Ohlédnutí za „velkým“ člověkem

Byl jsem jeho názory a úrovní, na niž je prezentoval, okouzlen a ovšemže mě zároveň zaujalo, že za jeho jménem a příjmením bylo v onom týdeníku vždy uvedeno, že je z Pardubic. Někdy se říká, že v našem městečku se všichni známe, a ona to vůbec není pravda. Postižen profesionální deformací a veden třeba i nesmyslnou, možná nemístnou a neskromnou úvahou, že i s tímto člověkem by bylo ku prospěchu obsahu našich novin, ne snad hned, ale do budoucna, dobré se osobně seznámit, jsem se o něj začal zajímat. A zjistil jsem, že jde                      o osobnost pozoruhodnou.

            Samozřejmě, že jedním ze zdrojů mi byly oficiální veřejně dostupné životopisy. Nordistů není v naší republice mnoho, ale že se jeden z největších odborníků na finskou                  a švédskou literaturu narodil v roce 1973 v Pardubicích, jsem měl vědět. Zvláště když knihy autorů a autorek z těchto zemí mám odjakživa rád, a nemyslím tím jen detektivky. Na Univerzitě Karlově berou věci vážnější než já, a bylo a je to dobře. Fascinoval mě úctyhodný přehled studií a vědeckých prací, pod nimiž byl dotyčný podepsán. Dozvěděl jsem se, že mu také vyšla kniha, a poznamenal jsem si její název. Určitě bude dobré se na ni zeptat v knihovně, říkal jsem si, ale nějak jsem to začal odkládat s tím, že není kam spěchat, vždyť máme ještě oba hodně času, abychom se eventuelně setkali.

            Věděl jsem, že pomoci by mi mohli lidé z Univerzity Pardubice. Také na ní totiž svého času působil a stále zde pracuje řada lidí, kterým se jako kolega vryl do paměti. Abych ale stále nezůstával pouze v akademickém světě, musím zmínit i jeho angažmá, dá-li se to tak nazvat, v roli perfektního tlumočníka, překladatele, člena týmu hostitelů a vítaného společníka, jimiž se stal po roce 2000, když se v Pardubicích objevila delegace ze Švédského království, aby začala naše piloty, personál, ale i další zainteresované seznamovat se vším, co tehdy souviselo s prvními stíhačkami type Gripen, jež měly začít hlídat vzdušný prostor České republiky. Každý, s nímž jsem hovořil, vzpomínal na vzdělaného, noblesního, a přitom velmi milého mladého muže, jenž komunikoval ve všech cizích jazycích, které bravurně ovládal, s naprostou přirozeností a nečinilo mu sebemenší potíže přecházet z jednoho do druhého. Švédové si ho natolik oblíbili, že prosili, ať s nimi trávil i veselé večery, nikoli jen maraton nejrůznějšího jednání, kurzů a školení.

            Těžištěm jeho zájmu však zůstávala vědecká a pedagogická činnost v oboru vlastní alma mater, tedy na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na jeho pracoviště se snadno dalo zavolat a domluvit si případnou schůzku, pokud by býval měl zájem. Kolikrát já si říkal, že už to musím zkusit, kolikrát jsem šel kolem té budovy na náměstí Jana Palacha na koncert naproti do Rudolfina. Ale vždyť to jistě neuteče, řešil jsem jiné věci a setkání.

            Ve čtvrtek 21. prosince přišel šok. Po předchozích nesmyslných masakrech v Uherském Brodě a Ostravě zažila řádění třetího novodobého bezcitného masového vraha Praha. Mezi sedmnácti obětmi jeho zrůdných činů jsem nevěřícně četl i jméno a příjmení onoho muže, zveřejněná jeho kamarádem.

            JAN DLASK

            Pardubák z pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

            Člověk, jenž, zdá se, po sobě na tomhle světě zanechal výhradně pozitivní stopy. Budiž jeho památka i těmito řádky zůstavena historii.