Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Z nové literatury: Ke knize PhDr. Jiřího Kotyka „Hana a Václav Krupkovi pod koly dějin“
Když jsem kdysi dávno jako student četl svou první knihu o atentátu od Jaroslava
Andrejse „Za Heydrichem stín“, nemohl jsem si jako pozorný čtenář nevšimnout
decentní Andrejsovy poznámky: „Neboť v Pardubicích dávno neklape všechno jak by
mělo. Je tu příliš mnoho žen a je tu příliš mnoho slabostí pro ně.“ Je fér ale podotknout,
že tato poznámka se právě Hany Krupkové ve skutečnosti přímo netýkala.
Andrejs vydal svou knihu v roce 1947 a tak autentičnost (ale i trochu více
emocí ) je zaručena. I on se však dopouští na různých místech knihy neúmyslně
jistých malých nepřesností a tak dodnes nemám jasno ani ověřeno, jak brát jeho
citaci z protokolu gestapa (str.325, vydání 1947): „18.6.1942 o 4,15 hod. ráno byly
na základě výpovědí Vl. Moravce a Krupkové zmíněný kostel a přilehlá čtvrť obklíčeny,
resp.hermeticky uzavřeny.“ Jediné a také ve prospěch Hany Krupkové svědčí,
že ona sama snad nevěděla o přesném místě úkrytu, ale jen to, že „úkryt je někde
v podzemí“ a tedy ho prozradit ani nemohla.Obě tyto lakonické citace se dotýkají tehdy jednadvacetileté Hany Krupkové, roz. Zýkové, jejíž úloha v přípravě atentátu a především při odhalení spolupracovníků parašutistů gestapem nebyla ani v řadě dalších, pozdějších publikací o atentátu podrobně a hlavně pravdivě vysvětlena .
Některým autorům totiž chyběla odvaha, většině pak dokumentační materiály, ze kterých by se dala úloha této bezesporu inteligentní a krásné ženy zcela ozřejmit. Další autoři hledali v jejích osudech a osudech jejích blízkých spolupracovníků a příbuzných jen lacinou senzaci. A navíc – komunistický režim neměl zájem zveřejňovat osudy příslušníků tzv. západního odboje. Jednak proto, že některé z těchto lidí se podařilo zlomit a donutit ke spolupráci surovým vydíráním a následná dekonspirace by je vyřadila ze hry, ale hlavně proto, že ještě 30 let po skončení války z nich měli komunisté strach a nechávali je sledovat Státní bezpečností, zavírat a persekvovat. Autora v titulku uvedené knihy PhDr Jiřího Kotyka znám jako erudovaného historika a citlivého člověka, takže jsem byl příjemně překvapen, když jsem se prvně dozvěděl, že připravuje knihu na stále, i po téměř 70 letech palčivé téma, jakým jsou Krupkovi a události kolem Silver A a skupiny Anthropoid, protože jsem očekával sice decentní (jinak to ani autor neumí), ale i zcela otevřené informace. Autor předložil čtenáři ve své knize i další v Pardubicích známá jména.
Nemohl chybět Václav Krupka, první manžel Hany Zýkové-Krupkové a otec jejího jediného dítěte Pavla. Dále pak rozporuplné postavy Jana Drka, Franjo Aubrechta, Rudolfa Vařečky a dalších, kteří se událostí buď přímo nebo ex post účastnili, mnohdy i velmi negativně.Ale ať je název knihy jakýkoli, ať se kniha zabývá kýmkoli – je to především kniha o Haně Krupkové, jejích osudech za války i po válce.Autor velmi dobře využil materiálů,které jsou dostupné až v současné době a díky tomu se dozvídáme věci a souvislosti dosud neznámé. Možná, že chybí poněkud širší charakteristika osobnosti Hany Krupkové už z dob jejího dětství a školní docházky, kde byla jasně determinována její poněkud neformální povaha, která by mohla usnadnit pochopení pozdějších rozhodnutí a činů Krupkové. Také více informací o poválečných osudech jejího syna Pavla a jejích rodičů by knihu obohatilo a dalo možnost blíže poznat Hanu Krupkovou. Zde ale autora částečně omlouvám, protože nejen Pavel Krupka, ale i další žijící pamětníci událostí by se mohli cítit dotčeni zásahem do svého soukromí, i když z opačné strany by mohl tento přístup být satisfakcí pro nelehký životní příběh jejího syna.
Kniha mne nezklamala, protože autor nezamlčel nic z materiálů, které měl k disposici ze známých i zcela nových zdrojů, které dokázal velmi dobře zkombinovat, aby tak poskytl zcela nezaujaté svědectví. Vydat tuto knihu v Pardubicích vyžadovalo od Jiřího Kotyka, známého pardubického činovníka a patriota i značnou dávku odvahy a to i po dlouhých letech, které od tragických událostí uplynuly. Je velmi sympatické a pro autora i symptomatické, že sám nedělá žádné osobní závěry k tématu, ale předložením dostupných materiálů nechává čtenáři volné pole k přemýšlení a vlastním závěrům.To je jeden z pozitivních přínosů knihy, protože autor i zasvěcení vědí velmi dobře, že rozplést tak zamotané klubko lidských vztahů a charakterů tématu téměř antických rozměrů, jako se odehrálo okolo Silveru A a atentátu, se nikdy nemůže podařit zcela a beze zbytku.
Na tomto místě si dovolím osobní poznámku: Hana Krupková je velmi složité téma, u kterého se nelze vyhnout subjektivním hodnocením – což naštěstí není případ Jiřího Kotyka. Jak uvádí sám autor, především pardubičtí pozůstalí obětí heydrichiády vyjádřili několika peticemi a protestními dopisy svůj nesouhlas s prvním rozsudkem (tehdy ještě demokratického) chrudimského soudu nad Hanou Krupkovou. Dnes můžeme téměř jistě prokázat, že masivní zatýkání v Pardubicích dne 20. 6. 1942 a následná exekuce pardubických odbojářů na Zámečku 2. 7. téhož roku, které se staly doživotním traumatem desítek pozůstalých, nebyly způsobeny přímou zradou Krupkové, jak někteří autoři uvádějí. Připomeňme si, že gestapo zatklo Krupkovy 17. 6. 1942 v ranních hodinách v Polici nad Metují, ale 18.června, ani 19.června se neodehrálo v Pardubicích nic mimořádného – nacisté by v případě přiznání Krupkových jistě nepromarnili dva dny čekáním a nedali by nikomu šanci k úniku. Teprve dodatečná prohlídka Krupkova bytu 19. 6. večer a nalezení Bartošových zápisků způsobilo katastrofu. Z toho ale nelze vinit Krupkovy, ti byli vůči Bartošovi v subalterním postavení a mohli nanejvýš vyjádřit názor. Poválečné výslechové protokoly pardubických gestapáků také nelze brát jako objektivní. Tito zločinci si chtěli jen zachránit život a tak vypovídali dle předlohy vyšetřovatelů. Bohužel i zde sehrály m.j. velkou roli osobní vztahy obviněných a vyšetřovatelů z doby předválečné.
Příkrému a jednostrannému hodnocení dvacetiletého, životem „posedlého“ a romantického děvčete, jak již někteří autoři učinili, nelze zabránit, ale zamysleme se nad tím, jak by se asi zachoval každý z nás v podobné situaci. Že to není jednoznačné, si musí racionálně přiznat každý. Naštěstí se většina z nás v podobné životní situaci nikdy nenacházela. A právě v tomto bodě autor citlivým přístupem mnohé nepravosti a křivdy vůči Krupkovým vznesené napravil.
Skvělá je obrazová příloha knihy, kde můžeme vidět dosud nepublikované, velmi zajímavé fotografie i z rodinných archivů. Doslov Jaroslava Čvančary je velmi dobrým doplňkem vysvětlení poválečných osudů Krupkových. Nutno také pochválit vybavení knihy jmenným rejstříkem, vysvětlivkami atd., což se ale u autora při jeho profesi očekává.
Ale abych jen nechválil: Šetřil bych počtem mott, i když všechna použitá jsou trefná. I grafická úprava a výběr písma by se daly provést tak, aby kniha získala na přehlednosti, především v dlouhých textových pasážích . Možná také, že jiná strukturovanost kapitol by do knihy vnesla větší napětí .Ale to jsou jen subjektivní názory nad jinak pozoruhodnou knihou Jiřího Kotyka.
