Vojenský výcvikový prostor Milovice
Všejany – Milovice – Lysá nad Labem. Délka trasy 13 km. Odjezd v 7:41 hod. vlakem z hl.n., návrat 15:55 hod. (16:55 hod.) vlakem ČD. Vedoucí P. Kožený.Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubice černobíle
Série několika krátkých původně celuloidových filmů, které byly digitalizovány zásluhou Klubu přátel Pardubicka nabídne unikátné záběry na Pardubice.
typ akce: Hovory o Pardubicku
V PARDUBICÍCH SE SETKALI PŘÁTELÉ A PAMĚTNÍCI RODINY VOKOLKŮ
V sobotu 21.května proběhlo v Pardubicích v bytě na Dašické ulici setkání přátel rodiny Vokolků. Rodiny, která byla kulturním fenoménem Pardubic 20.století. Od smrti posledních dvou sourozenců Vojmíra (?2001) a Květy (?2001) uplynul už nějaký ten rok a tak vznikla myšlenka setkat se a podělit se o své vzpomínky.
Nebudu zde popisovat průběh tohoto odpoledne příliš podrobně, ale snad jen několik střípků. Prohlédli jsme si fotografie ze stěhování Vojmírova ateliéru z Dvakačovic do Pardubic, které v roce 1998 pořídil fotograf Michal Gloser. Promítla se videa z hodin výtvarné výchovy na ZŠ Studánka, kde po vzoru Vojmírových postav z plechu děti vytvářely podobné postavy z kartonu. (Nejlepší práce byly na setkání vystaveny.) Miloslav Výborný, někdejší ministr a ústavní soudce, vyprávěl, jak Vojmírovi pomáhal při práci na freskách v dřítečském kostele. Ke Květě chodil na výuku náboženství a s vděčností vzpomíná i na tiskaře Vlastimila, o němž pravil, že nikdy nepoznal tak jemného člověka. Zdeněk Sychra zase vypravoval, jak se jednou s Vojmírem stavovali v Petrkově u synů Bohuslava Rynka ? Daniela a Jiřího. ?Bylo vidět, jak si Vojmíra vážili,? zdůraznil. Také se povídalo o tom, co pro nás Vokolkovi znamenali, kdy a jak jsme se s nimi poznali a o řadě jiných věcí?
Velmi nás potěšily ohlasy těch, kteří se setkání nemohli zúčastnit. Hana Šlechtová, bývalá ředitelka pardubického Střediska křesťanské pomoci, napsala: „…Takovéto vzpomínkové setkání je mi velmi sympatické. Sestra Květa Vokolková byla vzácná žena, která nám při práci v SKP nezišťně pomáhala. Kolikrát jsme byli bezradní a ona nás povzbuzovala… Prosím Tě, vyřiď na schůzce můj pozdrav všem přítomným a ráda se dozvím, jak vše proběhlo…“
Na závěr bych ocitoval dopis dávného rodinného přítele Vokolků, kněze a jezuity Jana Rybáře:
Pod Sněžkou 10.5.2016
Vážení přátelé rodiny Vokolků,
mám velikou radost z toho, že se památka rodiny Vokolků v Pardubicích udržuje (a snad budete takové setkání udržovat i v budoucnu). Je dobré, že vyšla ta kniha o nich: Pardubice mají o jeden významný kulturní fenomén více. Byly to vesměs nepostřehnutelné transfuze do krevního oběhu korpusu naší kultury, ale vysoké hodnoty. Myslím na prvním místě na pana Vlastimila a jeho styky. Hlídejte ovšem také dědictví Vojmíra, zvláště jeho kostelní fresky, před klerikálními barbary. Škoda, že se dnes již nečtou verše (to na margo Vladimíra).
Jezdil jsem k nim často, od roku 1962, a Květa (Víta) pak ke mně do Poříčí u Trutnova – a já jí to mohl oplácet návštěvami ve Staré Boleslavi… To už byl „kompletář“. Ale dodnes mi řeka Úpa připomíná, jak tam Vojmír „lovil“ kameny… Snad budu brzy taky tam, kam směřovali.
Pro obtíže stáří se omlouvám a velice Vám za Váš počin děkuji.
S přáním Dobra odd. Jan Rybář (85)
