KVĚTEN 1945 - ANGLIČTÍ STÍHAČI V ROSICÍCH NAD LABEM

Jako zvědavý kluk (nebylo mi ještě třináct let) jsem se s vojáky seznámil – hovořili jsme německy (v zajetí se naučili němčině a my jsme ve škole měli šest hodin německého jazyka týdně – angličtina se tehdy neučila). Co se týče válečných letadel- měl jsem tehdy docela slušné znalosti (v příručce „Kriegsflugzenge“, kterou jsme si s kluky v trafice za deset korun koupili, byly vyobrazeny všechny typy letadel, používaných za II. světové války, včetně všech jejich parametrů). Letadla byla tedy základním tématem našich hovorů.

            Hlavním úkolem jejich letounů bylo chránit skupiny bombardérů před německými stíhačkami při letu nad územím ovládaným německým vojskem.

            Vojáci nám také vyprávěli o poměrech v zajateckém táboře (nestěžovali si),                   o stravování (vařila jim česká kuchařka), co tam dělali – měli možnost sportovat (hráli fotbal, měli turnaj v boxu). Ukázali nám i řadu fotografií.

            Přítomnost anglických vojáků v domě nebyla bez rizika pro ně, ale i pro obyvatele domu. V sousedství se nacházely rozsáhlé vojenské sklady s armádní výstrojí ale i s obilím    a potravinami. U vjezdu do areálu skladů (byly to budovy bývalé rafinerie cukru) byly postaveny dvě obranné věže z mohutných klád, jejichž trojité stěny byly vysypány kamením   a na několika místech byla vybudována kulometná hnízda. Kolem skladů chodili ozbrojené hlídky. Naštěstí to byli vojáci starších ročníků a jak se později ukázalo – mnozí byli z Rakouska. Tak se také mohlo bez následků stát, že když byli vojáci s nasazenými bajonety na puškách přes plot vyzváni anglickým důstojníkem, aby přinesli nějaké potraviny, tak přinesli plnou náruč konzerv.

            Protože jsme se s letci skamarádili, byl jsem vyzván, abych jim ukázal Pardubice.

            Když německá posádka v Pardubicích kapitulovala, provázel jsem je po osvobozeném městě. Přes starým nádražím jsme viděli vyvádění zajatých německých vojáků z rozsáhlých betonových protileteckých krytů, kde byli snadno střeženi. Bylo tam také velké množství diváků, které bylo velmi těžké udržet na uzdě. Anglickým letcům se to moc nelíbilo, tak jsme raději odešli.

            Na závěr pár slov o domě, ve kterém byli vojáci ubytováni a o jeho okolí.

            Byl to svého času nejvýstavnější dům v Rosicích (byl to dům úředníků bývalé rafinerie cukru). Dnes tento dům připomíná vilu z televizního seriálu „První republika“. Z tohoto domu a z vedlejšího domu přišlo za II. světové války o život nejvíce rosických obyvatel. Byly to dvě židovské rodiny a dále průvodčí vlaku, napadeného několik dnů před koncem války hloubkovými letci. Z vedlejšího domu pak autor sochy vojáka na pomníku padlým obou světových válek, který zahynul za heydrichiády. Sochu ozbrojeného československého vojáka v plné polní výstroji autor symbolicky dokončil v době mobilizace v roce 1938.

            Jména těchto mučedníků jsou spolu s dalšími obětmi zlatým písmem zaznamenána na pomníku uprostřed nově upraveného parčíku rosického náměstí.

            Tento příspěvek je skoro sedmdesát let starou vzpomínkou tehdejšího kluka, který se v dramatických dnech konce II. světové války setkal s anglickými letci. Po vyslechnutí přednášky leteckého historika Michala Plavce, který ve Východočeském muzeu přednášel      o válečných náletech spojeneckých letadel na Pardubice a po diskusi s ním jsem znejistěl        o některých údajích, které mi vojáci sdělili.

            Jedná se především o místě zajateckého tábora západních letců (pan Plavec má doložena jiná místa) a o typ (případně i druh) letounu našich hostů. Uváděný americký dvoutrupový stíhač P38 prý doprovázel pouze americké bombardovací svazy a létal s americkými posádkami. S panem Plavcem jsme shledali důvody nejasných informací o těchto skutečnostech a došli jsme k závěru, že jejich rozbor by byl pouhou spekulací.

            Přátelské přijetí anglických letců bylo projevem uznání jejich podílu v boji za naši svobodu. Zvláštního uznání si zasluhuje i chování obyvatel domu a jeho okolí, z nichž mnozí přišli o své blízké, sousedy a přátele a v nejisté době poskytli vojákům asyl.

            Na obrázcích jsou piloti s obyvateli domů v areálu „starého cukrovaru“ v Rosicích nad Labem.