ZAJÍMAVÝ RUKOPIS O ČINNOSTI J. KAŠPARA ZA ?VELKÉ VÁLKY?

Krátce na to byl za chrudimským pivovarem, na jakž takž rovné louce, pořádán pod záštitou místního Sokola I. letecký den. Neznámý odvážný letec, který se odvážil do závratné výšky asi 40 metrů vysoko, vzbudil můj obdiv a úctu. Po prázdninách jsem přišel na pardubickou reálku. Se spolužáky jsme chodili na REMBAM, někdejší jezdecké cvičiště pardubických dragounů a hulánů. Okukovali jsme u hangáru, co se dalo a když si připravil letadlo ku startu, byli jsme šťastni, že můžeme letadlo držet. Kašpar potřeboval takové pomocníky, aby se vznesl. Tehdejší motory byly slabé a líné, neměly dostatečnou akceleraci a tak musel se motor dostat do tour, t. j. do otáček, aby startovní dráha byla krátká a stroj se tedy odlepil od země. Kašpar otočil čepici štítkem nazad, což byl povel: „Pustit. “ Proto je na fotogra? ích z tehdejší doby s otočenou čepicí. Kašpar měl se strojem příliš starostí, než aby věnoval pozornost pomáhajícím studentíkům. Byl o 13 let starší než já. Stali jsme se pak svědky jeho četných letů, z nichž historický let z Pardubic do Prahy podrobně popsal jeho spolucestující a přítel, redaktor Národní politiky Kalva. Kašpar vybudoval na rembánu leteckou školu, vesměs jednoplošníky, vzpomínám letce Bartla (správně Barthella – pozn. J. K.), mladšího bohatého z Ústí nad Orlicí Kecka, vynálezce Očenáška, který tam zkoušel na tehdejší dobu průkopnický hvězdicovitý motor ve svém letadle, které se bohužel nechtělo odlepit od země. A ovšem i Kašparova bratrance, Evžena Čiháka. 

najednou Kašpar zařval, kožené kalhoty žár nevydržely. Dostal jsem – dosud nevím proč – rotu o 380 mužích s příkazem odjet ke Gorici. Naštěstí mi velitel dal ssebou Kašpara, prý aby rozběhl provoz v dílnách. Byly toho materiálu, lidí a koní celkem 3 nákladní vlaky. Jaktěživo jsem se neučil, jak hospodařit v rotě. Neztratil jsem hlavu a humor, pokřtil to cirkus Kludský a jelo se ke Gorici. Volča Druga si nezadala v ničem s Ypern na západní frontě. Strom nebo keř nebylo vidět, pouze trosky a zkáza. Kterási dobrá duše nás varovala, abychom vystupovali za soumraku z vlaků a zvláště jsme byli varováni před záplavou potkanů. Druhý den jsme si s Kašparem našli přepychový pokoj v 1. patře, kterému kromě kamen, oken a dveří scházel pouze jeden ustřílený roh. Pro jistotu jsem zarazil do zbytku stropu 2 skoby, na jednu jsem zavěsil na drát oba naše tlumoky s chlebem, 1m od zdi a 1m nad stolem, na druhou na drát zapálenou těžkou rozhoupanou karbidku, jejíž prskající plamínek měl plašit myši. Zalezli jsme do spacích pytlů, které jsme sešili ze dvou houní a usnuli více únavou než spánkem spravedlivých. Občas mne probudilo něco, co po mně skákalo jako kočka, trhnul jsem sebou a spal dál. Najednou hrozná rána. Roztrhl jsem pytel z houní zavázaný zevnitř provázkem a rozespalý vidím na zemi Kašparovu holínku. Na kavalci naproti stál v nočním prádle s natrženou druhou holínkou Kašpar a láteřil: „Zatracený potvory, nenechají mne vůbec spát. “ Ráno, hladoví jsme obdrželi tlumoky a ve vekách díry od potkanů, až skoro po loket. Kašpar zakrátko odjel zpět. Asi za 2 měsíce v prosinci 1917 jsem obdržel od našeho velitelství telegram: „Přijeďte se 120 motory Toblach u Cortiny d‘ Ampezzo. “ Tušil jsem, že se chystá nová ofensíva a že se má vozit na frontu munice. Protože nebylo řečeno, jaké motory, nařídil jsem, aby vybrali 120 defektních strojů a ty dobré aby nechali u Gorice na stavbu mostu. Druhý den po příjezdu do Toblachu přišel ke mně Kašpar se slovy: „Blahorodí, co to přivezli, vždyť všechny motory klepou. “ Načež jsem s nevinou tváří odpověděl, že jsem přesně splnil rozkaz a že předpokládám, že ty vadné stroje budou zde opravovat. Kašpar jen výrazně zamrkal očima a už nic neřekl. Těch 120 motorů, které měly táhnout každý 2 tuny a čtyřikrát za den jet do Cortiny, představovalo pro frontu – jak snadno spočítati – manko 960 tun střeliva denně. Kašpar to v tom smyslu nahlásil a poněvadž byl autorita, velitelství se za tu pitomou chybu v telegramu zahalilo v moudré mlčení. Ba nesepsal se o tom ani protokol. Tak ? del to šlo do Rakouska, nacisti by za to měli stručné řešení – provaz. To jsem uvedl jen co důkaz, jaký měl Kašpar postoj k vojně. Celý náš štáb se v lednu 1918 přestěhoval do Cortiny d‘ Ampezzo. Byli jsme ubytováni asi 100 m nad kampanillou (charakteristickou věžovitou zvonicí) v hotelu Bellevue. Odtud je také fotogra? e důstojnického sboru, stojíme tam s Kašparem vedle sebe. Já v černé čepici šel právě do dřepu, když sklapla spoušť fotoaparátu. 

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2014