Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
02.06.2024 07:50

CHKO Žďárské vrchy

Sobíňov - na Javorce - Sajfertův buk - Peršíkov - Pohádkový potůček - Havlíčková Borová. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:54 h. ČD, návrat 18:05 h ČD. Ved: O. Svobodová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

02.06.2024 08:35

Letní loukou ke Zmínce

Hostovice – Úhřetická Lhota - Dvakačovice. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:36 h. MHD č. 28 z Masarykova nám. Návrat Bus ve 14:38 h. Vedoucí M. Timarová. Turistická vycházka týmu B pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

08.06.2024 14:00

Stezkou Viléma z Pernštejna

S výkladem J. Řeháčka. Sraz před Zelenou bránou.

typ akce: Výlety do historie

09.06.2024 06:35

Rýchorská Bouda

Svoboda n. Úpou - Rýchorská Bouda - Svoboda n. Úpou. Délka trasy 13 km. Odjezd 6:39 h. ČD, návrat 18:27 h. ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

09.06.2024 08:25

Přírodní park Orlice

 Doudleby n. Orlicí – Kostelec n. Orlicí, město. Délka trasy 8 km. Odjezd 8:29 h. ČD z hl.n., návrat ČD 15:28 h. Vedoucí K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

Archiv aktualit

Eduard NÁPRAVNÍK (1838 - 1916) aneb z Býště do Petrohradu

obrázek k článku I. část Petrohrad, světlemodrá nádhera Mariinského divadla opery a baletu... Z krajního sedadla, od samé střední uličky, je jen několik kroků k místu dirigenta. V modrém sametu na dirigentském pultu se leskne malá zlatá destička. Do kovu je vryt nápis:

Za tímto pultem dirigoval v letech 1865 - 1914

Eduard Francevič Nápravník

(1839 - 1916)

Tento stručný nápis je trvalou připomínkou toho, kdo za tímto pultem stál a po několik desítek let vedl ruskou operu, kterou povznesl na vysokou uměleckou úroveň.

Tímto dirigentem byl rodák z Býště - Eduard Nápravník, jehož 160. výročí narození vzpomeneme v srpnu 1999.

Eduard Francevič (jak mu říkali v Rusku po otci) Nápravník se narodil v rodině učitele Františka Nápravníka, který v Býšti působil od roku 1814, a to nejdříve jako školský pomocník u tamního učitele Václava Dvořáčka. Po jeho úmrtí (1823) se Nápravník stal jeho nástupcem. Matkou Eduarda a Karla Nápravníkových byla Barbora, dcera Maximiliána Baptisty Ignáce Clannera z Engelshofenu, lesního na Čeperce a v Bělečku. Prvního hudebního vzdělání se dostalo oběma u učitelského pomocníka Josefa Půhonného. V hudebním vzdělání pak pokračovali i u strýce F. A. Svobody v Dašicích, kam byl František Nápravník přeložen. F. A. Svoboda byl nejdříve učitelem v Dašicích a později v Pardubicích. Svoboda měl za manželku Josefu Clannerovou, mladší sestru matky Eduarda a Karla, Barbory.

Po všeobecném školním vzdělání byli oba bratři zapsáni na c. k. nižší reálku do Pardubic, později (1850) na vyšší reálku do Prahy. Karel následoval povolání svého otce a stal se podučitelem v Poličce. Eduard po úmrtí rodičů byl nucen studií zanechat, ale v kritické situaci vypomohla teta Johana Barvířová, která ho zaopatřila tak, že mohl studovat dále, ale Eduard na radu svého příbuzného Emanuela Meliše se rozhodl pro studium hudby.

Po absolvování varhanické školy, kde pod vedením ředitele školy K. F. Pitsche a Františka Blažka, třídního učitele, dosáhl velmi výborných studijních výsledků, se Eduard Nápravník učil u ředitele pražské konzervatoře J. B. Kittla dirigentskému umění a ve hře na klavír pokračoval v hudebním ústavu Petra Maydla. Petr Maydl jej vyučoval zcela zdarma. Na základě vynikajících výsledků se v letech 1856 až 1861 stal i učitelem v tomto hudebním učilišti společně s Karlem Bendlem, pozdějším vynikajícím skladatelem a sbormistrem.

Během svého učitelování se Eduard Nápravník velmi pilně účastnil veškerého hudebního života v Praze, ze kterého psal drobné referáty, využívaje literárního vedení Emanuela Meliše, redaktora tehdy mladého hudebního časopisu „Dalibor“.

Ovšem jen návštěvou koncertů, psaním referátů a pedagogickou činností se Nápravník nezabýval, ale opět velmi zdárně veden Emanuelem Melišem ke komponování.

Za svého pražského působení složil několik skladeb pro orchestr, z nichž měla velký ohlas ouvertura na slovanské zpěvy „Vlasta“. Dále zkomponoval několik skladeb pro klavír a housle, dvě koncertní fantasie „České perle“, op. 3 a „Loučení“, op. 5, četné písně, skladby pro pěvecké sbory aj. Při jedné soutěži vypsané „Daliborem“ - časopisem pro hudbu a umění získal první cenu.

V Praze navázal celou řadu přátelských vztahů s hudebníky různých nástrojových profesí, s nimiž se později sešel v Petrohradě nejen při koncertních akcích, ale také i v orchestru operního divadla, který za svého působení v Rusku řídil.

Velmi přátelský vztah se vyvinul s bohdanečským rodákem Theodorem Tomáškem, který také později velmi dlouho působil v Petrohradě jako kapelník u prince Oldenburského.

Při své návštěvě Dašic v prosinci 1858 se Eduard naposledy rozloučil se svým bratrem Karlem, který 21. prosince v 7 hodin večer zemřel.

Po návratu do Prahy se Nápravník opět věnoval komponování skladeb pro zpěvácké spolky. Pro jednu ze svých sborových skladeb si vybral text básně J. V. Jahna a nazval ji „Náš kraj“.

Později věnoval Nápravník tři skladby zpěváckému spolku „Pernštýn“ na slova F. L. Čelakovského (Zrušení slibu, Vávra a Radostné cestování).

Rok 1861 byl velmi důležitým mezníkem v životě Nápravníkově.

J. B. Kittl ve svém žáku instrumentace tušil tehdá už i budoucího dirigenta, a proto mu nabídl na základě získaných informací místo druhého kapelníka ve Frankfurtu nad Mohanem. Ovšem i Emanuel Mališ nabídl Eduarda Nápravníka profesoru pražské konzervatoře Mořici Mildnerovi, který měl doporučit výborného muzikanta pro orchestr knížete Jusupova do Petrohradu, a to na dobu dvou let.

Tato druhá nabídka Nápravníka daleko více zaujala, a proto se rozjel do Františkových Lázní, kde kníže Jusupov dlel na léčení.

Výsledkem jejich rozhovoru bylo, že Nápravník nabídku přijal a v srpnu, kdy oslavoval své 22. narozeniny, odejel do Ruska, aby v této zemi nalezl svůj druhý domov.

I když odjížděl velmi rád za svým toužebným přáním věnovat se dirigování a řídit orchestr, přeci jen mu bylo smutno. Loučil se nejen se svými přáteli, kteří mu pomohli překonat jeho opuštěnost po úmrtí rodičů i bratra, ale i s rodnou zemí, do níž se pak už jen vracel na léčení a za svými přáteli.

Práce s orchestrem u Jusupova mu byla velmi prospěšná, neboť to byla dirigentská praxe, kterou zatím neměl. Řídil slušný čtyřicetičlenný orchestr, který převzal po Ludvíku Minkusovi, jenž odešel jako sólista do Moskvy, kde také vykonával funkci inspektora hudby.

Nápravník jako dobrý klavírista si velmi záhy proklestil cestu na koncertní večery tehdejší petrohradské aristokracie.

Na počátku roku 1862 potkala Nápravníka náhoda, která mu později prorazila cestu k ruskému divadlu:

Dávala se opera „Ruslan a Ludmila“, ale nedostavil se klavírista. V hledišsti zahlédl Nápravníka jeho kolega z komorních večerů Pickel, který doporučil kapelníku Ljadovovi, aby Nápravníka vyzval k zahrání klavírního partu v opeře. Nápravník, který operu slyšel jen jedenkráte, se úkolu zhostil velmi výtečně. Kapelník Ljadov si zaznamenal jméno duchaplného a vista hráče, což Nápravníkovi později velmi pomohlo při získání místa v opeře.

Po různých úpravách smluv se konečně Nápravník stal v roce 1869, po odchodu Ljadova, kapelníkem opery Mariinského divadla.

Od této chvíle začíná neúnavná činnost ve prospěch ruského hudebního umění, jemuž zasvětil všechny své umělecké síly. Za celou dobu působení u carského divadla prošlo pod jeho taktovkou přes 3000 různých oper, mezi nimiž bylo mnoho novinek ruských skladatelů. Kromě toho řídil po 13 let koncerty „Ruského hudebního spolku“, na nichž občas seznamoval ruské obecenstvo i s význačnými skladbami českých umělců.

Význačná je na Rusi také činnost skladatelská. V roce 1868 vystoupil na veřejnost s první svou operou „Nižegorodci“ na slova Kalašnikova, jež měla v Petrohradě velký úspěch. Roku 1885 následovala Nápravníkova opera „Harold“, roku 1894 opera „Dubrovský“ a konečně roku 1902 poslední jeho opera „Francesca di Rimini“.

Kromě těchto dramatických děl napsal značné množství různých skladeb pro orchestr, sborový zpěv, symfonické básně a velkou řadu skladeb pro komorní obsazení.

Nápravník se těšil v Rusku všestranným sympatiím, o čemž mnozí ruští hudebníci vydali nejedno literární svědectví.

Za své umělecké působení byl vyznamenán mnoha ruskými i zahraničními řády a vyznamenáními.

I když se tolik zasloužil o rozvoj ruské hudby, nikdy nezapomínal na svoji vlast, o čemž slouží jeho četné dopisy adresované předním našim skladatelům a hlavně pak do Poběžovic sestřence Johaně Horníkové.

Nápravník byl hvězdou na petrohradském nebi. Těžko by bylo možno vyjmenovat všechny jeho zásluhy a průkopnické činy. Byl především vynikajícím dirigentem, jehož operní orchestr Mariinského divadla byl na světové úrovni.

V Mariinském divadle „oddirigoval“ Nápravník (mimo repríz) více jak osmdesát premiér (z toho 41 děl ruských autorů).

Právě on stál u inscenací všech novinek ruské tvorby konce XIX. a začátkem XX. století.

V jeho nastudování poznala petrohradská veřejnost Borise Godunova od Musorgského, Rubinštejnova Démona, opery Sněhurka a Sadko od Rimského - Korsakova a všechny opery Čajkovského v čele se slavným Evženem Oněginem Nápravník nastudoval a připravil ruské premiéry i všech stěžejních děl světových autorů jako Wagnera, Moniuszka, Verdiho, Smetany, Rossiniho, Berlioze, Saint-Saense aj.

Umělec, kterého si velmi vážil nejen Smetana, Čajkovskij, Stravinskij, ale řada dalších světových vynikajících hudebníků, kteří se s nim setkali na prknech Mariinského divadla.

Tento stručný přehled velmi bohatého života býšťského rodáka nás zavazuje k tomu, abychom si ho alespoň při příležitosti 160. výročí narození připomněli i my, tím spíše, že pocházel z vesnice nedaleko Pardubic.

 

 


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem