ZA LEOPOLDEM MAZÁČEM (1902 - 1997)

Jeho největší zásluho bylo však zajisté, že dokázal naplnit hlubokým smyslem a obsahem pojem ČESKÝ UČITEL. Právě tento důvod k němu přiváděl i v době, kdy trávil zaslouženě svůj odpočinek v domě na doubravnickém náměstí čp. 21, nekončící řadu přátel, někdejších žáků, bývalých kolegů, vědeckých pracovníků i regionálních historiků. Kolika svým návštěvníkům asi vyprávěl o Pernštejnech, ale také o své práci obecního kronikáře a archiváře, o svých literárních aktivitách, o Janu Amosu Komenském, jehož „Labyrint“ opatroval jako oko v hlavě a rodinnou památku, o svém milovaném Slovensku, o duchovním odkazu TGM atd. Leopolda Mazáče přitahoval také bohatý archiv rodného městečka, který uspořádal a v němž strávil řadu pracovních hodin. Jeho vlastivědná činnost se prohloubila poté, co se stal ředitelem školy v Doubravníku. Poznatky z nejrůznějších oborů historické vlastivědy publikoval nejen v denním tisku, ale i ve vědeckých sbornících a časopisech, zejména ve Vlastivědném sborníku moravském. Byl kronikářem obecním i místního Sokola, v době druhé světové války pracoval jako nadporučík bývalé československé armády v odboji v „Obraně národa“. Když procházíme seznamem jeho publikovaných prací, zaujmou nás například půvabná knížka Doubravník, připravená roku 1972 ke sjezdu rodáků či Tkalcovství v Doubravníku atd. Stýkal se i s dámami z významných šlechtických rodin, např. s paní Polyxenou Černínovou z Lobkovic a paní Leopoldinou Dobřenskou z Dobřenic, již poznal osobně na vědecké konferenci v Pardubicích. Ještě ve vysokém věku (1995) začal rozsáhlou korespondenci se Švédskem o cínových a stříbrných rakvích Pernštejnů, které švédští žoldnéři odvezli z Doubravníka při obléhání hradu Pernštejna roku 1645. Referoval o tom i na pardubické konferenci o Pernštejnech v hotelu „Zlatá štika“. (O zajímavých výsledcích tohoto pátrání Vás budeme informovat v samostatném článku). Je tedy symbolické, že při smutečním rozloučení s ním dne 6. prosince 1997 v chrámu Povýšení sv. Kříže v Doubravníku (mši sv. celebroval jeho synovec P. Vladimír Pleský) stála jeho rakev s ostatky v ose hlavní lodi právě na místě náhrobního kamene, jenž kryje vstup do rodové hrobky Pernštejnů.

Doubravník znal svého „pana řídícího“ i jako výborného skalničkáře, ovocnáře a milovníka přírody. Při svých 80. narozeninách řekl: „Nebojím se stáří, na stáří se má každý připravit tak, aby pro něj bylo únosné. Přeji si jenom, abych mohl odcházet na věčnost s vědomím, že jsem nežil nadarmo.“ Vždy budu rád vzpomínat na krásné rozhovory s ním na pavlači jeho domu, obrácené do vysokých strání a svěží zeleně okolních lesů. Jeho životní moudrost a filosofii lze přirovnat k hlasu zvonů. Prof. Vlasta Urbánková, autorka dvou pozoruhodných knih o L. Mazáčovi, oprávněně o panu řídícím napsala:

„Hlas zvonů je jako hlas srdce. Je jim společná stálost, spolehlivost, jsou symboly kontinuity, bezpečí, domova. A nebyl zosobněním těchto základních hodnot lidského života také stařičký pan učitel Leopold Mazáč? To, co prostřednictvím svého úsilí a svých charakterových vlastností vložil do lidí kolem sebe a do událostí a dějů, jejichž byl spolutvůrcem, podobá se srdci zvonu...“

Věčná čest jeho památce!