KAREL HOVORKA (1867-1952) a jeho Vzpomínky na Pardubice - 2. část

Tento kostelík, nyní valně opravený, byl určen pro naše školní mše. Zpěváci chodívali jsme na kruchtu, kde každé neděle při mši zazpívali jsme čtverozpěv.

            Pod kruchtou stávaly dívky, které chodily na „studentskou“. Bývaly tam i naše „lásky“, na které jsme při té příležitosti hleděli víc nežli na oltář, jako ony zase, myslím, obracely mysl, někdy i oči, více ke kruchtě nežli na pána boha.

            S mladostí ruku v ruce kráčí milost. Bylo před námi, za nás, i po nás bude, co svět světem. A nelze ani vypustit lásku ze vzpomínek na mladost. Začne vzpomínat a už do vzpomínek připlétá se obraz kdysi milovaného děvčete.

            Zpěv měl jsem rád i súčastňoval jsem se ho po celé studie. Nepřipadalo mi tehdy ještě, že zpěvem často (o Božím těle venku na ulici u oltářů) přisluhujeme parádám církve římské. A přece už v nás křísilo vědomí významu české reformace. Spojitost střední školy naší s cizím Římem vystupuje mi dnes ostřeji, prohlížíme-li výroční zprávy reálky z té doby. Hodně se v nich Římu podkuřuje.

            Tak čtu např. ve výroční zprávě z roku 1886, že „památným stal se nám letošní rok zvláštní tím, že poprvé, co ústav trvá, dostalo se žákům žádoucího v naší době posilnění u víře svatým biřmováním.“ Při této příležitosti zazpívali jsme hradeckému biskupu Haisovi, „svému milovanému arcipastýři“, pod okny děkanství v předvečer Božího těla zastaveníčko. „I při příjezdu i odjezdu Jeho Biskupské Milosti osvědčilo žactvo způsobem nelíčeným, však velice důstojným, jak velice si váží náměstka apoštolského. „Hospodin dlouho nám Ho zachovej            a posiluj!“ končí zpráva. Myslím, že jsme si cenili ze všeho nejvíce v ten čas prázdna, jeho že se nám dostalo ze školy.

            Dnes šel bych jen na jedno místo se sborem zpěváků, jak jsme studenti chodívali: za šera podzimního dne, v podvečer o Všech svatých, na starý hřbitov pardubický zpěvem uctít památku bývalých učitelů reálky, kteří tu mrtví odpočívají. Byla chvíle jímavé nálady, když od hrobů professorů nesl se tmícím se hřbitovem vážný čtverozpěv.

            V té době prožil jsem i já náboženskou krisi. Sice ve IV. třídě ještě dle učebnice Čermákovy „Důkaz i obrana náboženství katolického“ horlivě jsem odříkával v náboženské hodině katechetovi Militkému, jak otcové církevní potírají námitky bludařů a nepřátel samospasitelné církve, ač už tehdy zdála se mi námitka mnohého kacíře pádnější nežli důkaz svatého otce církve římské. V V. třídě dostal se mi do rukou Renanův Život Ježíšův, Jungmannovy zápisky, a krise postupovala. Neobyčejně na mne tehdy působila Flammarionova „Cesta nebeská“ (ve Květech), která mi otevřela úžasné výhledy do vesmíru a nesmírna, vůči němuž jsem začal chápati lidské nic.

            Bořily se a mizely víc a více z mé duše náboženské názory, které římská církev vytvořila v ní do té doby. Obraz boha – zamračeného starce, přísného a trestajícího, jak ho líčila                      i zobrazovala církev – nahradil, jsem představou zcela jinou, velebnější. Ten převrat stal se ještě v Pardubicích. Pokračujícím pak věkem překonal jsem bez bolesti i ten názor.

*

            Stojím před budovou reálné školy. Několik let chodil jsem do jejích síní. Kus mládí mého spočívá tu s jeho radostmi a starostmi. Mnoho jsem tu získal dobrého, ale odnesl si i dost nepotřebného, co stálo duševní práci, a v životě nikdo se na to nezeptal. Za to všelicos scházelo, co škola podati mohla, ale nepodala. Té zbytečné práce je mi žel, že mladé síly mohlo plodněji býti využito. Vinen je systém střední školy, nedostatek spojitosti její se životem.

            Ředitelem pardubické reálky byl tehdy Jiljí Vratislav Jahn, o němž jsem již před svým příchodem na reálku věděl, že je básníkem. První básník, jehož jsem měl spatřiti! Byl jsem velmi zvědav. Domníval jsem se tehdy, že básník a spisovatel již zevnějškem vyniká nad jiné lidi. V té domě měl jsem ještě za to (patrný tu přežitý názor z doby národního našeho obrození literaturou), že vlasti a národa prospěti může nejvíce jen spisovatel.

            Byl jsem přiznávám zklamán. J. V. Jahn byl velké postavy, s pleší a oslepeným okem     o něž prý přišel při jakémsi pokusu chemickém.

            Význam Jahnův netkví ovšem v básních, nýbrž v naučné prose (Kronika práce, Chemie). Mladému studentu ovšem více vážil básník než spisovatel střízlivé chemické prosy. Však přiznávám hned, že mne poesie Jahnova nikdy nerozehřála.

            Ředitel Jahn byl upřímný staročech, šlechetný muž, shovívavý k výstřelkům našeho mládí. A podivno, tento mírný člověk zdál se přílišným vlastencem rakouské vládě, když pardubická vyšší městská reálka přejímána byla do správy a učitelé do služby státní roku 1880. Jmenování ředitele městské reálné školy Jahna ředitelem státního ústavu nebylo bez obtíží            a stalo se skutkem teprve za celý rok potom.

            Jahn učil nás chemii v VI. třídě dle své učebnice. Ve třídě VII. jsme už neměli; byl zvolen roku 1885 říšským poslancem za Pardubice, Přelouč, Holice, a ještě některá města okolní na program strany národní (staročeské). Měl pak dovolenou.

            Choť ředitelova byla předsedkyní dámského zpěváckého spolku „Ludmila“, který spolek slavil na podzim 1885 své dvacáté výročí. O jubilejní akademii zpívány smíšené sbory, při kterých účinkovali někteří členové zpěváckého spolku „Pernštýn“ a nás pět asi studentů.

            Po jubilejním koncertu – při něm konali jsme služby rytířské, svážejíce pěvkyně na „Veselku“ v kočárech – byli jsme pozváni do reálky k Jahnovým na přátelský večer. Přišli dva nebo tři starší páni z „Pernštýna“, my studenti ovšem všichni, ale přece jen byli jsme velkou menšinou mezi tolika švarnými „Ludmilkami“. Rozsadili nás mez ně, většinou známá děvčata, pohoštění se nám dostalo, pak v saloně tvořily se kroužky, hrálo se, tančilo. Byl to pěkný večer.

            Měl jsem tu příležitost poznati srdečnou prostotu manželů Jahnových. Ředitel mnoho řečí nenadělal, jen chodil a pečoval o pohoštění.

            Po letech setkal jsem se v Mostě s J. V. Jahnem (byl už na odpočinku) jako místopředsedou Ústřední Matice Školské. Stále týž skromný, plachý muž.

            Pak přišla zpráva o jeho smrti v květnu 1902. Zůstalo mi v paměti, co psaly noviny, že žádal v den svého skonu, aby mu byla přečtena stať z Jiráskova historického obrazu české síly „Proti všem“. A krátce potom vydechl poctivý staročech duši.

*

            Náš třídní (od IV. do VII. třídy) byl člověk rázovitý. Svým způsobem jadrně snažil, se budit v nás smysl pro povinnost a práci.

            „Na ořezané tužce musí se poznat, žes realista“, říkával, viděl-li tužku špatně ořezanou.

            „Máš tu světlo, teplo a pohodlí, tedy rýsuj“, nabádal nás k práci, tykaje často za řeči celé třídě i jednotlivcům. „Některý tu leží celé dvě hodiny a nedělá nic. Divím se, lidé, že to vydržíš. Podívej se na hafana. Leží před boudou a aspoň mouchy lapá. Ty ani tolik neděláš!

            Když někdo nosil rozpracovaný rys do školy příliš dlouho, professor horlil: „Ten člověk váli se tu na rysu čtyři neděle jako balvan. Papír je už dávno černý jako bota a páchne špínou. Divím se, že ti není špatně od žaludku, když se k desce schýlíš. To by člověk nevěřil“.

            Jednou měl takovou řeč nad žákem ne zrovna pilným: „Ten člověk nedělá nic. Pána boha okrádá o čas a otce svého o peníze. Tatík ti má nařezat“. Když kdosi podotkl, že hoch už otce nemá, pokračoval: „Tak tedy okrádáš svou matku, vdovu. Měla by si na něj zjednat.  Snad se najde u nich ve vsi člověk, který by lenocha seřezal“.

Jindy rozhovořil se o studiu na technice, jak ten, kdo pracuje a nechodí „za techniku“, je pak hledán v praktickém životě apod.

            Někdy některý student „onemocněl“. Do 10 hodin byl zdráv, od 10 do 12, kdy professor slíbil zkoušet deskriptiva, příliš náhlá churavost.

            „Řekněte tomu člověku, že ho navštívím“, hrozil zkoušející. „Já jsem dobrý doktor. Jeho nemoc znám. Má zimnici z deskriptivní geometrie. Přijdu a hned bude zdráv.“ Zůstalo vždy ovšem jen na hrozivém slibu.

            Často stávalo se tohle: Professor dějepisu rád zapisoval žáky do třídní knihy. Usmál jsi se něčemu, promluvil jsi se sousedem, professor už psal do třídníku. Ten člověk neměl smyslu pro život mladé duše.

            Přišel náš třídní a prohlížel knihu. „Tady zas někdo zapsán“, povídá. „Že prý jste se při vyučování smál“.

            „Pane professore…“ počal se hájiti student.

            „Mlč, já s tebou nehovořím. Tady je to černé na bílém. Na tvé řeči nedám“.

            Poté vyžádal si od žáka z první lavice nůž, poznámku vyškraboval a mluvil: „Je to smělost, když se pováží, on se při vyučování směje. To se ti nevyplatí. Jistě dostaneš špatnější známku z mravů, nestane-li se něco horšího“.

            Pak odfouknul vyškrabaný papír, zavřel třídní knihu do stolu a bylo po všem.

            Tak, a ještě ostřeji proplachoval nám duše, ale dopustit na nás nedal v konferenci professorské, jak jsme zvěděli. Tam hájil naše výstřelky mládí houževnatě. Ale pak nám dal svým způsobem, co se do nás vešlo, bouřil a hrozil.

            Po konferenci, tuším, vždy za šest neděl, přišel ředitel Jahn a oznámil žákům, kteří z některého předmětu dostali špatnou známku, aby se polepšili.

            To nám nestačilo. Při nejbližší příležitosti žádali jsme třídního, aby nám všem pověděl, známky všecky.

            „Mlč a rýsuj!“ dostali jsme odpověď.

            Rozumí se, že jsme nemlčeli a zase ho žádali: „Pane professore, račte nám říci známky.“

            „Mlč a rýsuj!“ ostře se zase ozvalo. „To je smělost!“

            Pojednou se sebral, došel do sborovny a za chvíli objevil se s katalogem. Sedl ke stolu a řekl: „Napiš si: čeština, franština, mathematika, deskriptiva, fysika, chemie“ atd., jak byly zapsány za sebou předměty učebné. Pak začal jmenovat jednotlivé žáky a říkati jejich známky: 3, 4, 2, 5, 4, každou o stupeň horší, než byla ve výkazu. To proto, abychom se snažili polepšiti. My tu jeho praktiku ovšem znali.

            Tehdy bylo šest stupňů známek klasifikačních od „výborné“ po „nedostatečnou“. „Výtečná“ byla nad to.

            „Sedni si, píšu ti sedmičku“, oceňoval náš třídní někdy zcela nedostatečné vědomosti studentovy. A už zapisoval cosi do svého sešitku z archu papíru, jejž vylovil z kapsy; notesu nenosil.

            Také sděloval občas slabým žákům své zápisy: „Člověče, tady je napsáno 5 6 5 6.“ Vyslovil: Pět tisíc šest set padesát šest. „Co ti z toho vyjde na vysvědčení?“

            „Dejte sem gumu“, žertoval někdy, „já tomu člověku vymažu pětky, abych měl kam psát šestky“.

            Propadnouti však studentům nedal. Zajisté rozumně soudil, že pro deskriptivní geometrii jako pro mathematiku musí být formovaný mozek, čehož každý nemá.

            Byl podivný obyčej, že žáci ze slušnosti vstali, kdykoli professor ve škole kýchnul. Náš třídní si toho nepřál. Když jsme po jeho kýchnutí vstali, řekl: “Seď a pracuj! Darmo děláš prach a rámus. Kdybych zakašlal, taky vstaneš?“

            Tolik z mnoha historek, jež bych mohl povědět o našem třídním professoru. Jen ještě povím, jak o písemné maturitě dal nám z deskriptivní geometrie úlohu, velmi podobnou příkladu v Jarolímkově učebnici. Když jsme přemýšleli, kterak úkol dosti nesnadný řešiti, povídá: „To máš v Jarolímkovi na stránce – Podívej se tam. Vždyť já vím, že máš knihu schovanou v botě“.

            Teď už to na něho mohu prozradit. Zemřel professor Václav Lavička v květnu 1911*).

            Nějaký rok před námi maturovali septimáni, kteří neměli Lavičku na deskriptivu. Byla písemka. Příklady z deskriptivy dosti těžké. Jejich professor, když se ho dotazovali po řešení nejtěžšího, stáhl jen hlavu mezi ramena, palce rukou strčil do proramenic vesty a řekl: „Student, který studoval, to dovede. Kdo však chodil do hospod a za děvčaty a neučil se, neumí ovšem nic“.

            Mládenci čekali na professora Lavičku. Když přišel na dozor, požádali ho za pomoc. Lavička poslal jednoho ze studentů ke dveřím, aby dával pozor, kdyby někdo sem šel, přisedl do lavic a nejtěžší příklad rozřešil. Pak se zeptal přihlížejících studentů, rozumějí-li tomu. Když odpověděli, že nikoliv, poctil je slovy: „Tak jste pitomci!“ šel a příklad vyrýsoval na tabuli.

            Já jsem s professorm Lavičkou žil v dobé vůli až do maturity. Přišel jsme k ní druhého dne zkoušky. Byli jsme určeni dva na ráno před školní mší o svátek Petra a Pavla. Dostavili jsme se do reálky záhy. Třídní Lavička byl už tu, povzbudil nás sdělením známek z maturitních prací písemných a ukázal nám rouškou zakryté fysikální přístroje, které professor fysiky dal přinésti z kabinetu ku zkoušce. Byly to však přístroje z předešlého dne, tak že jsme mohli z nich zvědět, jaké as otázky z fysiky nás očekávají. Pro nás přinesli pak instrumenty jiné.

            Přišla zkušební komise. Zemský inspektor Pavlíček vzpomněl si dnes při zeměpisu na kreslení map. Já měl jsem první kreslit, ač jsme ve škole na tabuli map vůbec nekreslili.

            Třídní to vyzvěděl. Jak sedím po mathematické zkoušce před pány, očekávaje další svůj osud – zatím zkoušeli kolegu – Lavička kývl na mne nepozorovaně prstem, abych šel za ním. Vyšel ze zkušební síně, mlčky kráčel po chodbě, já za ním, až mne dovedl kamsi do zákoutí. Tam mi ukázal mapu jedné ze zemí rakouských, řka, že ji za chvilku budu kreslit, a ptal se, dovedu-li to. Přisvědčil jsem. „Podívejte se na ni dobře“, nutil mne, „ať sobě ani mně neuděláte ostudu!“

            Náš ročník – jeho třída – byl ovšem dobrý.

*) V. Lavička, rodem z Písku, napsal některé spisy z deskriptivní geometrie, jež Ottův slovník uvádí.