Z MÉ KRONIKY - 13. část

Mám vzpomínku na den, kdy k nám přišel řezník pan Těšík, aby zabil naše prasátko Porcíčka, kterého jsem vykrmili za první světové války. Utíkala jsem na půdu, zacpala si oběma rukama uši, abych neslyšela prasečí řev a moc jsem naříkala.

Kousek zahrádky byl oplocen pro slepice. Také jsme měli tři kozy, Ejgu, Zou a Miu. Celou válku jsme měli dostatek kozího mléka. Chodily kontroly, zda lidé nemají mnoho živobytí a nehromadí to na úkor druhých. Na ulicích jsme potkávali raněné vojáky, buď jednonohé, nebo jim chyběla ruka, bylo hodně žebráků. V Jahnově ulici seděl na zemi beznohý žebrák, také dosud mladá oběť války.

Za městem se stavěla karanténa, byly to dřevěné baráky na ploše 800.000 m2, bylo těch baráků 365 a byly pořízeny nákladem 21 milionů rakouských korun. Do války odjížděli mladí hoši, skoro děti a vraceli se zraněni, zničeni nebo jen přišla karta se stručným hlášením, že padli za císaře pána a jeho zem. Nejdříve se mluvilo o krátkosti války, že není možné, aby dlouho vzdorovala tak malá zem jako je Srbsko proti velké říši Rakousko-Uherské. Ale válka se rozvíjela do šíře, neomezila se jen na válku dvou států a matky umíraly strachem, když jejich synové se blížili věku odvodnímu.

V té době bydleli v domě čp. 481 Peterovi. Měli dvě dcery a jednoho syna Bohumila. Ten byl odveden do války. Mám dosud vzpomínku na pláč jeho rodičů a na jeho odchod, kdy rodiče klesali žalem. Ten rok, co začala válka, byly velké mrazy. Napadlo hodně sněhu a asi měsíc po Bohumilově odjezdu na frontu seděli rodiče u stolu ve smutných vzpomínkách. Okno kuchyně vedlo na dvorek, kam nebyl odnikud přístup. Náhle někdo silně zabušil na okno. Ale to bylo takové bušení, že byl div, že sklo nepovolilo. Oba vyšli na dvůr a tam nikdo nebyl. Pod oknem byla silná vrstva sněhu a nebyla na ní žádná stopa po člověku. A v tom za hvězdnaté mrazivé noci se ozval z blízka tenký hlas psa, který vyl. Působilo to strašidelně a oba se vrátili domů v teskných předtuchách. Když dostali zprávu o smrti syna, bylo to ten večer, kdy někdo zaklepal na okno.

Z dětských let i zůstaly vzpomínky, ke kterým jsme se rádi vraceli. Cukr nebyl k dostání a rodiče kupovali pěnové cukroví, které se dávalo místo cukru. Někdy jsem to cukroví snědla a pak jsem musela pít hořkou kávu. Také se vydrhl v prádelně kotel a tak se dala nastrouhaná řepa a vařil se sirup. Ten jsem si lila na mazlavý chléb a zdálo se mi, že je to pochoutka. Také si vzpomínám, že na Chrudimce se sekal led, ten se prodával do hostinců. Chodila jsem s taškou do hostince U Kohoutků pro ten led, matka měla ve sklepě velkou nádobu, do které led nasypala a na to se ukládalo maso a potraviny, které podléhají zkáze.

Byla tenkrát bída a v mnohých rodinách hlad, ale lidé měli k sobě lepší přístup a byli více lidmi, než tomu je dnes...