v něm major Aubrecht, major Klement, major Teplý - Vídner, major Dobeš, major Svoboda, kpt. Býček, kpt. Charous, kpt. Popler a kpt. František Ventura se dokonce stal v roce 1928 v Amsterodamu olympijským vítězem. Ty všechny a další, které dnes už neznáme, znamenali pojem „Česká jezdecká škola“ a tento pojem byl v Evropě vysoce ceněn. Jezdec a trenér pan Zábrodský, kovář Václav Ráliš i Evžen Erban (o němž jen málokdo ví, že byl také výborným jezdcem nejen na plochodrážním stroji) by mohli ze své paměti sypat další lidi a příhody s touto školou spjaté. Ve snaze dát areálu závodiště celoroční provoz jsme se snažili na závodišti zřídit jezdecké gymnázium. Byli jsme poměrně blízko jeho založení, nebo alespoň zřízení jezdecké třídy na Sportovním gymnáziu, ale to už se nám dotáhnout nepodařilo. Je mi to líto, protože francouzské město Saumur na Loiře, které mělo podobnou vojenskou historii jako Pardubice, takovou jezdeckou školu i po zrušení kavalerie při francouzské armádě stále má a je to jedna z největších turistických atraktivit tohoto města. Jen mimochodem – jediný francouzský vítěz Velké pardubické s koněm Rayon de Lune z roku 1947 kapitán Buret byl v té době jejím vedoucím jezdcem.

Lata Brandisová a její klisna Norma

Velká pardubické České pojišťovny – 14. 10. 2007

   V roce 2007 jsme si připomněli téměř zapomenutou hrdinku Immaculatu Brandis alespoň dostihem. Následující popis byl komentářem k uvedenému dostihu na počest komtesy Immaculaty Brandisové v roce sedmdesátého výročí jejího vítězství. Je třeba si uvědomit, že Lata Brandisová porazila tehdy celou německou jezdeckou elitu po šesti letech jejich dominance ve Velké pardubické. Také to bylo v době nástupu německého nacismu a příprav války. Zmíněnou jezdeckou elitu tvořili němečtí důstojníci a jezdci, kteří měli většinou armádní zázemí a někteří byli následně i členy SS. Byla to poslední Velká pardubická před 2. světovou válkou a není divu, že se po svém vítězství stala národní hrdinkou. O to smutnější byl osud její a jejích sester v padesátých letech, kdy je komunisté donutili žít poblíž Řitky v lesní chatce bez vody a elektřiny. Nám Čechům ji musel připomenout až britský spisovatel Richard Askwith ve své knize Nezdolná, vydané před pár lety a naštěstí alespoň přeložené do češtiny. Je to tentýž spisovatel, který napsal knihu o Emilu Zátopkovi.

Tento příběh je neuvěřitelný a když jsem ho vyprávěl přátelům v zahraničí, těžko tomu věřili.

==================================================================

Křišťálový pohár Media Flow

Memoriál komtesy Laty Brandisové – 1. ročník  

K 70 výročí vítězství komtesy Laty Brandisové

   Narodila se 26.6.1895 a byla neteří hraběte Oktaviána Kinského, který byl v r. 1874 jedním z hlavních zakladatelů Velké pardubické. Milovala koně nade vše a od mládí byla dobrou jezdkyní. Jako mnohonásobná účastnice VP byla jedinou ženou, která tento překážkový dostih kontinentu pokořila.

   V roce 1927 startovala jako prvá žena na světě v překážkovém dostihu s klisnou Nevěstou       a doběhla jako pátá.  V roce 1930 byla čtvrtá. Na vítězství si však musela počkat několik let. Bylo to 17. 10. 1937 v 56. a posledním předválečném ročníku Velké pardubické, kde startovalo 16tičlenné pole a zahraniční účast byla značná. Cílem nakonec proběhlo 10 koní     a komtesu Latu Brandisovou donesla vítězně do cíle výborná desetiletá kobylka, plavka chlumeckého chovu Norma. Lata s Normou zvládli trať za 10 minut a 47 vteřin, což je i dnes stále výborný čas. 

   A tak jedinkrát v historii tohoto slavného dostihu Velké pardubické zvítězil kůň domácího chovu s domácím jezdcem a ke všemu ještě ženou…! Nadšení diváků nebralo konce – opakovaně provolávalo slávu vítězce Latě Brandisové a její klisně Normě. Zdálo se že 40 tisíc diváků, kteří tehdy nad jejím vítězstvím jásali, nebylo nikdy tak upřímně jednotných.

Lata Brandisová byla posledním vítězem Velké pardubické před dlouhou vynucenou přestávkou. Ovace utichly, lidé se vytratili a závodiště osiřelo – za několik měsíců začala 2. světová válka.

    „Dobyla vítězství nejen sobě, ale nám všem ženským dušičkám, které jsme na ni hrdy              a dokázala zároveň, že není třeba být ani mužatkou ani ženou špatného vkusu či hrubých mravů, chceme-li měřiti v jezdeckém sportu své síly s muži. Že je právě naopak třeba velmi mnoho ženské trpělivosti, jemnosti, houževnatosti a poctivosti, abychom dosáhly v sedle úspěchů a že ženy přečasto jsou samy vinny, že se na ženský jezdecký sport shlíží s patra.“

    Napsala tehdy v komentáři  Dámská jezdecká společnost.

 A nebyli bychom v Čechách, kdyby její příběh končil šťastně. Lata Brandisová ještě dále jezdila, startovala po válce ve VP dvakrát a naposled byla v sedle v pardubickém dostihu 23.10.1949. Po pádu, při kterém si přivodila několik zlomenin včetně fraktury lebky, byla týden v kómatu. Aby toho nebylo málo, v době jejího uzdravení nastala kolektivizace vesnice. Jejich rodinný zámeček byl zabrán a jako třídní nepřítel byla komunisty i s dvěma sestrami Janou a Kristinou vystěhována do chaty v lese u Bojova v blízkosti Řitky. Chata neměla přípojku elektriky, kanalizace ani vody. Kristina a Jana si našly práci v modřanské Orionce      a Lata jako invalidní se starala o domácnost. Na dostihy mohla jen vzpomínat, do Pardubic ji  jako jedinou ženskou vítězku 16 let nikdo nepozval. Teprve v roce 1965 ji pořadatelé nesměle pozvali, aby se stala svědkyní druhého místa Evy Palyzové. Jejich společný snímek se sice v novinách objevil, ale článek o tom, jak žije jediná vítězka Velké pardubické už vyjít nemohl. Dvacet let žily tři sestry z rodu Kinských v chatě jen o petrolejkách bez elektřiny       a vodu si nosily v kbelících. Když chataři zavedli do chatové osady elektřinu, pořídily si             i ledničku a elektrický radiátor. Přesto Latino dvojče Kristina v listopadu 1979 nastydla a na zápal plic zemřela. Jana se odstěhovala do Líšnice a pro Latu si v září 1980 přijel synovec Ernst Haan, syn nejstarší sestry Terezie a odvezl ji do Reitereggu ve štýrském Rakousku. Se sestrou Janou si ale ještě slíbily, že se na chatě na jaře zase sejdou. Marie Immaculata Brandisová zemřela ve věku 86 let 12. května 1981 na zápal plic stejně jako její sestra Kristina. Pohřbena je v kapličce svobodných pánů von Haan v Ret.