Letecká setnina Pardubice

Kupodivu tato velmi zajímavá záležitost byla až dosud pardubickými badateli i pamětníky zcela přehlížena. Nejmenší zmínku nenacházíme ani ve vzpomínkách Ing. Jana Kašpara, přestože byl přímým účastníkem tohoto dění, alespoň v jeho počátcích. A přitom pardubická setnina byla jedním z prvních leteckých útvarů, který v nově zrozené republice vznikl.

Je pravda, že o samých začátcích celého československého letectva víme dosud velmi málo. Dosavadní publikace konstatují takřka vždy techže několik základních faktů, avšak také snad vždy s týmž chybným datováním. Zpravidla se začíná tvrzením, že již 28. října 1918 začal setník Jindřich Kostrba, sám letec, mezi vojáky shromážděnými v Praze na Žofíně vyhledávat letce. Nebylo tomu tak.

V sérii článků, které vloni otiskoval časopis Letectví a kosmonautika, jsem se pokusil alespoň částečně dosud tradované omyly a nepřesnosti odstranit a poněkud se přiblížit poznání toho, co se tehdy skutečně odehrálo. Žel, v podmínkách časopisecké práce, pod neustálým tlakem dosti přísných termínů odevzdání jednotlivých pojednání do tisku a při celkově velmi špatné probádanosti celé této oblasti naší historie nebylo možno důsledně studovat velmi rozptýlené dobové doklady, a navíc se ukázalo, že řada dokladů právě z let 1918 a 1919 je v současné době nedostupná. Přesto bych se zde chtěl pokusit shrnout alespoň to málo, co se mi zatím o budování československého vojenského letectva ve vztahu k Pardubicům podařilo zjistit.

Již jsem se zmínil o tom, že setník J. Kostrba se brzy po vzniku Československé republiky pokusil vyhledat a soustředit letce české národnosti. Nebylo to ovšem obvykle uváděného 28. října 1918, ale až o den později. Na základě výzvy1), otištěné v ranních vydáních pražských deníků, které vycházely v 6 hodin ráno, se okolo 8. hodiny začali na Žofíně shromažďovat čeští vojáci. Na sousedním Střeleckém ostrově se někdy v této době začaly formovat první (především strážní) oddíly nového československého vojska. Teprve zde mohl mít J. Kostrba příležitost vyhledávat letce, což také zřejmě učinil a první letce mezi vojáky nalezl. Svědčí o tom prohlášení, které se objevilo téhož 29. října ve večerníku Národních listů:

„-Národní obrana. V nejbližších hodinách bude organisována služba aviatická pro spojení hlavního města českého státu se vzdálenějšími oblastmi. Zatím jsou to dvě létadla.“

Jak je patrné, první snahou bylo vybudování letecké kurýrní služby. Bylo to žádoucí, neboť k dispozici byl tehdy jen telegraf a telefon, přičemž ne na všech místech země byla jeho obsluha česká, a nepříliš dobře tehdy fungující železniční doprava s týmž národnostním problémem na některých železničních stanicích. Problém byl ovšem v tom, že Kostrba neměl k dispozici žádné letadlo. Zřejmě však dobře věděl, že v pražské opravně letadel Al-Ma jsou před dokončením dvě letadla.

První letadlo získal dosud více zamýšlený než formovaný Letecký sbor až 2. listopadu, když z Fischamdnu u Vídně přiletěl s letounem Brandenburg B.I. pilot Rudolf Polanecký. A 8. listopadu bylo zalétáno první letadlo, dokončené již za existence ČSR v Al-Mě. Významné bylo obsazení jediného vojenského letiště, které v průběhu války vzniklo na území ČSR, umístěného v příhraničním Chebu. Odtud bylo ve dnech 10. až 12. listopadu přelétnuto 9 letadel. A okolo 20. listopadu 1918 se příslušníkem Leteckého sboru stal i první český aviatik Ing. Jan Kašpar.2)

To se již ovšem rozbíhaly přípravy zamýšlené letecké kurýrní linky z Prahy do východních oblastí republiky. „Česká letecká pošta se právě organisuje“, napsaly 15. listopadu 1918 brněnské Lidové noviny. Trasa byla zvolena z Prahy do Pardubic, dále do Olomouce, Brna, Uherského Hradiště, s prodloužením dále na východ až do Košic, kde však bylo nejprve potřeba vojensky zajistit území Slovenska. To ovšem trvalo až do poloviny ledna 1919.

Již krátce po 20. listopadu navštívila Pardubice vojenská komise, která měla za úkol vyhledat vhodné plochy pro letiště. Na Pardubice padla volba nejen pro vhodnou polohu na trase do Olomouce, ale snad i s ohledem na jejich aviatickou minulost. Komise3) shledala, že pro letiště by vyhověla plocha za „karanténou“, vlastně na okraji bývalého vojenského cvičiště, kde před válkou létali Ing. Jan Kašpar a Eugen Čihák. Jen bylo potřeba porazit šest topolů, které leteckému provozu překážely. S jejich poražením město souhlasilo.

Ing. Jan Kašpar nebyl pro Letecký sbor použitelný jako pilot. V té době už šest let nelétal, a ve srovnání s piloty, kteří prošli válkou a jichž měl sbor k dispozici více než letadel, byl málo zkušený. Nalétal za celou svou leteckou kariéru jen asi 25 hodin, přičemž tito váleční piloti měli „nálet“ ve stovkách hodin. Byl tedy v prosinci, snad již na jeho počátku, přidělen do Pardubic s určením výstavby letiště4).

Dne 1. prosince 1918 byli do Pardubic přiděleni i první tři piloti - Rudolf Bartoň, Václav Jonáš a Josef Kamenický 5). Pardubická setnina však dosud pravděpodobně neměla jediné letadlo. A o tom, co se tu dělo v následujících měsících, vlastně v současné době nevíme téměř nic.

Pravděpodobně první vojenské letadlo se v Pardubicích objevilo až v pondělí 13. ledna 1919, kdy z Prahy přiletěl dvoumístný Brandenburg, snad typu Brandeburg, snad typu C.I., pilotovaný Klementem Adamcem.6) Letadlo se tu však nezdrželo dlouho. Odlétlo na Chrudim, kde rozhazovalo letáky zvoucí na ples Letecké setniny Pardubice a nakonec se vrátilo do Prahy7). Velitelem setniny byl v té době kpt. Novák. A zdejší fotograf Josef Deyl z příletu pořídil několik fotografií, z nichž dvě byly o asi tři týdny později otištěny ve zmíněném Světozoru.

Pokud jde o vlastní taneční věneček, nevíme ani, kdy se konal. Zřejmě to bylo v době mezi 20. a 30. lednem 1919. Jen se dozvídáme, že na počátku února bylo u pardubické pobočky Pozemkové banky složeno 678,-Kč na fond pro pozůstalé po legionářích, kterážto částka byla vybrána při „věnečku letecké setniny v Bubenči“.8)

V polovině února 1919 opustil setninu Ing. Jan Kašpar. V zatím neznámé době nastoupil do funkce velitele setniny kpt. Václav Vlček9). Na přelomu července a srpna 1919 u setniny působili piloti Bohumil Munzar, Bohuslav Kašpar a Rudolf Šimáček, v neznámých funkcích Josef Felgel, Josef Morávek, František Procházka a Jan Samšiňák a jako účetní Stanislav Pilař. Všichni tito jmenovaní se tehdy stali členy Československého aviatického klubu10) a v té době se také předpokládalo, že v Pardubicích vznikne odbočka ČsAK; k tomu však nakonec nedošlo.

Na podzim 1919, pravděpodobně v září, však byla pardubická letecká setnina zrušena a její materiál předán do Olomouce, lidé byli rozděleni k jiným útvarům. Tehdy snad už měla setnina několik málo letadel.

Není to mnoho, co o Letecké setnině Pardubice zatím víme. Přesto je to nepochybně zajímavá kapitola ve vojenských dějinách města a lze doufat, že se nám časem podaří objevit další doklady o její činnosti. Dosud uvedené údaje působí dojmem, jakoby setnina především hrála fotbal s kluby v Pardubicích a okolí.11)

Prameny:

1) Národní politika, ranní vydání, 29. 10. 1918

2) Národní listy, večerník, 21. 11. 1918

3) Státní okresní archiv Pardubice, fond Městský úřad Pardubice, karton 125, zápisy z 25. a 26. 11. 1918

4) Vojenský historický archiv, Praha, personálie, Ing. Jan Kašpar

5) Služební denník Leteckého sboru; Vojenský historický archiv, Praha

6) Světozor, Praha, únor 1919; Východ, roč. II., č. 6., 18. 1. 1919, str. 6

7) viz pozn. 6)

8) Východ, Pardubice, č. 12., 8. 2. 1919, str. 3

9) Východočeský republikán, roč. IV., Pardubice, č. 2., 2. 1. 1922, str. 2

10)    Aviatika, roč. I., 1919, č. 8, srpen

11)    Východ, Pardubice, 1919, duben až srpen