Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
09.10.2024 17:00

Návštěva krytu civilní obrany

Kryt se nachází na Dubině na adrese Errno Košťála 1012. Možná doprava MHD č. 8 do zastávky Dubina, penzion s příjezem v 16:46 hodin.

typ akce: Výlety do historie

12.10.2024 08:00

Údolím Chrudimky

Přírodovědná vycházka z Nasavrk údolím Krkanka, k Hradišskému vodopádu a rozhledně Boika pod vedením Jiřího Rejla. Odjezd bude autobusem v 8:05 hodin ze stanoviště 13 autobusového terminálu B v Pardubicích a následně s přestupem v Chrudimi do Nasavrk. Začátek vycházky v Nasavrkách je v 9 hodin u autobusové zastávky Nasavrky, náměstí.

typ akce: Přírodovědné vycházky

13.10.2024 08:25

Kryštofovy kameny

Rtyně v Podkrkonoší  – Kryštofovy kameny – Červený Kostelec. Délka trasy 13 km. Odjezd 8:29 hod. vlak ČD, návrat 17:18 hod. ČD. Ved. L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

13.10.2024 08:25

Podél Divoké Orlice

Litice n. Orlicí – Brná – Potštejn. Délka trasy 7,5 km. Odj. 8:29 ČD, návrat 15:28 h ČD. Ved. A. Kulišová. Turistická vycházka týmu B pro méně zdatné turisty. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

16.10.2024 18:00

Příběh zvonů

Přednáška Lukáše Pešky o historii zvonů na kostelích nejen v Pardubicích. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského nám. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

VZPOMÍNKY NA VOJMÍRA VOKOLKA

obrázek k článku S panem Vojmírem jsem se poprvé setkal někdy na jaře v roce 1987, v době tragické smrti našeho kamaráda Ivy H., který v lednu téhož roku spáchal sebevraždu. K té ho dohnaly dlouholeté a neléčené deprese. Dokud žil, věrně a oddaně panu Vokolkovi pomáhal a sloužil. Jak jsme žertem říkávali, byl jedním z jeho ?otroků?! Jeho ?otroctví? jsem po jeho smrti ?zdědil? já? Pan Vokolek spolu se sestrou Květou obývali prostorný byt v jednom z činžáků v ulici Za Pasáží v Pardubicích. Z návštěv u nich si vybavuji světlou a úsporně zařízenou místnost s dlouhým pracovním stolem. Na něm bývalo vždy několik pokreslených papírů, nůžky a pár tužek. Bílé stěny kupodivu nezdobil žádný obraz. V rohu místnosti stával nějaký jeho objekt. (V odborném tisku, katalozích atp. se používá slovo PLASTIKA pro umělecká díla formovaná z kamene, mramoru, dřeva, sádry, cínu, bronzu ?atd. V případě páně Vokolkových děl, komponovaných ze surových přírodních materiálů ? kamenů, rozpolcených a všelijak nepravidelně seřezaných topolových kmenů, hliníkových a měděných plechů, budu raději volit slovo OBJEKT.) U vchodu do tohoto asketicky zařízeného prostoru ležel na podlaze velký ohlazený kámen. Na něm byl křídou napsaný letopočet 1987. ?Stoletý kalendář?, řekl pan Vokolek? V celém bytě vládl pořádek a čistota, dílo usměvavé paní Květy. Zde pan Vokolek projektoval své výtvory. Na vlastní tvorbu měl jiné prostory ? prázdný statek v Dvakačovicích, asi dvanáct kilometrů východně od Pardubic. Zde byl již pořádek ryze pracovní. V bývalé stáji stála díla dokončená. Výrazně mi utkvěla v paměti dvoucoulová fošna na dvou silných podpěrách a na ní narovnaná řada mohutných, vodou omletých balvanů, podobných pecnům chleba ? objekt s názvem HLAD. Jinak se všude ? ve stodole, na dvoře, v místnostech ? tvořilo. Prkenná netěsnící dvířka, vedoucí přímo ze dvora k někdejšímu prasečímu chlívku, se snad ani nezamykala. Tam měl pan Vokolek uskladněn asi šedesát centimetrů vysoký štos kreseb a grafik, jenž zespodu očividně hnil. Jinak se zamykalo všechno a otevřít všechny visací zámky, ke kterým měl pan Vokolek hrozen klíčů, byl po každém příjezdu obřad.

Stárnoucí výtvarníci obvykle sahají po úsporných technických prostředcích. Je známo, že pozdní dílo Jana Zrzavého tvoří drobné pastelové kresby. Ne tak pan Vojmír Vokolek! Brilantní kreslíř a grafik jako by na svá minulá léta zanevřel a na stará kolena zvolil za své výrazivo těžké kameny, topolová polena, dvoucoulová prkna, hliníkové a měděné plechy. Štětce a rydla nahradily sekery, klíny, poříz, pily a oheň. A protože tohle všechno vyžadovalo fortel, sílu a námahu, byli zapotřebí pomocníci – „otroci“. Disponoval-li takový otrok navíc autem – nejlépe dodávkovým nebo aspoň takovým, jehož majiteli nepřišlo zatěžko naložit jej kameny právě vylovenými z řeky, topolovým dřevem se stopami mazlavé hlíny nebo rezavými dráty, trhající čalounění vozu, měl takový otrok pro pana Vokolka cenu zlata. Já, vlastník ojetého a omšelého Trabanta, jsem byl pro něho přímo ideální typ. Předesílám, že praktické otázky související úzce s provozem motorového vozidla jako je například spotřeby benzinu, pan Vokolek nikdy neřešil a ani  ho to nezajímalo. Myslel výhradně nadčasově, vždy a stále v duchu – „Ad maiorem Dei gloriam“!

            Pomocníkovi – „otrokovi“ byla odměnou skutečnost, že mohl být přítomen procesu tvorby či přímo vtažen do páně Vokolkových úvah o stavbě uměleckého díla, ba přímo fyzicky se na něm podílet. Proč má být „toto tam a tamto tady“ – věděl jen on sám. Jednalo se vesměs o těžké kameny nebo topolová polena. „Tohle se podloží tamtím a támhleto tímto“ – jedno ohněm opálené poleno s kůrou, druhé oloupané a natřené latexem nabílo. „Tyhlety klacky odtahejte támhle do rohu a ze dvora sem nanoste ty, co mi tady včera nařezali… a tak podobně. Když pan Vokolek takto tvořil, vydával otrokovi příkazy postupně přecházející již v pouhé infinitivy: „Zvednout!...Položit!...Opřít!... To nahoře dát dolů!... Co bylo dole přendat nahoru!... Ne tak!... Obráceně!... Tak, aby byl vidět ten žlutý suk!... atp.“ Často následovalo dlouhé přemítání a po něm příkaz vše rozebrat a začít znovu. A tak se postupovalo od jednoho rozdělaného objektu ke druhému. Takto strávené dopoledne v Dvakačovicích cítil otrok na svém těle ještě druhý den…

            Večer nás – mou ženu a mne – občas neočekávaně navštívil. Sotva vešel, nastolil okamžitě nějaké téma rozhovoru. Zajímal se takřka o vše. Probrali jsme politiku u nás i ve světě, hovor se stáčel všemi možnými směry, od kosmických výzkumů až po hladomory v Africe a populační explozi v Indii. Zřídka mluvil o výtvarném umění a o sobě už vůbec ne. Hovor s ním byl vždy zajímavý, dovedl naslouchat, nevedl monolog, což staří lidé často dělají. Hostili jsme ho čajem, chlebem s máslem a medem. Na konci asi hodinové návštěvy mne zpravidla vybídl k nějaké cestě. Jednou jsme jeli i do Rozhovic a Dřítče, kde nám ukázal, jakými nástěnnými malbami vyzdobil tamější kostely. Převážně však o cesty s ryze praktickým účelem – co přivést či odvést, sehnat „toho, co má motorovou pilu“ nebo „onoho s traktorem a vlečňákem“ či „tamtoho, co má autogen a střihačku na plech“… Jména těchto pomocníků pan Vokolek nikdy neuváděl, byly to zcela anonymní osoby. Myslím si, že zájem o výtvarné umění se u nich dal jen velmi těžko předpokládat, jim bylo tudíž nutno za jejich práci zaplatit. O tom ale pan Vokolek nikdy nemluvil a já se ani neodvažoval se ho na to zeptat. Jen mi připadalo podivné, že se jeho pomocníci a „otroci“ vzájemně neznali, jako by mezi ně pan Vokolek rozprostřel nějakou zvláštní konspirační síť, jejíž nitky znal jen on. Absolvoval jsem s ním řadu cest, kdy jsme někoho marně sháněli, a často jsem měl pocit, že se dotyční setkání s ním záměrně vyhýbají. („Kdybyste tak přijeli před chvílí, to ještě tu byl!“ „A kdy bude asi doma?“ „Jó, pane to já nevím, von se někde zastaví v hospodě, a pak přijde až po půlnoci!“). Nebo pana Vokolka i neradi viděli. („Pane, na to já nemám čas!“ „A kdy ho budete mít?“ „To nevím!“ „Příští týden?“ „Říkám Vám, pane, že nevím…“). Reakce lidí byly opravdu různé.

            Vzpomínám na zkoprnělého kostelníka ve Starkoči, scvrkávajícího se hrůzou pod tíží úkolů, které mu pan Vokolek předestřel. Co vše se musí předem udělat a zařídit, než sem on – pan Vokolek – přijdě malovat nástěnné malby. Kostel působil odsvěceným a zpustlým dojmem, zcela v duchu tehdejšího přístupu k církevním památkám – zavřít, nechat zchátrat    a posléze strhnout s odůvodněním, že demolice je méně nákladná než generální oprava. Na několika místech byly puklé obvodové zdi a spadlá stropní omítka. Pouhá představa nutnost stavět lešení, nákladných a vleklých oprav a další starosti s tím spojené kostelníka doslova zdrtily. Odkázal nás na faráře v Dolních Bučicích, kam jsme hned vyrazili. Pan farář se choval podobně jako starkočský kostelník, jen s tím rozdílem, že s námi mluvil úzkou škvírou pootevřených dveří jištěných silným řetězem a oháněje se nedostatkem peněz, přirazil nám dveře před nosem. Bylo to na sklonku osmdesátých let, pan Vokolek byl duchem mladík, ale přeci jen už mu táhlo na osmdesátku… Nedovedl jsem si ho představit, pohybujícího se na vysokém lešení při tak náročné práci. Celá tato výprava byla jakousi donkichotiádou – pan Vokolek coby Don Qoijote, já jako Sancho Panza a můj Trabant – mezek s Rozinantou v jedné osobě.

            Na jedno slunné zimní odpoledne s námi do Dvakačovic jel i František Bezpalec, asi šedesátiletý pardubický „Gottesnarr“, podivín, nechvalně známý svým mnohdy nevhodným vtipkováním šlehlým obscéní vulgaritou. Jinak v podstatě dobrák, libující si v drobných dětinných provokacích, šťastný, že může neznámé lidi uvádět do rozpaků. (Vzpomínku na tohoto muže mnoha znalostí, dovedností a vzhledu bezdomovce, svého času neodmyslitelnou figurku Starého města, jsme zveřejnili v č.3-4 t.r. – pozn. redakce.) Pan Vokolek se přibelhal kulhavým krokem (předchozího dne mu na nohu spadlo těžké poleno) a Bezpalec se dostavil s brunátným otokem celé levé části obličeje, který by normálně uvažujícího člověka hnal okamžitě k lékaři. Zatímco pan Vokolek chtěl jet s nohu do nemocnice („Žádný Dvakačovice, jedem do špitálu!“), Bezpalec nad svou opuchlou tváří jenom mávl rukou. Záhy jsem vycítil, že mezi oběma muži panuje jakýsi nelad. Pan Vokolek si byl vědom Bezpalcova podivínství  a asi s ním nechtěl být nějak spojován. Ale jak jsem cestou vyrozuměl, jeho manuelní zručnosti občas využíval. Bezpalec byl vyučený zedník, svým povoláním se však nikdy neživil. Žil „ z ruky do huby“ a v přítomnosti pana Vokolka byl stále ve střehu, jako by větřil, „co ten starej blázen zase ode mne bude potřebovat?“… Začali se špičkovat už cestou v autě, pokračovali i na dvoře v Dvakačovicích a pan Vokolek už nebyl tou dominantní osobou, udělující infinitivní příkazy. Dělná tvůrčí atmosféra byla rozleptána nesmyslným handrkováním, a já si kladl otázku, proč s námi ten Bezpalec vlastně jel? Že by jen pro tu jedinou a pro mne nazapomenutelnou chvíli, kdy si náhle přidřepl, šklebem znetvořil k nepoznání i tu otokem nepostiženou pravou tvář, sroloval prsty do jakési trubky, zhluboka se nadechl a vydal ze sebe táhlý nářek, podobající se ohlušujícímu zakokrhání? Okamžitou odpovědí mu bylo sborové a jen zvolna doznívající kokrhání všech kohoutů v Dvakačovicích a blízkém okolí. Když po chvíli utichli a nastal klid, ještě jednou tento obdivuhodný artistický kousek zopakoval. Byl jsem nadšen, pro mne coby muzikanta to byl nebývalý zážitek, který přezářil celé rozpačité a v páně Vokolkových očích určitě nepovedené promarněné dopoledne.

            Jindy přišel pan Vokolek s přáním sehnat někde ostnatý drát. Že by jej šel koupit do železářství, o tom nebyla ani řeč. On totiž nový nepotřeboval, chtěl starý rezatý ostnatý drát! Vzpomněl jsem si, že jsem jednou podobný drát viděl na Hůrkách mezi Haldou a zdí kasáren v zarostlém rumišti. Kasárna byla v té době plně funkční, a tudíž hlídána. Skutečně jsme ten ostnatý drát našli a když jsme jej začali smotávat do jakési neforemné koule či chumlu (pan Vokolek bez rukavic), napadlo mne, jakou asi báchorku budeme vykládat strážným, až nás tam některý z nich načapá… Drátu bylo víc, než jsem očekával a šmodrchajíce stále zvětšující se chumel, dospěli jsme až k místu, kde byl už regulérní součástí kasárenského oplocení. Tady už to mohlo byt dost nebezpečné. Ale měli jsme štěstí! Uštípli jsme jej a podařilo se nám v tichosti zmizet. Visel pak ve stodole v Dvakačovicích, zformován do jakési zlověstné koule, podobné roji ulétlých včel.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2014.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem