ZDEŇEK ZIKÁNŮ MILIONOVEJ CHLAP, KTERÝ OHROMIL SVĚT

    Zdeněk kdo? Mladší generace nejspíš tápou, ale vězte, že Zikán byl kometa. Příliš skromná východočeská hvězda s rychlýma nohama, fotbalovou kuráží a důvěřivýma očima. Na mistrovství světa 1958 vstřelil čtyři góly.

    Jeden dal západním Němcům, dva Argentině, čtvrtý Severnímu Irsku. Chybělo málo, aby si Čechoslováci zahráli čtvrtfinále proti Francouzům. To všechno díky dvacetiletému Zikánovi.

    Jak se může na někoho takového zapomínat? Vždyť jen Zdeněk Nejedlý (1934) a Tomáš Skuhravý (1990) nastříleli během jednoho MS víc gólů v národním dresu.

    „Zdeněk Zikánů? To byl milionový chlap. Ochotný, nezištný. Jen v posledních letech strašně zklamaný životem,“ poví Petr Cirkl, bývalý trenér Pardubic či Přelouče, jeden z největších fotbalových patriotů.

    Byl to právě Cirkl, kdo pomáhal zařizovat Zikánův pohřeb. To on zavolal jeho dceři: „Je mi to líto, táta umřel.“

    V nejhorších časech svému idolu z dětství zařídil práci, aby Zikán neživořil. Nechal jej třeba trénovat pardubické dorostence v Rybitví za 399 korun hrubého a seznámil ho s rodinou Ročkových v Ohrazenicích, jež se starala o fotbalové zázemí celého pardubického klubu, který čítal sedmnáct mančaftů. Prali dresy, smejčili šatny, lajnovali hřiště: „Zdeněk přicmrndával, protože chtěl být užitečný. Tuhle vozil oškrábané cihly, jindy pomohl s hlídáním dětí, rozvěsil dresy. Častokrát tam i přespal. Domů to měl zadem okolo školy kilometr a půl, ale nechtělo se mu, aby nebyl sám.“

Gól, který nebyl!

    Rok 1958. Trenér Karel Kolský, který Zikána znal z juniorské reprezentace, vybírá hráče na šampionát do Švédska. Nikdo nemá tušení, že na turnaji zazáří jakýsi sedmnáctiletý Edson Arantes do Nascimento, řečený Pelé. A taky Zikán, kluk odchovaný pražským Motorletem.

    Čechoslováci prošli kvalifikací navzdory úvodnímu zakolísání ve Walesu. Odvetu s nebezpečnými ostrovany zvládli, stejně jako dvojzápas s východním Němci. V ráži byl především sparťan Tadeáš Kraus.

    Mužstvo, které se povinně dělilo fifty fifty na české a slovenské hráče, si docela věřilo. Jak by ne, když v dubnu na Strahově vybojovalo pro sebe i pro padesát tisíc nadšených fanoušků slavné vítězství 3:2 nad mistry světa z Německa. Tehdy měl Zdeněk Zikán československou premiéru a hned po devíti minutách se trefil.

    Jenže pro úvod mistrovství světa důvěru nedostal. Snad kvůli tomu, že byl příliš mladý              a kopal ligu „jenom“ za Pardubice. Nebo protože byl stranicky nespolehlivý? Škoda, že vám nemůže odpovědět sám. Mimochodem, ani král ligových kanonýrů Wiecek z Ostravy na turnaj nejel. Ani druhý slávista Pešek (znovu!) nedostal šanci. Smůlu měl i třetí nejlepší střelec Šonka z Pardubic. Šestnáctigólový Zikán nominační list dostal, leč proti Severnímu Irsku nehrál.

    Čechoslováci nestačili na soupeře, kterému velel srdnatý kapitán Danny Blanchflower, později zvolený nejlepším hráčem Tottenhamu všech dob. Bylo jasné, že se něco musí změnit. Proti Němcům do útoku naskočil mladý Zikán. A bum!

    Dvořák nejdřív napálil penaltu pod břevno. Pardubický fantom si po čtyřiceti minutách našel centr z pravého křídla a pohotově nastavil levačku – 2:0!

    Občas bohužel nastanou chvíle, kdy vám prostě osud nepřeje, byť se snažíte sebevíc. Jako třeba ve finále 1962, v němž komplimenty zahrnutý gólman Viliam Schrojf poztrácel koncentraci a dostal od Brazilců hloupé góly, které otočily výsledek z 1:0 na 1:3. Čtyři roky dříve se do patálie, nikoli vlastní vinou, přimotal slávista Břetislav Dolejší, spolehlivý držák      a mistr dlouhatánských výkopů. Ten Dolejší, který v šestapadesátém dvakrát za sebou vynuloval Brazilce v přípravných zápasech.

    V Helsingborgu dostal ve druhém poločase od Němců gól, který neměl platit. Po nekonečně dlouhém rohovém kopu od Rahna létal v šestnáctce balon nahoru dolů, až ho konečně Dolejší ztlumil na hrudníku. Německý útočník Schäfer v tu chvíli brankáře naremploval ramenem, takže Dolejší zacouval a spadl s míčem v náručí. Fotografové zpoza branky utíkali, aby přímo ze hřiště udělali obrázek, jímž zdokumentují, že to byl gól, který nebyl.

    Zaprvé: balon nepřešel celým objemem čáru, na což existují vizuální důkazy. A zadruhé: všemu předcházel jasný faul Němců.

    Tehdy se nikdo nesápal po rozhodčím a nežádal změnu jeho verdiktu, věřilo se mu. Všechno proběhlo bez vzteklých protestů, nešlo zkoumat televizní záběry, Němci holt snížili na 1:2. Sudí Ellis se pár týdnů poté, konkrétně na zájezdu slávistů v Anglii, za své selhání omluvil. Bohužel svou chybu ze Švédska už napravit nemohl.

    Když Helmut Rahn vyrovnal na 2:2, bylo jasné, že Čechoslováci musí v závěrečném klání porazit Argentinu.

    Porazit Argentinu? Cože? Umíte si to představit dneska?

    Skončilo to naprosto skvostným způsobem 6:1 a zkáza přiletěla z levého křídla. Od Zikána, nebojácného mládence s číslem 12 na zádech.

    „Před Bohem a vlastním svědomím musím říct, že mě ta doba uhranula. Zdeněk hrál podobně jako později Franta Veselý. Měl akceleraci, rychlé kroky, byl lehkonohý, míč si naváděl rovnou do sprintu, ničeho se nebál. Navíc velmi zodpovědně bránil, což u křídel není automatické,“ vybaví si Jiří Vopršal, bývalý dlouholetý novinář a Pardubičák, který zažil Zikánův vzlet                i postupné odcházení. „Rekreační fotbal jsme spolu hráli. Já v brance, on na křídle. Nikdy nezapomenu. Úžasně skromný kluk, který toho moc nenamluvil, o to víc pracoval.“

    Ani opakovaný duel se Severním Irskem nevyšel. Ostrovní tým byl znovu příliš silný, neústupný, a hlavně šťastnější. Všudybyl Zdeněk Zikán přitom skóroval jako první. Zasprintoval za propadlým míčem a posunul ho lehkým trknutí hlavy do sítě. Peter McParland, dělo z Aston Villy, však vyrovnal a v následném prodloužení rozhodl.

Co bylo dál?

    Jakmile se reprezentace vrátila, Zikán šel rovnou do přípravy Dukly Pardubice. Při obyčejném červnovém přáteláku ve Varnsdorfu dostával naloženo: „Chyťte toho Zikána, ať vám neuniká.“

    V jednu chvíli to křuplo, že to i křiklouni od klandru slyšeli. Lýtková i holení kost byly zlomené. Půl roku v sádře.

    Pražský rodák Zikán už se nikdy nedostal do původní formy. Pořád byl sice pro obránce nepříjemný, dotěrný a drzý, ani góly dávat nepřestal, jen to prostě nebylo ono.

   Národní dres už Zikán nikdy neoblékl. Reprezentační kariéru ukončil s unikátním zápasem: čtyři zápasy, pět gólů. Přičemž – jak už víte – čtyři branky vstřelil na mistrovství světa.

    Kdo ví, jestli by mu v reprezentaci ještě dali šanci, kdyby se posunul do Prahy, kde by byl víc na očích. Nabídky měl, jenže jemu se nechtělo. Prodloužil si vojnu v Pardubicích                       a v šedesátém přestoupil do Hradce Králové, který coby nováček senzačně vyhrál ligu. Zikán hned v úvodní sezoně skóroval třeba proti Barceloně ve čtvrtfinále Poháru mistrů, tak si určitě uděláte představu, jaký to byl kanon.

    „Vybavuji si, jak jsem proti němu nastoupil v šedesátém čtvrtém. Na starém škvárovém hřišti u nemocnice jsem ho naháněl. Pana Zikána, hrdinu našeho dětství. Já, voják z Dukly Žamberk, která hrála krajský přebor. Uhráli jsme remízu 2:2 a byli jsme neskonale šťastní.“ S úsměvem líčí legendární hradecký kouč Ladislav Škorpil.

    Za Hradec nakonec křídlo s pečlivě učesanou pěšinkou odkroutilo jedenáct sezon a manželka jeho někdejšího parťáka Ladislava Pokorného vzpomíná: „Panečku, Zikán, to byl kumštýř. Úžasně svižný, rychlý, pořád se tlačil do gólů, ale zároveň byl nezištný. S Bédou Šonkou, se kterým přišel společně z Pardubic, si rozuměli poslepu. Škoda, že mu osud nepřál.“

    Ligovou kariéru zakončil Zikán v říjnu 1970. Svůj poslední ligový gól, celkem jednadevadesátý, vstřelil akrobaticky před hlavu proti Bohemians. Fotbal však dýchat nepřestal. Kopal třetí ligu, divizi, jako hrající trenér vedl kluby na okresní úrovni. Křičel ni na něj dědku, ale on válel ještě v padesáti.

    Pak se cosi zlomilo a pochovávali ho v zapomnění.

Jan Palička

Fotbalový reportér

MF DNES