HUDEBNÍ PARDUBICE A VLÁDNÍ VOJSKO

Vládní vojsko se dělilo na 12 praporů, z nichž každý měl svou vlastní hudbu. Jednou z nich byla i hudba 6. strážního praporu v Hradci Králové pod taktovkou později velmi známého vojenského kapelníka Jindřicha Pravečka. (Dodnes žije v Praze, i když vážně nemocen, je mu 88 let).

Není bez zajímavosti, že s hudbou, konkrétně s hrou na housle, začínal Praveček na Hudební škole v Pardubicích. Za doby působení tohoto vojenského kapelníka v Hradci Králové měla tamní vojenská hudba 6. praporu asi 45 členů. Část těchto muzikantů postupně přešla do Pardubic, aby ve zdejším hudebním životě sehrála významnou roli. Jedním z nich byl i flétnista Josef Macháček, který dnes jako dvaaosmdesátiletý důchodce žije v Pardubicích v domě čp. 1225 na Dašické ulici. Tady jsem ho navštívil a nad starými fotografiemi jsme si povídali o tomto dnes už málo známém období. Upřímně řečeno, povídal spíš pan Macháček, já jsem jen pozorně poslouchal.

Tady je jeho vzpomínka:

„V Pardubicích působilo za války a ještě dlouho po ní ochotnické hudební těleso „Pardubická filharmonie“. Řídil je zdejší populární muzikant Jaroslav Lautner a organizačním tajemníkem byl neméně známý majitel železářského obchodu pan Josef Franc. Tato lidová filharmonie, která v Pardubicích a širokém okolí slavila velké úspěchy, měla zvláště vynikající smyčce. Houslisté a hráči na kontrabas z řad místních učitelů a úředníků se vyrovnali profesionálům. Problémy měl orchestr spíše s dechovou sekcí. A tak netrvalo dlouho a organizační tajemník pan Franc se objevil v Hradci Králové a snažil se získat ke spolupráci některé dechaře vojenské praporní hudby. Já jako flétnista jsem byl jedním z prvních, který začal dojíždět na výpomoc do Pardubic ještě za války. Později jsem tady zakotvil a žiji zde dodnes. Na výpomoc do Pardubic dojížděl tenkrát mimo mne například i hornista Pokorný ze Svítkova a ještě další hráči na fagot, hoboj a trumpetu. To bylo asi rok před koncem války. Pardubická filharmonie v té době, stejně jako ostatní kulturní instituce ve městě, pilně cvičila a připravovala se důstojně oslavit příchod blížícího se osvobození a míru.

Podobně tomu bylo v sousedním Hradci Králové, kde éra praporní hudby vládního vojska pomalu končila. Naposledy jsme hráli „Dalibora“ 14. května 1944 v Červeném Kostelci. Hned potom bylo vládní vojsko odveleno do Itálie i s hudbou a kapelníkem Pravečkem. Tam jsem já už ale nebyl. Jen bych k tomu dodal, že se sice posměšně říká „byl tam platnej jak vládní vojsko v Itálii“, ale méně se už mluví o tom, že podstatná část vládních vojáků přeběhla ze strážní služby k italským partyzánům a bojovala spolu s nimi proti fašistům.

V Hradci Králové vzpomínají na vládní vojenskou hudbu a kapelníka Jindřicha Pravečka v dobrém. Udělal tam kus kulturní i vlastenecké práce, která tenkrát mnohdy neměla daleko k označení „provokace“ či „sabotáž“ i se vším, co k tomu tehdá patřilo. Vzpomínám si na velký koncert v Hradci, kde jsme hráli „Slovanské tance“ a děvčata z tamní taneční školy vystupovala v národních krojích k ohromnému nadšení hlediště přeplněného sálu. Mračili se jen pánové v německých uniformách stejně jako při každém uvedení „Dalibora“.

Ale pojďme zpátky do Pardubic. Po převratu v květnu 1945 sem totiž přešla asi čtvrtina členů bývalé vládní vojenské hudby, a tím se posílila zvláště dechová část Pardubické filharmonie.

Přišel sem například klarinetista Fr. Rambousek, hobojista Jan Kolář, fagotista Boh. Trylč, trumpetista Jan Bednář, klarinetista Fr. Hubka a mimo dechovou sekce i např. houslista Arnošt Perný ze Studánky a další. Jejich příchodem se v Pardubické filharmonii dechy vyrovnaly vynikajícím smyčcům a orchestr byl schopný hrát i náročnou hudbu včetně děl operních. A to už jsme u historie v Pardubicích poměrně známé, o níž se už mnohokrát psalo, u Lidové opery. Vznikla v Pardubicích někdy kolem roku 1953, kdy se naše filharmonie spojila se slavnými pěveckými sbory „Pernštýn“, „Ludmila“ a „Suk“, které už s operou měly své zkušenosti. Lidová opera pak působila v Pardubicích asi dvanáct let, převážně pod organizačním vedením Otakara Bartoše se sbormistry A. Vendlem a J. Doušou. Pod patronací pardubického rodáka, sólisty opery Národního divadla v Praze Hanuše Theina se studovala a uváděla jedna opera za druhou. H. Thein nejenom režíroval, ale mnohdy i zpíval sólové party, jako např. Kecala v „Prodané nevěstě“. Tuto nejznámější Smetanovu operu uvedl soubor snad stopadesátkrát, doma i na zájezdech ve východních Čechách, dokonce i dvakrát na Slovensku a vždy s velkým úspěchem.

Lidová opera nastudovala také Hubičku, Tajemství, Dvořákovy Tvrdé palice, Blodkovu operu V studni, Verdiho Traviatu a celou řadu operet. Díky H. Theinovi zpívali spolu s ochotníky v Pardubicích a na zájezdech i přední členové opery Národního divadla od M. Tauberové, M. Podvalové a M. Šubrtové až po B. Blachuta, V. Bednáře, Z. Otavu, E. Hakena a řadu dalších. Velký úspěch Lidové opery však nebyl jen zásluhou těchto našich hostujících operních špiček, ale i sólistů domácích jako byl např. Jan Menšík, který Jeníka zpíval snad stokrát, nebo Milena Hrabčíková, která zpívala Mařenku i Esmeraldu. Perfektní byly i sbory, stejně jako filharmonický orchestr. Ten i v Lidové opeře z počátku řídil Jar. Lautner. Později, když přešel do Východočeského divadla, se klíčovou postavou stal Jan Douša jako dirigent, sbormistr i asistent režie H. Theina.

Při vzpomínce na těch snad 150 představení „Prodané nevěsty“ musím dát k lepšímu i historku, která se tehdy hodně a s chutí vyprávěla, jak se Prodaná nevěsta postarala o to, že tajemníka KSČ v Pardubicích na hodinu vyhodili.

To bylo tak. Tenkrát se na Kunětické hoře každoročně konala velká „Slavnost budovatelů“ se všemi možnými i nemožnými atrakcemi. A tak i členové vedení Lidové opery v čele s O. Bartošem a A. Vendlem byli pozváni na sekretariát KSČ, kde jim soudruh tajemník položil otázku, čím jejich soubor přispěje ke slávě budovatelské slavnosti. Odpověď byla jednoznačná: „Prodanou nevěstou“. Tajemník však vůbec nebyl nadšen a rozzlobeně vyskočil ze židle se slovy: „Prosím Vás, copak něco takového ještě dnes může zajímat náš pokrokový pracující lid? Prodanou nevěstu ne, to nechceme!“ A bylo po audienci. Delegace plná zklamání odešla, ale ještě na chodbě dostal A. Vendl geniální nápad, že si půjdou stěžovat na ministerstvo kultury k prof. Z. Nejedlému. Všichni souhlasili s tím, že „ať je dědek, jakej chce, na Smetanu on dopustit nedá“. A tak se i stalo, ještě v tom týdnu odjela delegace vedená A. Vendlem do Prahy. Když ministr Nejedlý uslyšel, jak byli s Prodanou nevěstou na sekretariátě KSČ přijati, moc se rozzlobil, dokonce tak, že to pocítil až onen tajemník KSČ. Na hodinu prý odešel z Pardubic někam do pohraničí.

Tolik vyprávění flétnisty Josefa Macháčka. Ten potom působil v Pardubicích ještě dlouhá léta v orchestru VČD i jako jeden z nejúspěšnějších pedagogů pardubické hudební školy. Mnozí z jeho žáků se uplatnili i v renomovaných hudebních tělesech. Ale pedagogická činnost flétnisty Josefa Macháčka, to by byla úplně jiná kapitola. Snad se i s ní na stránkách „Zpráv“ ještě setkáme. Dnes jsme chtěli jen připomenout poměrně málo známé působení muzikantů vládního vojska v Pardubicích, z nichž právě flétnista Josef Macháček a houslista Arnošt Perný ze Studánky jsou posledními žijícími mohykány. Oběma přejeme hodně zdraví a děkujeme jim za všechno, co pro dobrou hudbu v našem městě udělali.

P.S. 1)

Jde-li o hudbu v Pardubicích a jméno „Macháček“, většina čtenářů si připomene jiného člena KPP toho jména, hudebního odborníka a obětavého organizátora turistického života našeho klubu, pana prof. Marcela Macháčka. S flétnistou Josefem nejsou bratři, ba ani příbuzní.

P.S. 2)

Děkuji členu red. rady Zpráv p. Miroslavu Hanušovi za zpřesňující informace k působení orchestru Pardubické filharmonie, jehož - už pod pozdějším jménem „Krajská filharmonie Pardubice“ - byl společně s p. J. Macháčkem sám členem.