Přijela pouť...

Pověstný obraz pocházel údajně od šlechtičny Marie z Rozdražova, rozené Berkové z Dubé a Lipé, která mu přisuzovala zásluhu při ochraně jejího pražského domu před vpádem Švédů ke konci třicetileté války v r. 1648. Obraz hraběnka odkázala své věrné služebné Voršile Lorencové a tato pak před smrtí svému strýci - přeloučskému faráři Adamu Lorencovi. Dle pověsti se prý farář zachránil vroucí modlitbou před tímto mariánským obrazem od moru v roce 1680 a proto dal postavit z vděčnosti na kopci za městem dřevěnou kapličku, přestavěnou v r. 1682 - 1684 na zděnou, do které zmíněný obraz umístil. U kaple byl později zřízen nový hřbitov, kterému se od té doby říká „Svaté pole“. Procesí přicházela již v sobotu a přenocovala v místních zemědělských usedlostech po stodolách a půdách po předchozím občerstvení v zájezdním hostinci „U zlatého lva“ - nyní „U Albíny“, který býval kdysi součástí dvorce vladyky Františka Josefa Talacka. O nedělní bohoslužbě býval proto kostel včetně okolí - hlavně pod ambity - zcela zaplněn. Vzhledem k významu této bohoslužby byli k její celebraci zváni i kanovníci z okolí, např. z Pardubic i Hradce Králové. Toto putování věřících k posvátným místům mělo svoji tradici již v dávné minulosti: Židé putovali k chrámu Šalamounovu, mohamedáni ke hrobu svého proroka Mohameda, zatímco křesťané se vydávali uctívat svaté relikvie do Říma. V druhé polovině 18. stol. byly takovým slavným poutním místem Vambeřice v Pruském Slezsku, kde byl v r. 1730 postaven mariánský kostel podle vzoru chrámu jeruzalémského. V našem východočeském regionu se těšil velké oblibě poutníků mariánský kostel se zázračným obrazem na Chlumečku u Luže, dále též kostel sv. Salvátora v Chrudimi. Rovněž slavná Kostelíčková pouť v Pardubicích se těšila velkému zájmu veřejnosti. K těmto významným poutním místům se důstojně řadila i přeloučská pouť svatopolská, na kterou přicházela procesí od Nechanic a jiných vzdálených míst. Tato procesí mívala ve svém středu též předříkávače a někde i hudbu, která posilovala poutníky při namáhavém pochodu mariánskými písněmi. V současné době se tato procesí již nekonají.

Vraťme se však k naší přeloučské pouti. Její termín připadal vždy na prvé dvě červencové neděle, o první se konala pouť „stará“, o druhé pak „mladá“. Nutno připomenout, že termín poutě byl vedle velikonoc dominantním časovým mezníkem v roce. O tom by mohli nejlépe vyprávět krejčovští mistři a švadleny. Zatímco velikonoční svátky bývaly příležitostí k přehlídce jarních kolekcí, o pouti pak novinky letního oblečení. Přípravy na pouť byly velkolepé. V každé domácnosti se uklízelo, pekly koláče a připravovala hojná jídla. Vždyť pouť byla příležitostí k návštěvám rodinných příslušníků a příbuzných z blízkého i vzdáleného okolí. Možno říci, že takováto rodinná setkání se uskutečňovala právě jen o pouti, případně o posvícení. Rovněž i pořadatelé společenských zábav nezaháleli. Ve městě se konaly mohutné přípravy na pouťové taneční zábavy, které pak probíhaly u „Černého koně“, u „Žabků“, u „Biberů“ - ve Staré Besedě, později též v sokolovně, případně na krytém parketu na sportovním hřišti. Tolik tedy pouťové přípravy.

A nyní si zmapujme místa, kde se přeloučská pouť odbývala. Zábavní podniky, t.j. kolotoč, houpačky a střelnice měly své umístění na t.zv. „Plácku“, dnes již zaniklém novou komunikací k benzinové stanici, hotelu Sport a dále směrem na Prahu. Jinak stánky prodejců s běžným pouťovým artiklem a četná pohostinství s nezbytným harmonikářem byly rozmístěny po obou stranách bývalé Mariánské, nyní Pardubické ulice, a to od křižovatky ulice Račanské až ke hřbitovům, včetně přilehlých ulic Sladkovského či SBS.

Neklamným znamením, že se blíží závěr školního roku a nastanou prázdninové radovánky, byl vždy příjezd tradičních pouťových atrakcí rodin Maťátkovy a Ladmanovy s velkým kolotočem, malými i velkými houpačkami, dvěma střelnicemi a orchestrionem. Plácek ihned oživl a stal pak po celé tři týdny každodenním dostaveníčkem nejen omladiny, ale i dospělých a příslušníků armády. V Maťátkově střelnici „kralovala“ starší dcera majitele Marie, ke které vzhlížela omladina s velkým respektem, neb to byla skutečná krasavice, čehož si byla také patřičně vědoma a všechny tyto „mladíčky“ přehlížela jako zkušený hospodář své pšeničné lány. Ale jako každá žena měla i ona jistou slabost k druhému pohlaví - ovšem na patřičné úrovni a tím byl jeden náš starší přítel, čerstvě vyřazený poručík hranické vojenské akademie. A ten střílel pochopitelně zdarma a navíc vzduchovkou, která nebyla „zmanipulována“ pro nadhled či podhled. V druhé - Ladmanově - střelnici byl každým klukem zvláště hodnocen úspěšný zásah figuriny bubeníka, doprovázený hlučným „virblem“ a rovněž výjezd cyklisty ze zavřených vrat byl kvitován s uznáním.

A jak to vypadalo o pouťové neděli? Vedle četných prodejců cukrovinek, cukrové vaty, hraček, nádobí, obuvi, tureckého medu s mandlemi, galanterního zboží, zmrzliny, koňské uzeniny a močených okurek byli středem pozornosti zvláště výřeční prodejci, jako byl populární prodavač čokolády - „Franta z Kolína“, který stále přihazoval nová a nová balení různobarevné čokolády s určením např. „pro babičku, pro tetičku a pod.“ , a to při stálém snižování ceny a tak celý ten velký balík přišel z původních Kč 15,- na pouhých Kč 5,-. Každoročními účastníky bývali nabízeči nebo spíše podvodníci různých preparátů či vodiček na odstraňování skvrn apod., kteří byli známí všude, kde se konaly poutě. Tak např. nabídka speciálního přípravku zn. „Karma“ vypadala asi následovně: „Dámy a pánové, nyní Vám předvedu výhody našeho originálního přípravku zn. „Karma“. Pánové, každý z Vás se jistě holí a kdo se neholí, ten k holičovi chodí. A jak to ten holič dělá? Ten holič řekne: Anna, namydli toho pána! A pak Vás dře, pak Vás řeže a tu bolest nepřeji nikomu. A co Vás stojí celá tato procedura? Ne korunu či dvě, ale tři až pět. Co však udělá náš pán? Stačí jen obyčejný pásek od kalhot. A vy ten pásek vezmete, z jedné strany jej svíčkou natřete a z druhé strany totéž naším extrapreparátem zn. „Karma“, který dostanete zcela zdarma. A nyní pozor, vážení! Já tu břitvu vezmu, já tu břitvu zničím, já tu břitvu otupím. A jak ta břitva byla zničená, jak ta břitva byla otupena, tak v krátkém čase opět nabroušená bude. Přejedu jednou, přejedu dvakrát a zde vidíte: zcela jemné ostří - Pepíčku, jdi pryč, netlač se mi na auslag! - a co Vás stojí celá tato procedura? Žádných pět, ani tři, ale pouhé dvě koruny, které každý z Vás jistě má a kdo je nemá, ať sáhne sousedovi do kapsy!“

A totéž se opakuje s kosou - otupenou a zničenou a tu postačí opět náš speciální Karborundum brousek, kterým přejedeme jednou, přejedeme dvakrát a ta kosa, která byla ztupena, ta kosa, která byla zničená, bude kosit opět jako nová!

Nebo jiný úspěšný trhovec, nabízející „Africký balzám“, používal tohoto sloganu: „Dámy a pánové, vy se jistě ptáte, k čemu Vám náš osvědčený přípravek z pravých afrických rostlin bude? Žena přijde z pole, role, utahaná, hrká, krká, potahuje, ani promluvit nemůže. A co udělá taková dáma? Kávovou lžičku našeho extraspeciálu ve vodě povaří, vypije a je po bolestech. - Matko, vy říkáte, že Váš „starej“ je stále unavený, přepracovaný, že na něm všechno visí, že již k ničemu není? Co tedy uděláte? Vezmete náš osvědčený „Africký balzám“, potřete mu čelo, skráně a oko v noci nezamhouříte! Dámy a pánové, tisíce děkovných dopisů, dobrozdání četných lékařských kapacit k nahlédnutí!“

A dále jiný propagátor světového lepidla zn. „Drží to“ láká kolemstojící slovy: „Naše matka přijde z práce, z pole, utahaná, doma čeká halda punčoch, chce látat, chce zašívat... Ale co naše matka udělá? Díru v punčoše odstraní záplatou, přilepenou naším bezkonkurenčním lepidlem zn. „Drží to“ a má vystaráno!“

Na přeloučské pouti byla vždy i řada jiných atrakcí, které si zasloužily naši pozornost. Tak na př. příznivci silných mužů se mohli obdivovat silákovi - králi železa Breitbartovi, který dokázal ohnout i železnou traverzu!

Avšak daleko největší pozornosti především u postpubertální mládeže se těšila „Zázračná studna“. Ta měla dřevěnou konstrukci válcového tvaru, cca 3,5m vysoká, opatřená schodištěm a ochozem, kterým procházel zástup zvědavců. Na dně této „Zázračné studny“ bylo silné zrcadlo, na kterém se pokoušela spanilá „Mořská panna“ o ladné pohyby v rouše Evině. Tato atrakce by si asi v současnosti příliš neuspěla, neboť dnešní „nuda-pláže“ na blízkých vodních nádržích nabízejí podstatně hodnotnější podívanou.

Na své si přišli i příznivci motorismu. Na „Malém plácku“ - v místě staré Benzinky byla postavena „Stěna smrti“ s ochozem, kde mohli diváci sledovat mistrovské umění dvou závodníků na silných strojích zn. Indián, kteří kroužili na kolmých stěnách tohoto atraktivního zařízení. Při jiné příležitosti nabízel další provozovatel ještě větší hazard, a to v kovové kopuli z páskové oceli, kde závodník postupně přecházel do lopinkové polohy na stroji, který nesměl selhat. Při této produkci přišel údajně kdysi o život jeden rakouský závodník.

Na takové pouti nemohla pochopitelně chybět ani aréna s plejádou zápasníků v zápase řecko-římském. Šlo zpravidla o „vysloužilce“ z bývalých populárních pražských arén pánů Hájka či Dostála (mimochodem býv. našich mistrů). Případného přemožitele čekala pak „tučná“ prémie ve výši 50 - 100,-Kč.

O hlavních pouťových dnech (nedělích) to vypadalo na tzv.“Plácku“ jako na perském trhu. Návštěvníci proudili od střelnice k houpačkám či kolotoči a do toho mumraje vyhrávala reprodukovaná hudba s pravými „pouťovými hity“. Kdysi populární dvojice zpěváků Blahník a Grác dala o sobě během dne stále vědět dobovými šlágry, jako „Akáty bílé“, „Náš pan lesní dceru má“, „Válelo se jablíčko“, „V tej naší áleji“, „Dětičky, jděte už spát“, „Silnice šedivá“, ale i méně vkusné „Jehličičko jehličí, tam si každý zacvičí“ atd.

Známým hostem pouťového veselí býval i Jarda Tichý - Ňucher, populární pardubická „figurka“, býv. boxer s tradiční buřinkou na hlavě, který na pokyn majitele houpaček předvedl vynikající výkon, kdy dokázal provést v mrtvém bodě hupu loďky kotoul nazad a pokračovat v houpání. V této své produkci následovníka pochopitelně nenalezl. Všude bylo živo a hlavně veselo.

Při tomto vzpomínání nelze nevzpomenout roku 1939, kdy se po obsazení Sudet a později celé republiky přemístili četní provozovatelé atrakcí do vnitrozemí. A protože se po rozpuštění naší armády uvolnil i prostor na býv. kasárenském dvoře, byli jsme svědky vpravdě exkluzivní přehlídky atrakcí: poprvé se zde představil tobogán s pohyblivým chodníkem a skluzavkou, dále velký kolotoč pana Hejduka, bludiště, panoptikum, střelnice a houpačky. Zvláštní pozornosti se těšilo „Bludiště“ s jistou záludností před východem. Každý návštěvník totiž musel projít po železném roštu, pod kterým byl instalován silný ventilátor a ten pak sehrál tu zábavnou roli - ovšem jen pro přihlížející. To bylo výskotu při zachycování šatů i spodního prádla nad hlavou. Nutno však přiznat, že některé dívky, jsouce si vědomy svých předností a kvalit spodního prádla, zopakovaly si tuto produkci během neděle i několikrát.

Nezapomenutelná podívaná byla pak na pódiu velkého panoptika, kde principál představoval své dvě hlavní „hvězdy“, a to muže bez kostí s uměleckým jménem MATADO a ASTRU, lidskou raritu: polo ženu a polo muže, na levé noze měla dámský střevíc č. 37, na pravé pak pánskou polobotku č. 43. ASTRA měla zavázané oči a věštila na pokyn principála, např. „Co držím v této ruce - co má tento pán na hlavě“ apod. Také MATADO musel předvést několik triků s kovovou obroučkou a celý tento rituál byl zakončen vždy stejným závěrem: „Dámy a pánové, to byla jen nepatrná ukázka umění našich umělců, ASTRA a MATADO se uklánějí, hudba dává znamení a začátek je ihned - Anka, bubnuj!“

A zde končím vzpomínku na slavné přeloučské poutě s tím, že jsme tyto radovánky měli možnost užívat plné tři týdny, a to na počátku školních prázdnin. Při pohledu na současnost, kdy hlavní atrakcí pro naši mládež jsou pojízdné herny s automaty, musí být kažkému pamětníku té bývalé slávy poněkud smutno...

Použité prameny:

-   Ústní informace od katol. faráře (zesnulého) kanovníka pana Josefa Pohorského

-   Josef Ledr: Dějiny města Přelouče

-   Příspěvek z pásma „Cirkus“ pražských konzervatoristů (Bezouška - Lohniský)

-   Vzpomínka vlastní a přeloučských přátel - důchodců