PADESÁT PĚT LET OD DEPORTACE ŽIDOVSKÉHO NÁBOŽENSKÉ KOMUNITY Z PARDUBIC DO TEREZÍNSKÉHO GHETTA

Statistika z předmnichovské republiky vypovídá, že na začátku třicátých let našeho 20. století žilo v pardubickém okrese 671 osob izraelského (židovského) náboženského vyznání, z nichž bylo v soudním okrese Pardubice 553, na Holicku 61 a na Přeloučsku 57 lidí2). Jejich počet se od jara 1938 až do konce tohoto roku dále zvyšoval, což souvisí s faktem vyhánění Židů - stejně tak jako jiného českého obyvatelstva z českomoravského pohraničí - zvláště po Mnichovu 1938. Pamětní deska umístěná v Pardubicích na budově č. 237 na rohu tř. 17. listopadu a ul. Palackého sděluje kolemjdoucím, že na počátku prosince 1942 došlo k vypravení železničních transportů s občany židovského náboženského vyznání z Pardubicka, tj. z jižní části východočeského kraje (v hranicích po září 1938). Umístění pamětní desky na této budově není jistě náhodné: v bezprostřední blízkosti této nárožní budovy stávala až do padesátých let židovská synagoga, která pak ustoupila potřebám nové komunikační sítě v našem okresním městě.

V ranních hodinách 5. prosince a také ještě za tmy 9. prosince 1942 byly za asistence německé policie vypraveny z pardubického nádraží - přesněji řečeno: z prostoru vlečky zasilatelské firmy Hostovský - dva transporty směřující do Prahy a odtud dál do Vraňan a Bohušovic nad Ohří. Odtud dál do Terezína, kde byl konečný cíl transportu, se muselo pěšky. V prvním transportu s označením Cf jelo 5. 12. 1942 celkem 650 osob židovského náboženského přesvědčení z Pardubicka, tj. z okresů Pardubice, Chrudim, Chotěboř, Vysoké Mýto, Ústí n. O., Litomyšl a Polička, celkem z 55 měst, městeček a obcí, kde v této době Židé žili3). Do tohoto transportu bylo z pardubického okresu zařazeno jen pět rodin: rodiny Allinových a Munkových (bez otce Fr. Munka) z Přelouče, manželé Donathovi z Horního Jelení, dvě rodiny Heislerových a Riesových z Pardubic, celkem 11 osob. Tyto rodiny spolu s jinými byly dále transportovány z Terezína do koncentračního vyhlazovacího tábora Osvětim transporty s označením Cq dne 20. 1. 1943 a Dm dne 6. 9. 1943. Eva Riesová, nar. 1865, zahynula v Terezíně 27. 4. 1943, ostatní v táboře v Osvětimi; přesné datum jejich úmrtí není zjištěno a ani se už pravděpodobně - stejně jak u mnoha jiných - nepodaří zjistit.

Druhý transport s označením Cg - jak už uvedeno - byl vypraven z Pardubic brzy ráno 9. prosince 1942. Bylo do něho zařazeno 606 osob z židovských náboženských obcí, které pocházely rovněž z okresů Pardubice, Chrudim, Chotěboř, Vysoké Mýto, Ústí n.O., Polička a Litomyšl4). Z nich se po 9. květnu 1945 vrátilo do svých domovů z Terezína, z Osvětimi a jiných koncentračních či pracovních táborů z pardubického okresu 39 a ze samotných Pardubic 24 osob.

Do Terezína „odjížděli“ tohoto prosincového rána židovští obchodníci a podnikatelé z pardubického okresu, majitelé živností a továren jako byli např. Egon Freund, vlastnící továrnu Kartona (výroba kartonážního zboží), podnikatelé K. Turnovský (továrna na pletené zboží) a P. Kafka a spol. (továrna KAPO, výroba perníku a cukrovinek), továrníci M. Pick a V. Ganz, výroba kuřáckých potřeb (špičky) a také továrník J. Kohn, který před rokem 1940 zaměstnával 60 dělníků a k tomu 250 domáckých dělnic - švadlen, a jehož majetek byl odhadnut na tři miliony protektorátních korun. Z Židů, kteří byli v Pardubicích veřejně činní v městské samosprávě už od r. 1919, postihl osud deportace sociálně demokratického funkcionáře Viktora Löwyho, nar. 1885, jehož životní cesta (i s rodinou) - po transportu z Terezína do Osvětimi tr. Cr 23. 1. 1943 - končila v plynové komoře. Viktor Löwy, úředník pardubické pobočky pojišťovny Securitas, patřil k levému křídlu pardubické organizace sociálně demokratické strany5). Výrazně levicový byl také Ota Hochmann, nar. 1895 v Pardubicích, který měl svůj spíše obchůdek než obchod s prádlem a konfekcí v Palackého ul. v bezprostřední blízkosti Prokopovy továrny na mlýnské stroje6).

Do transportu byl také zařazen inženýr chemie Karel Munk, nar. 1893, technický úředník pardubického Wertheimerova lihovaru (tento lihovar byl také veden jako židovský majetek), jediný pardubický Žid, který se jako legionář čsl. legií v Rusku zúčastnil národně osvobozeneckého boje Čechů a Slováků v 1. světové válce. I jeho životní cesta - stejně jako jeho ženy Hermíny - končila v Osvětimi. Jejich syn Vladimír, nar. 1925, se vrátil na počátku léta 1945 z německého pracovního tábora Blechhammer (Slezsko) do vlasti.

Do Terezína byl deportován i rabín židovské obce z Pardubic PhDr. Emil Friedmann, nar. 1886. I on se svou početnější rodinou zahynul v Osvětimi, kam byl transportován z Terezína transp. Cr 23. 1. 1943. Dále do Terezína deportován zubní lékař MUDr. Otto Klepetář, nar. v r. 1900, který bydlel - a měl zde patrně i svou ordinaci - v Pardubicích na Pernštýnském nám. a později v nedaleké Studánce u Pardubic v č. 39. Máme-li na mysli ještě jiné lékaře židovské národnosti či židovského náboženského vyznání, pak je třeba uvést i jméno MUDr. Dezidera Glattsteina z Bohdanče 7), nar. 1899, a MUDr. Emila Poppra z Pardubic, nar. 1903. Oba zahynuli v Osvětimi. Z pardubické známé rodiny Winternitzů připomínám Ing. Pavla Winternitze, nar. 1880 v Pardubicích, který zahynul v Terezíně 1. 1. 1944.

Do uvedených dvou transportů z počátku prosince 1942 nebyli zařazeni Židé z tzv. smíšených manželství (muž Žid, žena jiného náboženského vyznání či bez vyznání anebo naopak). K řešení jejich problému došlo až v r. 1944 cestou zatčení a věznění v dalších německých věznicích (Hagibor aj.).

Někteří pardubičtí Židé byli zatčeni a vězněni už před prosincem 1942. Do kategorie těchto Židů z našeho okresu patří např. sociální demokraté Josef Hochmann, nar. 1894, který bydlel v Pardubicích v Češkově ul.. Byl zatčen 12. 4. 1941, vězněn v Terezíně a zahynul 19. 1. 1942 pravděpodobně v Osvětimi. Před uvedeným prosincem 1942 byla také zatčena matka známého sociálně demokratického politika poslance Bohumila Laušmana Rudolfa Laušmanová, vdova po učiteli základních škol Františku Laušmanovi, nar. 1869, který žil od poloviny dvacátých let v Pardubicích a který zde zemřel v r. 1937. R. Laušmanová byla zatčena v době heydrichiády 2. 6. 1942, zahynula v prosinci téhož roku v Osvětimi8).

Nejstarší ženou z pardubické židovské náboženské obce, deportovanou z Pardubic do Terezína transp. Cg 9. prosince 1942, byla Františka Picková, nar. 9. května 1849 (bylo jí v té době tedy 93 let). Bydlela v Pardubicích na Trnkově nám. (dnešní Smetanovo nám.) v č. 1850. Zahynula v Terezíně 22. 12. 1942 (13 dní po transportování).

Problematika židovské náboženské obce v politickém okrese Pardubice je tak závažná - zvlášť co do vztahu k tzv. holocaustu Židů v oblasti východních Čech - že si vyžaduje další a další samostatnou studii. Autor této studie se mohl dotknout jen některých základních otázek, které s vyhlazením Židů na Pardubicku souvisejí9).

Poznámky:

1) Studie sezemického historika Karla Gottwalda o osudech sezemických Židů za 2. světové války, uveřejněná ve Zprávách KPP ve 3.-4. čísle v r. 1993 je zde spíše výjimkou.

2) Podle sčítání lidu v ČSR v r. 1930.

3) Německý abecední seznam transportovaných 5. prosince 1942 z Pardubic do Terezína. Kopie Památníku Terezín pro studijní účely a dále studijní materiál Transportu Cf Pardubice - Terezín 5.12. 1942 vyčleněný z Terezínské pamětní knihy, kterou vydala Terezínská iniciativa a nakladatelství Melantrich Praha 1995, díl I. a II.

4) Obdobný abecední německý seznam transportu Cg z Pardubic do Terezína 9. prosince 1942 a výňatek z uvedené Terezínské pamětní knihy Praha 1995. Viz také práci Karla Vinaře - Epšteina Židé na Pardubicku, vydanou jako přílohu Zpráv KPP na podzim 1997.

5) Jméno Viktora Löwyho je také uvedeno v kartotéce zahynulých českých občanů z okresu Pardubice ve 2. světové válce, která je uložena v archivu okresního výboru ČSBS v Pardubicích.

6) Podle svědectví Josefa Jägermana, nar. 1913 v Pardubicích, člena okr. organizace ČSBS v Pardubicích.

7) Jméno MUDr. Desiderius Glattstein je připomenuto v seznamu bohdanečských Židů, který autorovi této studie zaslal na podzim 1997 František Procházka, kronikář Lázní Bohdaneč.

8) Jména Josefa Hochmana a Rudolfy Laušmanové jsou uvedeny v týdeníku Budujeme č. 21 z 21. 10. 1945, který vycházel po květnu 1945 jako tiskový orgán sociálně demokratické strany v Pardubicích.

9) Autor děkuje Karlu Vinařovi - Epšteinovi, správci pardubického židovského hřbitova, za zapůjčení uvedených studijních materiálů z Památníku Terezín a kopií německých seznamů transportů Cf z 5. 12. 1942 a Cg z 9. 12. 1942, kde je - kromě jména a data narození - uvedeno i bydliště transportovaných.