STARÉ DOMY VYPRÁVĚJÍ - 12.část Pavel Jedlička: Dům čp. 450 - Třída Míru

Názvy třídy se měnily

            Dalším historickým datem pro tento dům byl listopad roku 2000, kdy podle projektu architektů Buriána a Petráně zmizel starý vzhled a do nového tisíciletí tak vstupuje dům s novou moderní fasádou. V roce 2001 bude pokračovat rekonstrukce přestavbou interiérů a zadní části objektu. Dům byl postaven v ulici Korunní a jak se střídaly vlády, byl na Wilsonově třídě, pak Na Zeleném, na Stalinově třídě a v současné době na Třídě Míru.

            Zadní budovy ve dvoře byly asi do roku 1930 používány jako hospodářské, o čemž svědčily do nedávné doby žlaby a železné kruhy na stěnách. Vjezd do dvora pro povozy byl ještě v roce 1937 v místech, kde později i dnes sedí hosté cukrárny.

            Ze známých osobností bydlel v domě akademický malíř prof. Svatopluk Havrlík, jehož obrazy zkrášlují mnoho pardubických bytů i podniků až do dnešních dnů. Z obchodů byly v tomto domě umístěny do roku 1948 drogerie Pazdera, obuv Precisia a známá cukrárna pana Ondráčka. Po zákazu svobodného podnikání zde zůstala i nadále cukrárna, drogerie a nově Supraphon, jako součásti národních podniků.

Výsostné území kluků

            Rekonstrukce tohoto domu na hlavní třídě vyvolala v mnoha dřívějších obyvatelích nostalgické vzpomínky prožité uprostřed města. Jako člen klukovské party vzpomínám na krásné i horší chvíle prožité v letech 1938 až 1948 na dvorech za domem. Naše výsostné území bylo ohraničeno ulicí Wilsonovou, Jindřišskou a Pasáží. Ploty a zdi nebyly pro nás žádnou překážkou. I když jsme mezi sebou někdy válčili, zvláště s kluky z Pasáže, večer jsme se všichni scházeli na vysoké zdi jako dobří kamarádi. Snad to bylo i vlivem Foglarovek, že jsme se spíše věnovali kopané, odbíjené, atletice a hlavně lezení po stromech, kterých tam bylo v té době dostatek. Velký prostor pro naše hry byl jak na dvoře čp. 450, tak i v Pasáži a nikdo nás odtud nikdy nevyháněl, ani paní baronka. Pokud nás tento rajon omrzel, šli jsme za dobrodružstvím do sklepů Pasáže, nebo hrát kopanou do dolíku za poštou (dnes Dům hudby) s kluky z Pernerovky a okolí Bubenče. Někdy také až na Olšinkách s kluky z Karloviny.

Volá Londýn…

            Když někdo získal 50 haléřů, prožíval dilema, zda si koupit buřta, nebo jít do kina Svět (Grand) na Rin Tin Tina.

            K dalším našim zábavám, zvláště v neděli dopoledne, patřily výstupy na Zelenou bránu, nebo návštěva muzea na zámku, kam nás lákalo Kašparovo letadlo a kůže cikána. Rovněž večerní průjezd Slovenské strely byl velkou atrakcí pro mladé i staré Pardubáky. Období okupace a protektorátu jsme prožívali obdobně jako dospělí. 15.3.1939 jsme stáli před domem a s nevraživostí pozorovali přijíždět mokré a zasněžené německé vojáky na motocyklech. Ani okupace nenarušila naše diskusní kroužky. Zajímavé bylo, že ač z některých oken někdy zněla znělka „Volá Londýn“, nenašel se v okolí žádný udavač.

Historky o Pérákovi

Nejsmutnější bylo období, kdy jeden kamarád přišel na schůzku se žlutou hvězdou a oznámil nám, že se s námi může stýkat jen v noci. Tyto schůzky ale netrvaly dlouho, neboť ho neminul „transport“. Naštěstí se po válce vrátil v pořádku. Veselo bylo na nočních schůzkách, kdy jsme kolektivně čekali na „PÉRÁKA“. Bohužel jsme ho neviděli, ale zaručených příběhů o jeho statečnosti bylo hodně. Ve dne jsme se setkávali při vyhlášení poplachu v protileteckém krytu, který byl uprostřed dvora. Ty krásné bílé čáry na obloze, nám i dospělým, dávaly hodně naděje.

Smutnou dobu nám zpestřily i pěkné chvilky, například když v Malíkově hospodě v Pasáži (dnes zadní část redakce Pardubických novin) měli švestkové knedlíky, nebo             i veselé, když nás honil pan Ondráček, majitel cukrárny, sněhovým hasícím přístrojem. Školní povinnosti nelze podrobně komentovat, ty by si vyžádaly samostatný článek. Měli jsme tu smůlu, že naši školu (Novoměstskou) zabrali Němci a my museli pendlovat na Staré město, do Rosic, neb i do dvora proti poště. Přesto na školu rádi vzpomínáme, když v té době tělesné tresty i s rákoskou nebyly vzácností.

Přes válku jsme všichni dospěli, takže květen 1945 jsme vítali jako dvanácti až patnáctiletí „páni kluci“. Po nástupu na střední i učňovské školy naše parta skončila, ale na dvorech nás nahradila nová, mladší generace. Ta však již byla smíšená, tj. kluci a děvčata. Dnes, po více než padesáti letech, se rádi potkáváme a zavzpomínáme, i když nás osud zavál do jiných koutů Pardubic a některé i mnohem dále.