Vybrané kapitoly z Pamětí JUDr. Josefa Ročka

A tak po prázdninách jsme šli do primy a začalo to oním slavným „Veni sancte“
1/ v kostelíčku u sv. Jana, kdy se prvně seskupilo a zrodilo to krásné a z našich srdcí
nesmazatelné, co nese prosté, ale tolik hřejivé jméno „naše třída“. První den, kdy
jsme se cítili studenty. Ale abych nepředbíhal, než začnu o spolužácích, tedy nejprve
o našich profesorech, komu čest, tomu čest…
Jak jsem se už zmínil, ředitelem ústavu byl Josef Durych. Nedovedu dnes odhadnout,
kolik mu bylo tehdy let, ale nám se zdál velmi starý. Řediteloval však po celou
dobu našich studií až do oktáv a potom ještě celou řadu let, tak to jeho stáří při
našem nástupu nemohlo být tak vysoké. Byl to pedagog starého typu, vzdálený potomek
buditele Fortunáta Durycha, přísný, ale nikdy neužíval žádných trestů dle
disciplinárního řádu, u něho stačilo jen pořádné vyhubování, to uměl dokonale, a to
také bylo účinnější než karcery a jiné tresty. Durych byl velkým milovníkem hudby,
hlavně chrámové, čímž připomínal staré české kantory. Založil při gymnáziu studentský
orchestr, který obstarával hudbu při studentských mších, sám měl na své
stáří pěkný tenor a zpíval sóla při mších. Pamatuji se za první světové války, že zpíval
s oblibou píseň „Na Čechy, Bože, na Čechy pamatuj“, pak o Vánocích koledu „Více
než k těm hvězdám zlatým“ a o Velikonocích o pašijích zpíval evangelistu. Byl velmi
dbalý čistoty, sám kontroloval, zda si všichni žáci, ale i profesoři, při vstupu do školy
čistí boty, a když někdo i za suchého počasí vynechal rohožku, ihned ho vrátil.
Byl ženatý, bezdětný, ale jeho paní nikdo neznal, neboť vůbec nevycházela z domu,
jen celé dny seděla u otevřeného okna. Bydleli „Na Zeleném“ ve druhém poschodí,
a odtud on sám každý den přesně o šesté hodině sešel dolů, kde se setkal s katechetou
Adamem a dr. Vodrážkou, a šli na procházku, kterou přesně o sedmé hodině
na stejném místě ukončili. Studenti jim říkali „Svatá Trojice“. Ústav vedl způsobem
patriarchálním, staral se o něj pečlivě a když bylo zapotřebí, dovedl se nejen profesorů,
ale i studentů zastat.
Pamatuji se, že za války sháněl protekci pro narukovavší žáky a že anonymně
ze svého platu přispíval do fondu pro podporu chudých studentů. Byl pokládán asi
s ohledem na svoji zpěváckou činnost při mších za téměř bigotního katolíka a velice
mě překvapilo, že ve své závěti si ustanovil pohřeb žehem. Bylo to v době, kdy církev 

kremace zakazovala a „káťa“ 2/ na jeho kremaci nešel. Když to nyní po odstupu
mnoha let sine ira et studio posuzuji, mám dojem, že to byl člověk spíše pokrokový,
rozhodně dobrý Čech, a pokud se týče náboženství, takový zeyerovský katolík, který
se zhlédl v církevním zpěvu a velebných zvucích varhan, liboval si v šeru kostelů,
a byl nadšen obrazy viděnými za tlumeného světla gotických oken. Ostatně, kdo se
vyzná v nitru druhého člověka?
Naším třídním od primy až do oktávy (s roční přestávkou, když byl na studiu
v Řecku a v Itálii), byl dr. Alois Mazánek. Učil nás v nižších třídách latinu, češtinu
a němčinu, od kvarty jen latinu a řečtinu. Byla to osobnost rozporná, na kterou se názory
jeho žáků diametrálně rozcházely. Rozhodně mu nekřivdím, když řeknu, že byl
všeobecně pokládán za postrach studentů. Spolužák Košťál, ještě krátce před svou
smrtí, když jsem ho byl v nemocnici navštívit, mi řekl, vzpomínaje na středoškolská
studia, že ten „chlap mu je dokonale otrávil“. Naproti tomu Karel Krpata, kterého Mazánek
také hodně proháněl, po maturitě se s ním sblížil a byl s ním ve styku i v jeho
poslední těžké nemoci, když ležel nehybný po záchvatu mrtvice. Byl prý obklopen
knihami latinských a řeckých klasiků a biblí a tvrdil, že se tak i v tomto obtížném
zdravotním stavu ani minutu nenudil. Tento jeho filozofický klid nám velmi imponoval
a Karel Krpata vzal si ho za vzor postavy jednoho filozofa z okruhu Lorenza
Magnifika ve své historii Manfredů. Já nyní z nadhledu mnoha let a po mnohých životních
zkušenostech bych ho nepokládal za dobrého pedagoga. Nedocílil nikdy trochu
srdečnějšího poměru ke svým žákům a pak myslím, že při hodnocení schopnosti
žáků si byl tak jistý, že tak, jak si koho v primě ocenil, to ohodnocení mu už nechal až
do oktávy, ať dělal, co dělal. I když dle jeho názoru takový pouze dostatečně schopný
uměl sebevíc, zkoušel ho tak dlouho, až sám sebe přesvědčil, že je pouze dostatečný
a naopak když nevěděl něco dle jeho názoru, výborný, tak to pokládal jen za momentální
nepřipravenost. Také považuji za nesprávné, že vyžadoval, aby určité partie
zkušební látky se doslovně odříkávaly. Tak například v reáliích byl popis antického
divadla, který začínal slovy: „Již všichni zasedli“. Když pak vyvolaný místo toho řekl;
„Již se všichni posadili“, tak mu řekl; „Tak se posaďte taky“ a napsal mu špatnou
známku. Jinak s ohledem na přísnost měl pověst, že hodně naučil a pro nás už to,
že jsme ho měli na latinu a řečtinu, platilo za určitou vyšší kvalifikaci. Ale abych
byl spravedlivý, tedy také jeho klady: naučil nás důkladnosti a poctivosti a odporu
k polovičatosti, pořádku a logickému myšlení a to se mi mnohokrát v životě vyplatilo.
Nedovedu dnes odhadnout, kolik mu bylo let, když nás učil. Oženil se během
našich studií a do penze šel jako ředitel gymnázia v Hradci Králové, přičemž v této
funkci jezdil též předsedat maturitním komisím, kde byl postrachem jak studentů,
tak profesorů. O maturitách v Novém Bydžově, kde byl náš spolužák Jiří Jizba tehdy
u Okresního úřadu a dělal Mazánkovi při večeři v jeho hotelu společnost, byla k Jizbovi
vyslána neoficiální ovšem svorná delegace jak kantorů, tak studentů, aby se 

přimluvil, aby tolik neřádil. Nevím zda Žoržovi 3/ vyhověl, ale myslím, že ano, on
na naši třídu držel; snad proto, že jsme byli první v jeho pedagogické praxi, které
učil plných osm let.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2017