JAK JSEM SE STAL BEZDOMOVCEM - Azylový dům v Pardubicích s odstupem času

Co jsem měl dělat? Manželka si našla jiného muže a já jsem začal „bydlet“ na nádraží. Zahodil jsem i lidskou důstojnost, živil se odpadky, spal na lavičce, v zimě v prázdných vagónech. Příležitostně jsem dopíjel vše, co se mi bez peněz podařilo získat. Pokud jsem nějaké peníze měl, propil jsem je. Z této situace zdánlivě nebylo úniku do normálního života. Dlouhodobý pobyt „v terénu“ se podepsal na mém fyzickém i psychickém stavu. V té době ale přece jenom svitla jakási naděje tuto beznadějnou situaci změnit. V Pardubicích byl založen azylový dům pro bezdomovce, a tak jsem to zkusil. Najednou jsem měl možnost se dát do pořádku, což jsem udělal a našel si novou práci. Bohužel jsem si způsobil vážné zranění a zaměstnavatel se mnou ukončil pracovní poměr. Naštěstí jsem se neocitl znovu „na ulici“, mohl jsem zůstat v azylovém domě. Tam jsem se po čase stal vedoucím skupiny bezdomovců zaměstnaných ve veřejně prospěšných pracích. Tak jsem žil, střídavě někde zaměstnán nebo veden jako nezaměstnaný na Úřadě práce. Případné dluhy jsem si odpracovával přímo v azylovém domě. Když se za 10 let změnilo vedení, tato možnost byla zrušena a já jsem se brzy pro „neplatičství“ ocitl zpět tam, odkud jsem přišel. Bylo to pro mne kruté, byl jsem už starší a nemocný, a tak jsem to „pouliční „bydlení“ těžko snášel. Našel se hodný člověk, pan farář Rokyta, který mne nechal v zimě přespávat ve vyhřívané místnosti, ale můj zdravotní stav se přesto rychle horšil. V té době mi doslova zachránil život tehdejší ředitel Oblastní charity Pardubice, pan Karel Tajovský, který mi umožnil ubytování a pracovní uplatnění na pracovišti v Třebosicích. Na přechodnou dobu mi pomohl i finančně a materiálně. Trvalo to rok, než jsem se vzpamatoval.“

Toto byl pohnutý příběh jednoho člověka, který dnes už nežije. Takových, jemu podobných příběhů bylo a asi je stále hodně a jejich situace je stále neřešitelná. Ne každý se totiž pevně podrží „podané ruky“.