PARDUBICKÉ MÁJOVÉ DNY 1945 Vzpomínka nad vlastními fotografiemi

Odpoledne přijde ale nečekaný německý zásah. Od Zelené brány prochází hlavní třídou silná rojnice německých vojáků, po zuby ozbrojených samopaly, granáty, pancéřovými pěstmi, doprovázená jakýmsi česky řvoucím a nadávajícím kolaborantem. Strhávají lidem trikolory, vyhrožují, zjednávají svůj pořádek. Nadšení lidí nemohli ale na dlouho utlumit. To se však střídalo s úzkostí o osud Prahy. Do noci jsme sledovali hlášení pražského rozhlasu a trnuli při ohlášeném bombardování Prahy i při každém přerušení.

            Druhý den 6.května dojde k události, kdy se mne válka blížeji dotkne. Nadšení znovu vzroste, když v odpoledních hodinách ohlásí městský rozhlas, že Národní výbor převzal město do své zprávy. Pardubice jsou svobodné, znějí fanfáry z Libuše a národní hymny. A do toho rachotí kolem nás kola německých armádních vozidel i selských hospodářských vozů, na kterých prchali v šíleném strachu tak zvaní národní hosté, tedy němečtí uprchlíci, snažící se zoufale uniknout sovětské Rudé armádě únikem na západ. Odhazují věci z vozů, aby zrychlili svůj útěk.

            Z hlavní třídy pak náhle zarachotí suchý třesk výstřelů, snad samopalu. Došlo tam prý ke střetu skupiny důstojníků československé armády s německými vojáky. Jistě došlo ke zraněním. Byl jsem v té chvíli s více jinými lidmi u pomníku bratranců Veverkových, který stál v místě dnešního Masarykova náměstí. Po těchto výstřelech jsme se všichni bleskem otočili a utíkali kolem tehdejší synagogy po Palackého ulici do nejbližšího činžovního domu, kde jsem se svou rodinou bydlel. Do domu vběhlo se mnou více cizích lidí a rovnou jsme se ukryli ve velkém sklepě tohoto domu. Mezi lidmi byli i dva dospělí studenti, prý jménem Kubíkové.

            Do života obou mladíků zasáhla nepřímo barikáda, tedy kamenný val postavený již dříve Němci napříč Palackého třídou mezi chodníkem u synagogy a stromořadím u jezdeckých kasáren. Uprostřed valu byl průjezd, u kterého hlídkoval německý voják. Právě z tohoto valu jsou četné fotografie projíždějících sovětských vojsk a vítajících je občanů v dalších dnech.

            Chlapci spěchali domů a po chvíli klidu, když se již střelba neopakovala, vyšli před dům. Německý voják u valu na ně zavolal, oni se obrátili k návratu, ale v tom na ně voják vystřelil dávku. Oba padli zasaženi, ale stačili vběhnout zpět do domu a ukrýt se ve sklepě. Jeden z nich měl průstřel pod ramenem, ale rána druhého byla hrozná. Přidržoval si zraněnou ruku, neboť její loket byl zcela roztříštěn, vypadalo to jako následek tříštivého náboje, jak jsem to laicky posuzoval. Sousedka, která přinesla domovní lékárničku, si nevěděla s ošetřením rady. Ujal se toho můj strýc, někdejší voják z italské fronty za první světové války a ten mu utáhl ruku nad ranou, aby nevykrvácel. Telefonovali blízkému lékaři, ale ten odmítl vyjít z domu se slovy, že se nenechá zastřelit. Ze svých písemných vzpomínek čtu, jak statečně se oba chlapci chovali. Ten s menším zraněním, jež také nebylo zcela lehké, si sám ránu ošetřil a odkazoval ostatní na pomoc bratrovi. Ten nenaříkal, jen opakoval: „Proč na mne střílel? Vždyť jsem mu nic neudělal.“ Ano proč? Byla v tom nenávist, nebo jen prostý, zbytečný strach o vlastní život? Konečně jsme se dovolali sanitky, která oba zraněné odvezla. Ta rozdrcená ruka musela být amputována.

            Byl jsem tehdy sedmnáctiletý student velmi citlivé povahy. Můj strýc, řezník, který lidem zabíjel králíky, mne to chtěl také naučit, ale marně. Nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Ale tenkrát, když jsem viděl ten zkrvácený a rozdrcený loket, tehdy jsem pocítil to silné a bezmocné přání mít zbraň a střílet na toho hnusného nacistu, který by málem připravil o život dva mladé neozbrojené civilisty. Vždyť k tomu mnoho nechybělo. I takto k neštěstí došlo. Poznal jsem tehdy zčásti tento pocit, který při pohledu na krev blízkého volá po nové krvi. Naštěstí jsem žádnou zbraň neměl, a kdybych ji měl, zvítězil by asi rozum, abych nezpůsobil katastrofu mnohem větší. Proti tomu zkušenému vojákovi bych stejně neuspěl.

            Jako nepracující student jsem se odpoledne toho dne přihlásil na výzvu Národního výboru k pomocným službám, ve kterých jsme v dalším dnu odbavovali a na nádraží eskortovali německé zajatce, což je již jiná kapitola.

            Pak v podvečer přijelo prvé ruské vojenské auto plné vojáků a vojaček, mezi nimi jedna Ruska, mluvící česky vlivem nějakých rodinných vztahů. Byl to asi prvý průzkumný oddíl, vyslaný před jednotkami do města a uvítaný naplněnou hlavní třídou města s obrovským nadšením. V dalších dnech pak přijížděly vojenské oddíly Rudé armády, převážně, pokud jsem je viděl, spíše pomocných sborů. Ani v těchto dnech nebylo vše jen růžové. Přicházely zprávy o tragédii v Holicích, na Vysočině a z pražského povstání.

            Následující den jsem ukončil svou službu pomocníka Národního výboru a konečně jsem našel čas pro svůj foťáček k zaznamenání průjezdu Rudé armády a vítajících je obyvatel. Více obrázků, mimo snímků z hlavní třídy, je právě z okolí té něšťastné barikády, nebo přímo z ní samé, tedy z nynějšího Masarykova náměstí a z prostoru před hotelem Veselka, který je zachycen za nákladním autem s ruskými vojáky a vojačkami. Kdo ví, zda by dívenka, objatá narychlo přiběhnuvším a spěchajícím ruským důstojníkem, nepoznala svou maminku a tím i sama sebe.

            Svým malým vyprávěním jsem chtěl trochu připomenout jednu z četných smutnějších událostí těch nádherných májových dnů v pětačtyřicátém. Škoda jen, že se zcela nenaplnila pro další léta naše tehdejší obrovská víra v demokratickou a svobodnou budoucnost republiky.