Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Pan rada z našeho domu
V dvaatřicátém roce jsem se s rodiči přistěhoval do třípatrové novostavby čp.1712 na tehdejším Lernetové náměstí ( za války to bylo nám. Na Olšinkách, nyní Jiráskova ulice ). Byl to výstavný dům z obou stran sevřený nádražáckými činžáky, od kterých se lišil nejen novou fasádou, ale hlavně obyvateli. Přesto, že v té době byly Olšinky již městská periférie, bylo nájemné za byty v novém domě poměrně vysoké. A tak se sem stěhovaly převážně partaje se zajištěnou existencí. Bydlel tu vrchní městský oficiál, hlavní inženýr městské elektrárny, majitel největšího pardubického obchodu s hračkami... A pak kantoři - řídící učitelka Filipovská, řídící učitel Kalášek, odborní učiteié Barešové, Vejražka, Pospíšil a Jakl, profesor reálky Smlsal .Když se profesor Smlsal někdy na začátku války přestěhoval do vily v ulici na Bukovině, čekalo se, kdo přijde do bytu po něm ( prokristapána, jen aby se sem nenastěhoval nějaký Němec, říkali si všichni). Pak se rozneslo, že to bude zase kantor. A ne ledajaký, inspektor to bude, dokonce zemský. A vládní rada k tomu. Ve svých třinácti letech jsem si vysnil představu nového nájemníka zcela jinou, než jak ve skutečnosti vypadal. Přistěhoval se šedovlasý pán, táhnoucí již sedmý křížek, zemský školní inspektor a vládní školní rada Ladislav Červenka. Ty tituly vzbuzovaly v klukovské duši bezmezný respekt . Na první rozhovor a ním nikdy nezapomenu. Vracel jsem se tehdy domů z Olšinek, kde jsme hráli fotbal, zaprášený, ušmudlaný kluk ( a pamatuji se, že dohola ostříhaný). Na chodbě jsme se potkali. Pozdravil jsem a ustoupil, aby mohl projít. Zastavil se, odpověděl na pozdrav a k mému překvapení se zeptal: "Tak, mladý muži, jakpak dnes mládež říká kopacímu míči?" A ukázal na míč, který jsem držel v podpaží. "Tomuhle?", odpověděl jsem protiotázkou. "Mergle", vyklopil jsem pak ze sebe, "nebo taky meruna". "My jsme říkali mičuda". "No jo, mičuda, to my říkáme taky."Chvíli se díval do mého pihovatého obličeje, pak se natočil, jako že již půjde, ale pak se na mně zas podíval. Zřejmě si na něco vzpomněl.
"Jestlipak byste, mladý muži, dovedl spočítat obvod té vaší mičudy?"
Polilo mne horko. Aby ne - bylo to poprvé v mém životě, co mi někdo vykal. Vládní rada vykal třináctiletému klukovi z Olšinek. Ještě dnes cítím, jak jsem celý zčervenal.
" Obvod téhle mergle?" protáhl jsem, abych se vzpamatoval z rozpaků. "Když si změřím průměr, tak to bude snadné ..."
Úsměv mu zahrál kolem šedivého vousu u koutku úst.
"Tak přemýšlejte - kdybyste po obvodu toho vašeho míče natáhl provázek a ten prodloužil o jeden metr, vznikl by nový větší obvod s větším průměrem. Myslíte, že by se průměr zvětšil o tolik, že byste mezi míčem a novým obvodem prostrčil ruku?"
"Prostrčil, určitě!"
"A co kdybyste natáhl provázek po obvodu zeměkoule a pak ten provázek prodloužil také o jeden metr, podařilo by se vám protáhnout ruku mezi zeměkoulí a tím prodlouženým provázkem?"
" No, to určitě ne," byl jsem s odpovědí jedna dvě hotov. Usmál se a stiskl mi rameno. " Tak to zkuste vypočítat."
To nebyl rozkaz, to byla výzva. Způsob, jakým byla vyslovena, a její význam jsem pochopil teprve později. Výzva, která mě ještě ten den vyhnala do městské čítárny ( byla tehdy ve dvoře Dělnického domu v Jindřišské ulici ),abych si zjistil průměr a délku rovníku matičky Země.
Den poté jsem na dvoře čistil tátovo kolo. Neustále jsem obracel oči k balkonu v prvním poschodí, jestli se tam neobjeví bílá hlava pana rady. Konečně vyšel. "Tak, copak jste spočetl, mladý muži?"
A mladý muž ze sebe vychrlil, že i pod ten provázek kolem zeměkoule, o jeden metr delší než obvod naší zeměkoule by ruku podstrčil, protože průměr zeměkoule se zvětšil o 31,8cm, tj. na poloměru o 15,9 cm stejně jako u míče. "Nu, vida. Tak zvolte stejný postup u pláště vašeho bicyklu a výsledky zevšeobecněte"
Když jsem se přiznal, že nevím, co to je zevšeobecnit, vysvětlil mi, že to znamená na základě výsledků výpočtů stanovit obecně platné pravidlo. A tak když jsem ( ke svému údivu ) ze sebe vysoukal obecně platný závěr, že zvětší-li se obvod kteréhokoliv kruhu o jeden metr, zvětší se jeho poloměr o 15,9 cm, pochválil mě.
Když se jednou vrátila matka, která čas od času pomáhala pani Běle, tedy paní radové, v domácnosti, vyřídila mi, že mám přijít za panem radou. Seděl v obývacím pokoji na židli u malého nízkého stolku, nakloněn nad rozevřeným atlasem, ležícím na stolku. Byl to pořádný atlas, formát tak 50x40 cm a téměř 10 cm tlustý. Kvůli atlasu mně však nevolal. Na pracovním stole měl připraveny dvě knihy. Přestože jsem byl dobrý počtář (tak to řekl), měl bych se stále procvičovat. A tak že tady mám dvě učebnice, v kterých je hodně podobných příkladů, jaký jsem panu radovi vypočítal. Byly to učebnice matematiky pro tehdejší střední školy (gymnázia a reálky). Obě napsal Ladislav Červenka.
Knihy jsem od pana rady dostával často. O prvních vánocích, které Červenkovi prožívali na Olšinkách, jsem dostal překrásné vydání Houbenovy knihy o polárníku admirálovi Byrdovi "Útok na jižní pól ". Z knih, které mi Ladislav Červenka věnoval, však na mne nejvíce zapůsobila útlá knížka v překrásné plátěné vazbě, vydaná v Pardubicích v r. 1902 - knížka F.K. Potěšila "Z kroniky města Pardubic ". Na titulní straně je Červenkův podpis s letopočtem 1902. Byla to knížka, která mne přivedla k lásce k našemu městu a jeho historii. Kdykoliv ji otevřu, neopomenu nalistovat titulní list a zadívat se na energický podpis. Za války jsem měl tu smůlu, že jako chlapec školou povinný jsem byl vysoký téměř jako nyní. Pamětníci vědí, co to znamenalo - na dětskou šatenku, na kterou bylo v obchodech jedině možno koupit prádlo nebo oblečení, na mne matka ve velikosti, kterou jsem potřeboval, nic nesehnala. Čísla, která by mi vyhovovala, byla na šatenku dospělých, a tu já ještě neměl...
Když ve dvaačtyřicátém přišla ta krutá zima (v Pardubicích bylo na ulicích sněhu po kolena ) a já neměl dohromady nic na sebe, přišla paní Běla, ta laskavá, usměvavá paní, s plnou náručí oděvních svršků pana rady, abych si to ozkusil. Něco mi padlo,něco mi bylo trochu větší, ale co na tom tenkrát záleželo! Pamatuji se, že jsem si v některých darovaných věcech pochodil ještě i po válce. Věci byly "hluboce mírové" zboží a tak něco vydržely. . . .kostkované pumpky, vlněný trenčkot, teplá kšiltovka, svetr, rukavice, teplé podkolenky. A šedá - dlouhá a teplá - háčkovaná šála. Ta nebyla po panu radovi, tu mi zhotovila paní Běla. Abych prý nezmrzl.
Jak postupovaly válečné měsíce a roky, přistihoval jsem pana radu u atlasu na nízkém stolečku za dveřmi do obývacího pokoje stále častěji. Věděl jsem, co v atlase sleduje. Tenkrát koukal do mapy kdekdo. Pan rada však nikdy nezavedl řeč na to, co v mapách vykoukal, a to ani když Němci postupovali, ani když už jim to natírali na všech frontách. Když se do atlasu dost vynadíval, zpravidla odešel k oknu a - ruce složené za zadkem - houpal se na patách a přitom hleděl jakoby nepřítomně na pláň Olšinek. Měl jsem vždy dojem, že je myšlenkami v první světové válce ... Když jednou vstal od stolku s atlasem a zase se houpal na patách u okna, znenadání se otočil a řekl: "Až tady jednou nebudu, bude ten atlas", a rukou ukázal na stolek, "bude ten atlas váš". Nevím, co jsem na to odpověděl, ale pamatuji se, že jsem si v ten moment vzpomněl na podobná slova, která jsem slýchával dobrých deset let předtím.
V ulici na Židově, ve které jsem se narodil, totiž bydlel v jednom z přízemních bytů pan Weiner ( nebo Weinert? ), byl to starý pán, penzista, vysloužilý hajný nebo spíš nějaká vyšší šarže těch hajných. Alespoň na mne dělal ten dojem. Když bylo teplo, měl starý pán otevřené okno, kterým bylo vidět na stěnách plno vycpaných ptáků od těch nejmenších až po dravce, jací se dnes v přírodě snad již ani nevyskytují. Ty ptáky sám vycpával. A nejenom ptáky, ale i různé drobné lesní a polní šelmičky. Ještě dlouho jsem měl od něho doma vycpanou lasičku. Na zdi mezi vycpaninami měl pan Weiner pověšeno několik flint. Ty jsem vždycky, když jsem šel kolem, obdivoval. Chápal zvědavost prcka předškoláka, a tak jednou, když jsem stál pod jeho oknem a díval se na ty jeho vycpaniny a flinty, vzal jednu pušku se zdi, podal ji matce, které jsem se držel za ruku, a abych prý se změřil, kdo je větší, zda já či ta flinta. Byla to pořádně dlouhá dvojka, o dobré dva tři decimetry delší než já. "Až budeš větší než puška, bude tvá", vysvětlil mně i matce, proč to poměřování. Měřil jsem se pak ještě několikrát, flinta vždycky vyhrála. Nu, a pak jsme se odstěhovali . Flintu už jsem nikdy neviděl a pana Weinera také ne. S atlasem to dopadlo stejně. Ale napředbíhejme.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1995, číslo 7-8.
