Z mé kroniky - 12. část

Posílala jsem upomínky neplatícím členům a k výročím gratulace. Postupem let jsem nacházela stále více příležitost uplatnit se a blížící se stáří přestávalo být hrozbou. A to jsem ještě nikdy nevyužívala jeden z největších kladů členství - krásné nedělní výlety přírodou s historickým odborným výkladem různých památek, protože již ve věku 60 let jsem nemohla dělat delší procházky. Jednou jsem se o to pokusila a vedoucí výpravy pan prof. Macháček mě musel nechat ve Spojile čekat na autobus, protože cestu Studáneckým lesem do Pardubic bych již nezvládla.

Plocha Pernštýnského náměstí mi nečinila potíže a tak jsem vodila návštěvníky Pardubic kolem starodávných domů. Když jednou jeden člen průvodu při příchodu na náměstí zvolal nadšeně: „To je krása!“, měla jsem pyšné pocity vlastníka. Na náměstí bydlel v jednom domě elektrikář pan Veselý a když mě viděl jít s průvodem lidí pod okny, otevřel okno a volal: „Paní Chudá, ne abyste si něco vymýšlela, řekněte jim pravdu!“. Byl to humorista a kolikráte mně řekl: „Já jsem na tom dobře, protože jsem Veselý, ale s vámi je to špatné, jste pořád Chudá“. Ani nevím, zda je dosud na živu.

Jednou si objednal procházku po městě vojenský útvar z Klatov. Dostavil se však jen pořadatel a jeden vojín. Omluvili se a chtěli odejít, ale já si vzpomněla na pana Kubeše, který vždy říkal: „Jeden posluchač musí být u řečníka totéž, co padesát posluchačů“. A tak neušli procházce se mnou a ten vojín si pořídil několik fotografií. Projevoval o vše velký zájem. Jednou nás zahnal déšť do hostince U bílého koně. Pokračovala jsem ve výkladu dále a potěšilo mě, že hosté, kteří k mému průvodu nepatřili, chodili při odchodu poděkovat za přednášku. Jednou mě požádal pan Jiří Štědroň, abych navštívila Ing. Zelenku, požádala o informace o cestách do arabského Orientu a napsala o tom článek do Zpráv. Poslechla jsem velmi ráda a usedla v „arabském“ pokoji svého bývalého profesora. Tolik mě zaujal hovor s panem inženýrem, že pod různými záminkami jsem tam přišla ještě dvakrát. To byl duševní velikán! Můj článek vyšel v únoru 1978.

Ráda bych něco prozradila ze soukromí pana profesora a jeho paní. Svěřila mi totiž cosi, o čem se nesměl nikdy dozvědět. Dnes jsou již oba mrtvi a jistě by mi to nezazlívali, protože si byli vědomi, jak si jich vážím. Pan profesor poznal svoji choť ve škole, byla jeho žačkou. Nalezli v sobě zalíbení a rozhodli se, že uzavřou manželství. Ale pan profesor měl určité podmínky, na jejichž splnění trval a dal své milé lhůtu rok. Do konce tohoto roku se měla naučit jeden světový jazyk, naprosto perfektně, pak měla slíbit, že nikdy nebude chtít dítě, protože snem jeho života bylo poznávání cizích krajů a cestování. Musela slíbit, že mu nebude zatěžovat život nářky a únavou z cestování, že se nebude bát spát v opuštěných krajinách a nebude mu znesnadňovat tento neobvyklý způsob života. Paní vše slíbila a také čestně dodržela. Vyprávěla mi, že jednou nocovali ve stanu na Zanzibaru a ticho noci rušil hlas bubnů nedaleko usídlených domorodců. Nemohla strachem usnout, celou noc probděla a když se jí zeptal ráno manžel, zda ji nebudil hlas bubnů a ten hluk, řekla, že spala tak tvrdě, že vůbec o ničem neví. To byla vždy její odpověď na podobné dotazy. A nejenže se naučila jeden světový jazyk v dané lhůtě, ale ještě asi dvacet arabských dialektů.

Kromě velké sbírky fotografií starých Pardubic měla jsem ještě 400 diapozitivů a vzpomínám ráda na ty přednášky, kdy v zatemnělém sále jsem s diváky v duchu procházela dnes již neexistující uličky, malé domečky, ukazovala povodeň Chrudimky z minulého století, starý hřbitov se svojí zadumanou romantikou.