Zprávy 3-4 / 1998

Další významný příspěvek k bližšímu poznání dávných dějin našeho regionu. Vloni vyšla další z publikací Státního oblastního archivu v Zámrsku, která jistě potěší všechny zájemce o historii, zvláště pak rodopisce, jimž poskytne neocenitelné informace pro pátrání po předcích.

27. listopadu 1997 zemřel ve věku nedožitých 96 let dlouholetý neúnavný a obětavý vlastivědný pracovník řídící učitel v Doubravníku p. Leopold Mazáč. Je takřka symbolické, že se tak stalo při akci brněnských památkářů na hradě Pernštejně, tedy na místě, které pan řídící hluboce miloval a jehož historie jej stále inspirovala.

Nejvíce jsem ocenila svoje členství v Klubu přátel Pardubicka, když mně v roce 1979 zemřel manžel a já zůstala sama. Odpoutala jsem se ze smutné přítomnosti psaním článků pro naše Zprávy KPP a vyplňovala si volné chvíle touto činností. Abych byla během dne mimo domov, kde chyběl můj muž, nalezla jsem si brigádu v Plynostavu. Pracovala jsem v odboru řízení a kontroly jakosti a mým vedoucím byl pan Jiří Sýkora. Byl to nejlepší vedoucí, jakého jsem poznala. Přesný, velmi pracovitý a laskavý k lidem. Když zjistil, že mám sbírku fotografií starých Pardubic, poradil mně, abych dělala přednášky, což mi psychicky pomůže. První přednášku jsem dělala v roce 1980 s mými fotografiemi, jež se ale v epidiaskopu ničily. Půjčila jsem celou svoji sbírku panu Sýkorovi a on společně s Ing. Martinkem se postaral o zhotovení diapositivů, které jsem pak mohla…

František Vincenc Danihelka můj velký přítel, byl malíř Pardubic a Kunětické hory. Byl to člověk někdy velkých rozporů, ale byla to osobnost. Narodil se 14. února 1911 v Pardubicích v Kostelní ulici. V tomto starém městě prožil mládí a zde se u svého otce vyučil krejčím. Měl rád tyto staré uličky a stále se sem vracel. Zde namaloval i nakreslil mnoho obrázků. S malováním začal u zdejšího malíře Jana Šíra, který měl ateliér právě v Kostelní ulici. Rád vzpomínal na tohoto starého malíře.

Příspěvek Miroslava KLIMPLA mne přiměl k bilancování, v kolika pardubických biografech, o nichž se autor zmiňuje, jsem byl na filmovém představení. Ke svému překvapení jsem zjistil, že, ač již v Pardubicích nežiji od r. 1959, bylo tomu tak v jedenácti z vyjmenovaných biografů (nikdy jsem nebyl v kině v Rosicích n/L. a v kinokavárně Karolina).

Jednou z nejzhoubnějších a nejobávanějších živelních pohrom, které postihovaly naše vesnice i města, byly časté požáry. Následky požárů byly nejen škody na majetku obyvatel a na majetku obecním, ale za oběť ohni padly někdy i lidské životy. Vznik požárů podporoval tehdejší způsob výstavby, domy byly dřevěné, kryté doškami nebo šindelem, vnitřní zařízení jednoduché. Domy měly často dřevěné komíny, které byly sice vymazány hlínou, ale bezpečné proti ohni rozhodně nebyly. Kolem roku 1800 bylo na celém pardubickém panství ještě 3.515 dřevěných komínů a 3.147 kamenných komínů. Nelze se proto divit, vznikl-li požár, že padla za oběť ohnivému živlu často velká část obce, zvlášť při suchém počasí a silnějším větru. Jinou příčinou požárů byla mimo jiné i neopatrnost v zacházení s ohněm, otevřená ohniště i žhářství.

I. část Petrohrad, světlemodrá nádhera Mariinského divadla opery a baletu... Z krajního sedadla, od samé střední uličky, je jen několik kroků k místu dirigenta. V modrém sametu na dirigentském pultu se leskne malá zlatá destička. Do kovu je vryt nápis:

Ke slavným dnům města Pardubic v min. století patřil bezesporu 19. červen 1864, kdy zde za nespočetné účasti obyvatel města, jeho představitelů a řady významných hostů (mezi nimi tehdejších vůdců národa dr. Františka Palackého a dr. Františka Ladislava Riegra, od r. 1861 čestných občanů Pardubic), položen základní kámen budovy vyšší reálné školy, první toho druhu na východě Čech.

K zajímavému příspěvku RNDr. Miroslava Vostatka o pardubických lékařích ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 3-4/1997, dovoluji si přispět hrstkou informací o mém dědu z matčiny strany, který přišel jako lékař do Pardubic roku 1898.

Motto: Byl to muž. Ve skutečnosti byl to drsný realista zvláštního druhu a lidé, kteří necítili tolik pevné půdy pod nohama jako on, byli jím přitahováni, přišli-li s ním do bližšího styku. Slabé, v sobě nejisté povahy nikdy se nezbavily uctivých rozpaků před tímto přívalem energie... Muže jeho povahových vlastností bylo právě třeba, aby vnutil čs. politice zásadu finanční úspornosti a rovnováhy v rozpočtu. Přeháněl často, byl leckdy tvrdý, neviděl, co by viděl člověk citlivější, ale ve věci zdravých státních financí ničí zásluha nemůže býti se zásluhou jeho srovnávána. Nemusil se tomu učit, nedošel k tomu úvahami rozumovými, bylo to v něm.