PARDUBICKÉMU StOp diVAdlu BYL VYMĚŘEN JEDINÝ ROK

V době po roce 1948 to neměli herci snadné. Síť zestátněných divadel se organizačně konsolidovala, což znamenalo jejich časté rušení a rozpouštění souborů, a naopak vznik nových divadelních subjektů. Divácký úspěch a dobré ekonomické výsledky nehrály valnou roli, vše bylo podřízeno ideologickým principům i rozmarům kulturní politiky, které se rodily od stolu na stranických sekretariátech. Herci migrovali po scénách oblastních divadel,             a přitom pošilhávali po trvalém zakotvení na některé z prestižních scén v Praze, Brně či Ostravě, kde se nabízely i filmové a později také televizní příležitosti. To se však nepodařilo každému, k tomu totiž nestačil jen talent, ale i kus štěstí. Konkurence byla velká.

Státní zájezdové divadlo bylo zrušeno v roce 1962 a jeho režisérka Jiřina Martínková[1] dostala lákavou nabídku vytvořit nové profesionální divadlo pod hlavičkou Parku kultury        a oddechu v Pardubicích, kam angažovala i několik kolegů ze souboru zaniklého zájezdového divadla včetně mých rodičů. Nová scéna měla být tzv. divadlem malých forem s poetickým, satirickým a kabaretním, převážně autorským repertoárem. Druhým uměleckým šéfem byl ustanoven rovněž člen bývalého zájezdového divadla, režisér a dramaturg Otakar Gudrich[2], který v pardubickém deníku Zář[3] osvětlil smysl názvu StOp diVAdla i jeho „kryptografickou“ formu. „Stop“ znamená zastavení děje pro dialog herce s publikem nebo pro písničku. Písmena vyčnívající v názvu dají dohromady slovo „sova“, to, aby bylo jasné, že ta zastavení mají být chytrá. Oba symboly byly vtipně zakomponovány i do výtvarného loga divadla. Další členové souboru byli vybráni z divadla Experiment (dříve Hrajeme kabaret), který pod PKO Pardubice předtím působil. Hudební složky se v novém divadle ujal pardubický rodák Bohuslav Ondráček[4], který založil „divadelní orchestr“ s názvem Stop jazz trio B. Ondráčka. V pěveckém konkursu uspěla dvacetiletá zpěvačka s nevšedním hlasem, která tehdy do Pardubic přijela z Poděbrad v doprovodu své maminky, jak ráda v rozhovorech dosud uvádí, Marta Kubišová.

StOp diVAdlo mělo ambici vytvořit osobitou autorskou scénu, jejíž repertoár měl být založen na vlastní tvorbě členů divadla či přizvaných autorů. Činoherní a hudební část představení byly rovnocenné. Písničky sice rozdělovaly či přerušovaly děj hry, ale zároveň       s ní byly tematicky svázané, nešlo tedy o pásmo skečů proložené hudebními čísly jako v typickém kabaretu. I když dvě z šesti představení, nastudovaných za rok existence divadla tvořila přece výjimku a měla charakter jednak recitálu jazzové hudby (Nocturno na ulici)           a jednak pásma textů a veršů s písničkami (… pro orchestr a lidský hlas). Domovskou scénou StOp diVAdla se stal sál v přízemí bývalého Husova sboru, který byl nazýván Komorním divadlem. Nicméně ve využití scény se StOp diVAdlo střídalo s Východočeským divadlem.

Šest představení, které StOp diVAdlo za svoji první a zároveň poslední divadelní sezónu vyprodukovalo, tvoří tři dvojice. Podzimní dvojici premiér tvořily dramatizace dvou známých literárních předloh, zimní dvojice měla tak trochu oddechový či výplňový charakter, jarní dvojice představení již kompletně autorsky vyprodukovaná členy divadla měla být vrcholem sezóny, což se jí povedlo, byla však zároveň labutí písní StOp diVAdla. Pojďme si nyní jednotlivá představení přiblížit podrobněji.    

První premiérou byla dle charakteristiky v programu představení „obyčejná komedie satiricko-kabaretně zpěvná, blíže nezjistitelného žánru“ s názvem Krvavý Bill a viola. Šlo        o povídku Miloslava Švandrlíka, kterou zdramatizoval a doplnil písňovými texty dramaturg divadla Otakar Gudrich, rovněž režisér představení, který se v programu hry navíc přiznal, že je Švandrlíkovým spolužákem. Autorem hudby byl tehdy začínající osmnáctiletý skladatel Petr Hapka[5]. Premiéra se uskutečnila 6. října 1962.  Na programu a propagačním letáku se uplatnila kresba Jiřího Wintera – Neprakty, známá již z obálky stejnojmenného vydání Švandrlíkova textu, který vyšel knižně v roce 1961.  K představení byl vydán divadelní program, jehož svěží a vtipná grafika korespondující s ideou divadla se v různých modifikacích opakuje v dalších čtyřech programech sezóny. Program tvoří obálka – skládačka přibližně pohlednicového formátu vytištěná na polokartonu, do níž je všit dvojlist tenčího papíru s obsazením hry a nějakou vtipnou úvahou autora či jiným obdobným textem. Na rubu tuhého papíru skládačky byl zpravidla otištěn text nějaké písničky, která vystihovala ideu představení. Programy divadla byly doménou dramaturga Gudricha, pod grafickým návrhem je podepsána Jiřina Nováková.

Druhou premiérou byl Nahatý král II. Podle programu „něco jako kabaretně revuální parafráze E. Švarce o jedné přestávce“. K tomu je třeba poznamenat, že Jevgenij Lvovič Švarc byl ruský – sovětský dramatik a autor knížek pro děti. I v Čechách byla známá jeho knížka Odvážná školačka. Divadelní adaptace pohádek a příběhů zasazoval do současnosti se satirickými momenty. To je také charakteristické pro jeho dramatizaci známé Andersenovy pohádky, kterou pod názvem Nahý král napsal v roce 1934. Nicméně StOp diVAdlo, přestože se k Švarcově předloze hlásí, uvádí jako autora adaptace záhadné jméno J. M. Marvil. Hypotézu, že se za ním skrývá Jiřina Martínková, režisérka představení, která studovala          v Moskvě a měla jistě osobní zkušenost se sovětským satirickým repertoárem, mi bezmála devadesátiletá režisérka v roce 2017 potvrdila. Autorem písňových textů byl Jaromír Kincl, autorem hudby Jaroslav Jakoubek a nezanedbatelná byla i výprava hry, tedy kulisy a kostýmy v osobitém pojetí výtvarníka Evžena Seyčka. Satirické podobenství upravené pohádky mířilo pochopitelně na komunistické papaláše a jejich nabubřelé chování živené podlézavou neupřímností jejich okolí. Nemohu nevzpomenout, že titulní postavu „nahatého“ krále hrál Přemysl Bečka, tedy můj otec, a to se spontánním komediálním nasazením, a tudíž i diváckým úspěchem. Postavu tatínka, pochodujícího v tělových plavečkách po malém jevišti v závěrečném průvodu si dokonce v mlžné dětské vzpomínce vybavuji. Princeznu hrála půvabná mladá herečka Jana Jiskrová.[6]

Třetí a čtvrtá premiéra, jak již bylo řečeno, měly trochu oddechový či výplňový charakter. Možná i z důvodu, že další autorská hra ještě nebyla připravena a zároveň bylo třeba repertoár po satirické kanonádě dvou předchozích představení odlehčit a dát příležitost vyniknout i hudební složce divadla. 3. 11. 1962 mělo premiéru představení podle scénáře        a v režii Otakara Gudricha nazvané Nocturno na ulici a v programu charakterizovaném jako scénický koktejl moderní jazzové hudby účinkovali čtyři členové souboru: M. Kubišová, M. Vacková, R. Lederer a F. Pokorný doprovázeni hudební skupinou B. Ondráčka.  Již 19. 11. 1962 měla premiéru poetická revue …pro orchestr a lidský hlas podle scénáře Richarda Lederera, s hudbou Karla Macourka a v režii Jiřiny Martínkové. Šlo o pásmo textů a veršů mladých autorů s hudbou, písničkami i pantomimickými vstupy. Pantomima byla doménou Bohumíra Valenty.[7]

Pátou premiérou 11. ledna 1963 se divadlo opět vrací do známých satirických vod. Kabaretní frašku Bratr z Toronta měl Přemysl Bečka v záloze, protože byla uvedena již dva roky předtím v divadle na Kladně. Nyní byla doplněna písněmi na texty Otakara Gudricha       a hudbou Bohuslava Ondráčka. Zápletka hry využívá oblíbený motiv záměny vizuálně identických dvojčat, ačkoliv hlavní postava hry, Viktor Kamarýt, usedlý ženáč, si na světáckého bratra, který se údajně vrátil z emigrace v kanadském Torontu, jen hraje, aby získal přízeň mladé ženy. Dochází pochopitelně k nečekaným konfrontacím, při nichž se falešný bratr z Toronta vyrovnává s obtížně řešitelnými situacemi, kdy musí být takřka v témže okamžiku jedním i druhým z bratrů. To pochopitelně skýtá mnoho komických situací a divácky vděčných gagů. 

Šestou premiérou byla 15. března 1963 satirická fraška Kádrový twist aneb ředitelský kabaret, opět svěží dílko Přemysla Bečky, tentokrát vybavená písněmi Jiřího Štaidla na hudbu Karla Macourka. Tento text už nebyl jen podobenstvím, neboť manýry socialistického hospodářství, zejména jeho „dodavatelsko-odběratelských“ vztahů zde byly zobrazeny bez jinotajů, byť prostřednictvím divadelní karikatury a zkratky.  Pochopit dnes humor a komiku založené na typických situacích tehdejšího pracovního prostředí dnes není zcela snadné, ale tehdejší diváci to vše znali i s odvrácenými stránkami důvěrně, takže se výborně bavili. Představení byla vyprodána. Autor, tedy můj otec[8], si s chutí zahrál ředitele národního podniku „Vln a bavln splétání a rozplétání“ a matka[9] jeho šišlavou sekretářku. Vyprávěla mi, že mnohé repliky si vysloužily potlesky na otevřené scéně.

Bohužel již krátce po poslední premiéře Východočeský KNV rozhodl o zrušení StOp diVAdla. Nešlo o nějakou přímou odvetu za společensky kritický repertoár, i když se to nedá zcela vyloučit, divadlu se stalo především osudným, že jeho zřizovatelem byl Park kultury a oddechu,            a nikoliv přímo městský národní výbor. Zjara toho roku totiž ústřední orgány rozhodly o nové reorganizaci státní divadelní sítě, protože malá zejména kabaretní divadélka pod různými zřizovateli začala tehdy vznikat jak houby po dešti a soudruzi ztráceli vliv na jejich ideologickou korektnost. O zrušení StOp diVAdla a rozpuštění jeho souboru ke konci divadelní sezóny rozhodl Krajský národní výbor v Hradci Králové 18. 3. 1963.    

Jak tehdy ansámbl divadla nesl svůj zánik, nevím. Od jara hledali jeho členové nové angažmá a rozprchli se pak po mnoha divadelních scénách Čech a Moravy. Moji rodiče zakotvili na několik příštích let v Divadle pohraniční stráže v Chebu. Přesto mě zajímalo, jak konec svých autorských příležitostí nesl můj otec, zejména když vím, že už se mu nikdy v životě na pardubický úspěch navázat nepodařilo, což ale on tehdy vědět ještě nemohl. Režisérka Jiřina Martínková, důvěrná přítelkyně mých rodičů, na můj dotaz vylovila z paměti vzpomínku: „Vožrali jsme se a Přemek pak v noci cestou domů zpíval na celou ulici My psanci této země…“ Je neuvěřitelné, jak se příběh po téměř šedesáti letech dokáže poskládat do smysluplné mozaiky. Jako pětiletá holčička jsem totiž právě jednoho předjarního dne našla cestou ze školky domů vlát na keři tatínkovu červenou kašmírovou šálu. Teď teprve chápu proč.  Při nočním protestním pochodu za zpěvu Internacionály posloužila symbolicky jako rudý prapor. 

Prameny: Státní okresní archiv Pardubice, č. fondu 1869, STOP divadlo Pardubice.

Rodinný archiv autorky článku.