Dojemné setkání

V roce 2016 bylo setkání potomku popravených rovnež spolecensky velmi príjemné.
Syn Honza i vnuk Štepán si práve pri tomto setkání ujasnili hloubku a duležitost
obetí padlých. Letos pri 80. výrocí jsem byla potešena, že cást mých vnuku se ke mne
pripojila a jela se mnou do Pardubic. Syn Honza, vnuci Štepán, Arnošt, Michal, vnucka
Verunka a Dominika, Míšova kamarádka. Myslím, že výlet prožívali se mnou s pocitem,
jakoby tech 80 let neexistovalo. V parku u Zámecku jsme s ostatními úcastníky
povídali a vzpomínali. Obdivovali úsilí, se kterým je budova Zámecku prubežne opravována.
Pan Ing. František Bobek a paní Dáša nás velice vlídne prijali. Velkou zajímavostí
byl 80 let starý americký nákladní vuz, který pan Ing. Bobek opravil a pozval
zájemce na projíždku. Když se stmívalo, vyšli jsme, my pozustalí, se svetly parkem
– puvodní cestou obetí – pres apelplatz až na vršícek nad památníkem. Predstavovala
jsem si ty poslední chvíle pred smrtí svého tak mladého táty. Tady od popravcích kulu
to byl poslední výhled našich drahých. Potom byl konec. Položili jsme kvetiny a svetla
a vrátili se stejnou cestou zpet.
Nezapomenutelné. DÍKY!
Eliška Dusilová
Když jsem šla 2. cervence 2022 cestou od Larischovy vily k popravišti pardubického
Zámecku, myslela jsem nejen na svého otce, ale na všechny, kterí šli touto cestou
na smrt. Byli statecní, obetovali se pro vlast. Co toto slovo dnes znamená? Jejich
smrt – naše svoboda. Jak jsme s ní naložili? Svoboda neznamená, že je dovoleno vše.
Proc je mezi lidmi tolik korupce, nespravedlnosti a nenávisti? A tak premýšlím, zda
jsme si tu životy našich blízkých vykoupenou svobodou zasloužili.
Martina Vadasová
Dne 2. cervence letošního roku jsem se zúcastnila vzpomínkové akce konané
u príležitosti smutného výrocí poprav obyvatel obce Ležáky, a poprav dalších
vlastenecky smýšlejících osob zapojených do aktivního odporu proti fašismu. Toho
dne vecer jsme s dalšími pozustalými procházeli tou samou cestou, kterou tehdy
– presne na den pred 80 lety – musel absolvovat i muj deda František Vaško a také
muj prastrýc Jindrich Vaško. Moji prímí blízcí, které jsem nikdy nepoznala, ale ke
kterým po celý svuj život chovám nezmerný obdiv, lásku a úctu. Stejnou úctu jsem
v té chvíli pocitovala i k ostatním popraveným – ke všem tem, kterí se dlouhá léta
znali, jejichž životy byly dennodenne vzájemne ovlivnovány a provázány, a kterí museli
v podobný vecer spolecne absolvovat mnohem hroznejší a smutnejší cestu, cestu
poslední, cestu na místo, ze které nebylo návratu a na jejímž konci byly jejich životy
navždy zpretrhány.
Mám za to, že málokdo muže být schopen se vžít do pocitu beznadeje, jaké museli
oni tehdy zažívat. A prála bych nám všem, aby se už nikdy nikdo s takovými pocity
nesetkal! Opak je však pravdou, bohužel, i dnes, velmi blízko nás. Je to velmi smutná
skutecnost.
Ráda bych využila této príležitosti a uprímne podekovala iniciátorce této vzpomínkové
akce – paní Jarmile Doležalové ml. Nejen za organizování našeho zmíneného
setkání, ale zejména za její dlouholetou erudovanou práci, za její prínos ke kvalifikovanému
poznání tehdejších událostí ve všech jejích souvislostech, propojených nejenom
s osudy obyvatel obce Ležáky. Patrí jí i velký dík za cílevedomé narovnávání
pokrivené historie, at už deformované vlivem tendencních cílu bývalého režimu, tak
i melkých znalostí nekterých soucasných rádoby – historiku. Díky, paní Jarmilo!
Jarmila Doležalová ml.
Ten vecer nezaznely salvy, ale zvon…
Navecer v sobotu 2. cervence 2022 se nás u Larischovy vily sešlo na dvacet potomku
a príbuzných popravených osob práve ten den pred osmdesáti lety. Prišli jsme
si pripomenout jejich hrdinství a obet. Jak nám nacisté zmenili život. Pred osmou
hodinou vecerní jsme se vydali na Cestu smírení. Podle exekucního protokolu zacaly
popravy ve 20.00, o šest minut pozdeji padly první výstrely.

Obeti privezené do areálu Schutzpolizei ve ctvrtek 2. cervence 1942 vedely, že
pro ne nacisté nechystají nic dobrého. Více jak dvacet jich žilo v Pardubicích, vetšina
z nich byla zatcena kolem 20. cervna. V písníku areálu ochranné policie se popravovalo
od 3. cervna. Nedalo se tak ujít strelbe, která se odtud nesla. A nejen to. Silnice
se v tech dnech barvila krví z pohrebního auta…
Z veznice to není daleko. Byli si plne vedomi toho, co to znamená, když je vysadili
u Zámecku, Pardubictí to znali dobre. Neocekávali milost, nadeje nebyly na míste.
Také nikdo z nich neprosil o život, jak dokládá exekucní protokol:
„Die Verureilten waren alle aufrecht, standhaft und gefasst.“ Všichni odsouzení
byli vzprímení, pevní a vyrovnaní. S tím souzní vzpomínky Jaroslava Charypara,
ridice pohrební služby. „Vyjmenovaní príjmeními jsem byl svedkem jejich odvádení
na popravište, všichni nesli hlavy vzhuru a pripraveni zemrít, nedat najevo pred
vrahy ani dost malou známku duševní deprese…“

Text v popravcím protokolu popisuje, že naši príbuzní nerekli po sdelení odsouzení
nic, podle Charypara tomu bylo jinak. Napríklad mel zaslechnout rozhovor nacistu
o statecném chování Jindricha Vaško, který pred popravou odmítl pásku pres oci:
„… porucík Vaško ‘Nechci zavázat oci, at vidím svoje vrahy’“.
Zcásti byla Cesta smírení identická s tou, kterou šli naši blízcí. Nedaleko schodu
k brance jsme se odchýlili od jejich puvodní cesty kvuli oplocení pozemku. Jen na
chvíli se naše kroky rozdelily, aby se opet setkaly na popravišti. Aby se jejich stopy po
osmdesáti letech prekryly stopami nás. Detí, vnuku, pravnuku, netere… A pak zaznel
zvon. Zvon instalovaný díky péci Ing. Františka Bobka na vnitrním nádvorí Zámecku.
Nohy nám ztežkly. Spolecná modlitba. Otcenáš na našich rtech. Za predky, co
nám dopráli život. Dcera hoteliéra Arnošta Koštála prišla symbolicky tam nahoru
ukázat deti a vnoucata. Kroky zastrelených vedly sem, aby nás tady navždy opustily.
Aby zustali jen v našich vzpomínkách, predstavách, v napsaných rádcích… Mohou si
potomci ješte po tech letech pamatovat dotek jejich dlaní? Úsmev? Vrásku na cele?
Poslední spolecné chvíle? Když mi svuj príbeh vyprávela paní Svatošová, která bohužel
už není mezi námi, brecela jsem. O to smutnejší, že se to dnes deje nedaleko nás.
Že se to deje. A že to svet pripouští.
Byla pro me cest moci být pri tom s dalšími. Po osmdesáti letech. Pokracovat v tradici
založené v roce 2016 Setkáním potomku popravených. Spolecné chvíle. My dnes,
tátové, babicky, dedeckové i strýcové tehdy. Kdyby tak mohli videt své deti, vnoucata.
Byli by hrdí? Rekli by Stálo to za to? Šel bych do toho znova? Nebo bych je radeji videl
vyrustat a byl jim oporou pri dospívání?
Dekuji všem, kterí si našli cas a prišli se poklonit památce padlých. Cestu jsme
šli pro sebe, ale zároven také pro sberný dokumentární film Smrt na Zámecku. Proto
nás doprovázela kamera Martina Vadase. A také objektiv Tomáše Kubelky. Jim dekuji,
jakož i tem, kterí nám umožnili na tato místa vstoupit a filmovat.