SVĚDECTVÍ PERIODIKA KRAJEM PERNŠTÝNŮV O VÁLCE ROKU 1866

Jistě nás nepřekvapí, že se události tohoto roku hluboce vryly do paměti obyvatel
Pardubicka. Svoji pozornost v těchto článcích zaměříme na stránky vlastivědného
periodika Krajem Perštýnův. Tento sborník byl vydáván v letech 1920–1938 1/ a k tématu
války roku 1866 se vracel poměrně často. Výhodou těchto příspěvků bylo to, že
od oné války ještě neuplynulo příliš času. Mají v sobě ještě silný prvek autenticity,
jedná se buď přímo dobová svědectví (např. kronik), nebo o vzpomínky osob, které
válku zažily. Objevují se tu i pověsti s tématikou prusko-rakouské války.
Pojďme tedy nahlédnout do těchto pozapomenutých příběhů, jež tak plasticky vykreslují
události nám známé už jen jako suchá fakta bez života.
U Cikánského dubu
Poměrně časté jsou příběhy o pruských špionech. Zdá se, že každý kraj, kterého
se válka alespoň trochu dotkla má hned několik podobných příběhů. Tato přítomnost
špionů v Čechách i na Moravě (často i řadu let před válkou) má zčásti reálný
základ, zčásti je ale také výplodem lidové fantazie podpořené dobovou propagandou 

a oficiálními nařízeními. Pavel Bělina v zásadní práci o tomto válečném konfliktu
(Válka 1866) hovoří přímo o špionománii. „Napomohla tomu sama vojenská správa,
která sice oprávněně vydala řadu instrukcí o zacházení s podezřelými osobami na nádražích,
v pevnostech a posádkových městech, avšak zcela nesprávně dopustila, aby
zprávy o podobných opatřeních pronikly k nejširší veřejnosti. Stačilo pak, aby měl
u sebe kdokoli jakékoli nákresy a plány, nahlížel do mapy, poznamenával si něco
do zápisníku nebo se jen zevrubně vyptával na věci zcela nevinné, aby vzápětí byl
udán nebo rovnou zadržen.“ 2/
Vyzvědači se všemožně maskovali – např. za pocestné, flašinetáře nebo obchodníky
s obilím.
Hned v prvním ročníku Kraje Pernštýnův byl otištěn jeden takový „špionský“
příběh s názvem U Cikánského dubu s poznamenáním: Podle lidového vypravování
podává Jos. Dobiáš. Dějištěm příběhu je ves Rohoznice ze severní části Pardubicka.
„Jednoho dne r. 1865 byla ves vyrušena z klidu. Staří i mladí vybíhali před dvířka,
aby zvěděli, co se děje. Děti pak se hnaly úprkem do návsi. Tam dva snědí synové
východu vodili na řetízku medvěda. Mladší cikán jednotvárným zpěvem „ella, ella,
hm, hm“ a hůlkou pobízel medvěda k tanci. Starý tloukl na polobubínek, ověšený
rolničkami. Kmotr „brumlal“ postaviv se na zadní, potřásal se a nemotorně se otáčel
k obveselení mládeže, okolo se kupící.
Po produkci položil cikán bubínek medvědovi na tlapy. Medvěd šel stále po zadních
a vybíral od divákův odměnu za své umění. Nebylo toho mnoho. Padl nějaký
měďáček, kousek chleba nebo jablko, jež huňáč ihned bral pro sebe. Měďáčky s bubínkem
po obchůzce odváděl cikánovi, který je nedbale zastrčil do opasku. Jak se zdálo,
nezáleželo mu asi na nich, neboť stříbrnými knoflíky a ozdobami na ušpiněných
šatech prozrazovali, že pocházejí z bohatších rodin cikánských.“
Cikáni se poté usadili pod dubem na návrší nedaleko vsi. Jeden se později vrátil
do vesnice, aby si tu na statku u Puhlovských vyžádal kohouta. Zaplatil za něj stříbrným
penízem a vrátil se s ní k ostatním.
Pro mnohé obyvatele vesnice byly příchod a vystoupení cikánů událostí. Někteří
se podivovali, že mezi nimi neviděli žádné ženy a děti.
„Nadešel r. 1866. Válečná lítice rozletěla se po českých krajích. Po bitvě u Hradce
Králové postupovali Prusové za poraženým vojskem rakouským. Obyvatelé vesnic
nakvap sbírali svůj majetek a ujížděli k Bohdanči, ke Přelouči. Jiní utíkali a skryli se
v lesích, jiní zase zůstali doma říkajíce: „Ať se s námi děje, co chce.“ Když však viděli,
že pověsti o řádění Prusů jsou klamné, že nechytají na vojnu a jen po jídle se shánějí,
vraceli se utíkající zase pomalu domů. Nebylo snad vesničky, aby jí byli Prusové nenavštívili.
I Rohoznicí táhly německé oddíly.
Jednoho dne stáli u Puhlovských ve statku před vraty a dívali se na Prusy. Důstojník
jednoho oddílu rozjel se k nim a pravil: „Tak jak, matičko, dnes mi neprodáte
kohouta?“
Brzy rozneslo se vsí, co důstojník u Puhlovských povídal. Vzpomínka na loňské
cikány-medvědáře rázem oživla. A když Prusové ze vsi odtáhli, vypravovalo se mnoho 

o pruských vyzvědačích za cikány přestrojených, kteří prý si zaznamenávali každou
vesničku, samotu a pěšinku, a že již tenkráte se Prusové připravovali na válku.
Vzpomenuto i stromu, pod nímž cikáni-vyzvědači tábořili. A od té doby se tam
říkalo „U Cikánského dubu“. Strom dávno již skácen, a jen pojmenování místa, jehož
až podnes se užívá, připomíná onu událost.“ 3/
Příběh s podobnými motivy zaznamenal ve svých Pověstech a bájích z Pardubicka
i František Karel Rosůlek. Je nazván Cikánští kotláři a Prusové r. 1866. Setkáme se
v něm opět s pruskými špiony maskovanými za cikány. Ti měli již roku 1862 dorazit
do Čívic a nabízeli kotlářské služby. Bylo na nich leccos podezřelého. Zatímco jedni
opravovali kotle, druzí se volně potulovali po okolí a takto patrně vykonávali svou
výzvědnou službu. Platili zásadně pruskými tolary.
Během jejich pobytu se dokonce narodilo cikánské dítě. Pokřtěno bylo v Lánech
na Důlku a za kmotry mu byli místní obyvatelé.
Roku 1866 přišla i do Čívic pruská armáda a tehdy se odehrálo nečekané setkání.
Do dvora kmotra cikánského dítěte vjel pruský důstojník a kmotr v něm překvapivě
poznal „cikánského otce“. Pruský důstojník to hned potvrdil svými slovy: „Tak, tak,
pane kmotře, dnes teprve budeme slavit křtiny – jiné, než byly ty první!“ Podali si
ruce, z proviantních vozů nabrali víno a jídlo a dali se do hodování. 4/
Z živanické kroniky
F. K. Rosůlek ve své knize Pověsti a báje z Pardubicka pod názvem Poklad mělický
uvádí další příběh se vztahem k r. 1866. Toto vypravování nese další typický znak této
doby – hledání souvislostí mezi pruskými vpády do českých zemí za slezských válek
a válkou roku 1866.
Pověst vypráví o tom, jak pruská armáda při jednom svém nenadálém ústupu zanechala
v 18. století v Mělicích vojenskou pokladnu. Prusové se tehdy pro ni vrátili,
ale ta nebyla k nalezení. Na obyvatele statku Zemanových, kde byla pokladna naposledy
umístěna, byl vyvinut všemožný nátlak. Zemance na brusu brousili prsty
a Zemana nakonec odvlekli s sebou, a to přivázaného na koňském ocase. Tomu se naštěstí
podařilo v Libišanech vysmeknout a uprchnout. Říkalo se, že pokladna skončila
na dně rybníka, a roku 1866 si měličtí také s obavami vyprávěli, že se Prusové jistě
vrací opět po ní pátrat. 5/
Ve vztahu k tomuto příběhu je zajímavý text Z kroniky obce Živanic, otištěný
ve třetím ročníku Krajem Pernštýnův. Ocitujme to, co se týká roku 1866.
„O Živanicích za války r. 1866 vypravovala babička Bahníková, že po bitvě u Hradce
Králové, když vojska rakouská ustupovala, ubytovalo se v Živanicích asi 40 jízdních
Prusů. Zdrželi se zde asi 6 neděl. Chovali se slušně a ukázněně. Jeden z nich se jmenoval
Johann August a pocházel z Berlína. Při odchodu ze Živanic ptali se na pokladnu
v Mělicích, prý za sedmileté války ukrytou.“ 6/
(Ostatně i sám F. K. Rosůlek poznamenává, že zdroj jeho pověsti pochází ze Živanic.
Byl jím starý Knížek, lidový písmák a živá kronika obce a okolí.)
(Pokračování příště)

Poznámky:
1/ www.parpedie.cz
2/ Pavel Bělina/Josef Fučík: Válka 1866. Havran/Paseka, Praha, 2005, s. 597–598.
3/ U Cikánského dubu (podle lidového vypravování podává Jos. Dobiáš). – Krajem
Pernštýnův, 1. ročník, s. 62–64.
4/ František K. Rosůlek: Pověsti a báje z Pardubicka. Dobrovský s.r.o., Praha, 2013,
s. 167–169.
5/ tamtéž, s. 99–102.
6/ Fr. Dlouhý: Z kroniky obce Živanic. – Krajem Pernštýnův, 3. ročník, s. 139.