VRACÍME SE KE KLASIKŮM PARDUBICKÉ VLASTIVĚDY

Francův bratranec a následovník Michal Franc se tedy musel vystěhovat a konšelé
mu dali roku 1564 k dispozici „sklep dolejší suchý“ v radniční budově na rohu
náměstí a Pernštýnské ulice. Michal však sotva po roce zemřel nebo se odstěhoval
a nový lékárník Laurenc Tybl, který býval i konšelem, si apatyku zřídil v domě čp. 35
v Pernštýnské ulici; zemřel roku1596.
Zajímavý je záznam z roku 1600. Tehdy prodávali synové kališnického děkana
Ondřeje Bruncíka či Brunclíka dům čp. 75 v dnešní Zelenobranské ulici, a přitom
vyloučili lékárnu; o jakou a čí lékárnu šlo, není zřejmo. – Za třicetileté války mohli
léky posloužit jen felčaři a bradýři.
Z jednoho matričního zápisu můžeme soudit, že po této válce působil v Pardubicích
lékárník Šebestián Zlatý, ale bezpečně víme, že se roku 1729 k dceři radního
Barboře Majerové přiženil lékárník Václav Nykyš nebo Nikyš, kterému manželka
umožnila koupi domu čp. 69 v dnešní Zelenobranské ulici; těšil se obecně vážnosti
a byl také konšelem. Od jeho dědiců získal dům na zcela krátký čas roku 1755 lékárník
Jan Majer či Mayer, který nám pak mizí z dohledu až do roku 1760. Zato si
roku 1757 zařídil lékárnu v domě čp. 12 v Pernštýnské ulici „juratus apothecarius“
(přísežný lékárník) Karel Schrotek.
Již svou podobou nebyly kasárny, táhnoucí se kolem vnitřního města, pražádnou
ozdobou a pohled na život v nich a ve stájích jim krásy nepřidával. Ale na nečistotu
a na nepořádně oblečené vojáky si bylo možno zvyknout – kasárny tu stály asi
120 let – závažnější bylo neustálé ohrožení města nemocemi a požáry.
Až v letech 1850–55 se začalo na radnici uvažovat o nových kasárnách. Uvažovalo
se dlouho. Když obyvatelé Karlovy ulice o dvacet let později (roku 1874) žádali
o úpravu čtvrti, byli městem nabádáni k trpělivosti: jednalo se právě o postavení kasáren
někde při této ulici. Možných stavenišť bylo ostatně více. Roku 1854 bylo marně
jednáno se státem o místo u nádraží, roku 1862 dalo město stavebnímu inženýrství
v Hradci Králové k dispozici rozlehlý pozemek v místech dnešního divadla a hovořilo
se i o Kamenci (1871) a o Čuličkách (jižně od Jindřišské ulice, 1891). Stavbu však
oddalovalo nejen hledání vhodného staveniště. Vojenská a stavební správa kladly
značné požadavky, nebylo dost finančních prostředků a nebylo ani jednotného názoru
na povahu posádky, jejíž hospodářská prospěšnost byla však uznávaná všemi.
Pak přinutily povodně z let osmdesátých vojáky k dočasnému opuštění kasáren a dne
21. února 1886 ohrozil velký požár kasáren celé město. Rozhodnutí již nebylo lze odkládat
a roku 1892 schválilo ministerstvo války staveniště v Palackého třídě. Říkalo
se prostě „za Veselkou“, ale říkalo se také V ptáku, poněvadž se tady kdysi střílelo
do terče v ptačí podobě; a poněvadž tu stál hostinec Bavory, říkalo se také Za Bavory.
Na pozemcích, obcí roku 1894 vykoupených, se začalo 13. září 1894 stavět; plány
zhotovil pražský stavitel V. Nekvasil, rozpočet činil 349 000 zlatých.
Hotové budovy převzala vojenská správa dnem 18. prosince 1895 a krátce potom
sem přesídlil 8. dragounský pluk. Město pak neprodleně přikročilo ke zbourání
starých kasáren kolem vnitřního města.
Stát se zavázal, že bude nových kasáren užívat 25 let. Závazek bohatě splnil, a dokonce
o půl století překročil, neboť poslední vojáci odtud odešli až roku 1971. V ten
čas bylo prováděno postupné bourání kasárenských budov a stájí a rušení rozlehlých
dvorů; na největším z nich je prozatím parkoviště u zimního stadionu. Demolici
přečkaly jen obytné budovy při Labi.
Patří tedy jezdecké kasárny v Palackého třídě dnes již historii a snad nebude neužitečné
zachytit vzhled širého prostranství, které téměř 80 let určovalo vzhled
středu Zeleného předměstí a značně ovlivňovalo život celého města.
Krematorium, které je dílem prof. Pavla Janáka, bylo postaveno roku 1923. Jeho
nevelká, ale pietně intimní síň shromažďuje denně nepřetržitý proud těch, kdo přicházejí
z blízka i daleka doprovodit příbuzné a přátele.
Židovský hřbitov byl v místech dnešního Židova zřízen na místě, které k tomu
účelu dna 30. října 1624 prodal outratní písař Jan Vorel Kolínský; pozemek ležel při
hrázi rybníka (Nový či Velký). Městu platili místní židé 1 kopu ročně, k přespolnímu
pohřbu museli mít purkmistrovo povolení. Dne 4. února 1723 sdělil zámecký hejtman
městu, že dle komorního příkazu musí být hřbitov zrušen; již předtím roku 1662,
museli židé město opustit a bydleli převážně v Brozanech. Jejich rozklady způsobily,
že kamerální administrativa 26. ledna 1724 zrušení hřbitova až na další pozastavila.
Hřbitov byl pak rozšiřován – např. roku 1762, 1806 a 1837 – a opatřen zdí a márnicí.
Po zřízení nového hřbitova u Jesničánek se roku 1883 přestalo starého hřbitova užívat,
ale jeho mírně vyvýšený a obezděný prostor ležel U Židova pod stromy do poloviny
20. století, kdy byly pozůstatky a náhrobky přeneseny na nový hřbitov.
Nejstarší vojenský hřbitov se kolem roku 1789 rozkládal v nejjižnější části dnešních
Bubeníkových sadů; Ve tvrzi (U kostelíčka) byla tehdy vojenská nemocnice.
Nový hřbitov byl roku 1840 založen v místech, kde byla roku 1889 postavena Zemská
donucovací pracovna. V polovině 19. století byl vojenský hřbitov zřízen také u Pardubiček;
po bojích roku 1866 tu bylo pochováno 220 pruských vojáků.

A nakonec nesmíme zapomenout na malý hřbitůvek při sezemické silnici
Na hůrkách, kam pochovávali kárance z pracovny; márnice stála při zkoseném rohu
(u točny trolejbusů) zdi, odkud malý a tichý pohřební průvod vycházel.
Roku 1387 připadlo pardubické zboží úředníkům dvorských desk Janu Střelovi
a Přibkovi ze Skvařetína. Po krátkém čase se však jeho vlastníkem stal dvořan krále
Václava IV., Jan či Hanuš z Milheimu. Na pozemku, věnovaném kramářem Křížem,
dal v Praze roku 1391 postavit Betlémskou kapli a dne 27. května 1395 zabezpečil
tamního kazatele platem ze vsi Přerova u Pardubic; roku 1402 navrhl za kazatele
Mistra Jana Husa.
Jan z Milheimu zemřel snad roku 1405 a byl pochován pod kazatelnou Betlémské
kaple.

Poznámka:
1/ Dnes škola Svítání