Významné postavy pardubické chemie ve 20. století - II.

Již v průběhu přibližně deseti let vybudoval pracoviště světové úrovně. Započal také svoji soustavnou vědeckou činnost. Svoje pedagogické ambice dokladuje habilitací po roce 1945 na Vysokém učení technickém v Praze. V roce 1952 odchází na Vysokou školu chemicko-technologickou, nynější Univerzitu Pardubice. Zde pak od roku 1954 působí jako profesor a vedoucí katedry analytické chemie.

Prof. Dr. Ing. Miroslav Jureček, DrSc. prožil své dětství a léta dospívání jednak v Praze, jednak v Turnově. Tam také absolvoval střední školu. Poté odchází studovat na Fakultu chemického inženýrství v Praze. Po úspěšném zakončení nastupuje jako asistent na Vysokou školu báňskou v Příbrami. Přibližně po třech letech nastupuje  do Vojenského technického ústavu v Praze, kde se zabývá problematikou detekce a identifikace bojových látek. O něco později publikuje svou první odbornou práci věnovanou detekci yperitu. Po zrušení Vojenského technického ústavu nastupuje do výzkumného centra chemického závodu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví. Tam začíná budovat laboratoře pro organickou analýzu, především pak pro elementární mikroanalýzu organických látek. Stává se tak vedoucím tohoto pracoviště v rámci oddělení Analyticko-fysikální laboratoře (viz skr. A-Fy-La), vedené Dr. Ing. Janem Wankou.

Období mezi lety 1942 – 1952 bylo již významně poznamenáno jeho vysoce plodnou a tvůrčí činností. Dokladem je nejen řada vědeckých publikací, ale též i uplatnění jeho pedagogických schopností při výchově svých spolupracovníků. Jako příklad je možno uvést skutečnost, že z jeho „školy“ vyšli dva vynikající odborníci, jakými byli pozdější prof. Dr. Ing. Miroslav Večeřa, DrSc. a prof. Dr. Ing. Vlastimil Heroud, DrSc., nositel státní ceny a člen akademie věd.

V roce 1950 vydává prof. Jureček první vydání své „Organické analýzy“, doplněné kapitolou „Přehled nejdůležitějších optických metod“ od Dr. Ing. J. K. Wanky. Kniha „Organická analýza“ se tak stává doslova darem nastupujícím generacím chemiků na počátku druhé poloviny 20. století. Čtenář se tak seznamuje s významnou disciplinou, jakou je organická analytická chemie. Proto v poměrně  krátkém období vycházejí její nové přepracované a rozšířené vydání ve dvou svazcích. První vychází v roce 1955, druhý v roce 1957.

Po přejití na Vysokou školu chemicko-technologickou v roce 1952 je o dva roky později jmenován řádným profesorem a buduje tak katedru analytické chemie. Brzy se obklopuje nadějnými spolupracovníky jako byli doc. RNDr. J. Jeník, CSc., doc. Ing. P. Kozák, CSc. a především prof. Ing. J. Churáček, DrSc.

S postupem doby dochází k rozvoji všech moderních vědních oborů, především pak v oblasti tzv. chromatografických disciplín. Proto významným počinem je pověření prof. J. Churáčka, aby zahájil přednášky také z této mimořádně důležité disciplíny. Je to doslova průkopnický počin a je třeba uvést tuto skutečnost, že se tak stalo pouze na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Koncem sedmdesátých let byla nastoupena cesta k rozvoji vysoko účinné kapalinové chromatografie. V dalším rozvoji katedry se objevují mimo jiné především jména prof. Ing. K. Vytřas, DrSc., prof. RNDr. M. Meloun, DrSc. a další. Nicméně na počátku všech pak stál náš prof. M. Jureček.

Pravděpodobně poprvé jsem se seznámil s prof. M. Jurečkem na interním semináři ústavu na podzim roku 1942, který pořádal a organizačně vedl Dr. Ing. Jan Wanka, který byl v té době ještě nejmenovaným ředitelem ústavu spolu se svým nadřízeným RNDr. Mirko Kalouskem, později profesorem fyzikální chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Účelem svolané schůzky pracovníků chemických laboratoří bylo stanovení určitých norem a konvencí pro etiku práce na nově budovaném pracovišti. Tenkráte k nám přisedl prof. M. Jureček a po závěru schůzky jsme v živém rozhovoru zůstali ještě delší dobu stát na chodbě, kde byly naše laboratoře. Později jsme se potkávali častěji, vždy krátce pohovořili a témata byla různá. Pamatuji se např., jak velkou událostí bylo druhé vydání knihy prof. MUDr. Jiřího Štefla „Farmakoterapie praktického lékaře“ (1943). Později to byly knihy, které nám půjčoval Dr. M. Kalousek, který byl díky svému zaměření na filosofii a umění jakýmsi intelektuálním nositelem často diskutovaných problémů.

Později jsem se seznámil také s paní Jurečkovou, která v těch dobách také byla zaměstnána, a to v technické knihovně ústavu. Po odchodu Dr. M. Kalouska na Karlovu Univerzitu jsme se již automaticky přizpůsobili. Příkladem může být diskuse kolem knihy známého rostlinného fyziologa prof. Dr. V. Úlehly „Zamyšlení nad životem“ vydané v roce 1946 – 47.

Naše kontakty setrvávaly, i když přešel prof. M. Jureček na vysokou školu. Přes určitou nepravidelnost jsme styky udržovali. Později tomu tak bylo i na akademické půdě, kde jsem v roce 1966 habilitoval a poté externě přednášel po řadu let metody fyzikální organické chemie.

Mezním tématem našich diskusí byl např. spisek prof. MUDr. J. Charváta „Člověk a jeho svět“ (1974). Tam byly znovu zkoncentrovány myšlenky a úvahy o smyslu a cílech naší soudobé civilizace. Tak se táhly rozhovory na věčné téma etiky a smyslu přetechnizovaného světa.

Prof. M. Jureček byl nejen hluboce věřící člověk, ale i nesmírně citlivý ke všemu, co se jevilo jako špatné, či hrubě nesmyslné. Měl řadu oblíbených témat, ale nerad bych opomněl jeho mimořádný vztah k železnici. O tom by bylo možno mnoho psát a myslím, že to učinili již jiní přede mnou. Podobně je možno vyzvednout až přepečlivý vztah k hygieně vlastní osoby a jeho okolí. Tolik jen na dokreslení jeho osoby.

Posledním a snad nejkrásnějším zážitkem byla naše společná cesta do Prahy v roce 1977. Účelem cesty bylo oficiální představení mne, jako adepta na obhajoby doktorské disertační práce, prof. Dr. Ing. Záviši Holzbecherovi, DrSc. Ten v té době zastával funkci vedoucího celostátní komise pro obhajoby z oboru analytické chemie. Ve skutečnosti jsem se s  prof. Holzbecherem již znal, ale bylo třeba provést tento rituál  s určitou etikou a leskem.

Stalo se tak na počátku června. Požádal jsem ředitele ústavu o zapůjčení ústavního služebního auta s řidičem. Záminkou bylo osobní předání materiálů vedoucímu katedry organické technologie prof. Dr. Ing. V. Růžičkovi, DrSc. Ten den jsme vlastně měli celý pro sebe. Cesta byla klidná, den plný slunce a tak všechna jednání proběhla v plné pohodě. Ještě při odchodu jsme se potkali s v té době úřadujícím rektorem prof. Dr. Ing. Jiřím Mosteckým, DrSc. a pronesli navzájem několik vět.

Po obědě v klidné restauraci jsme odjeli na místa, odkud byl přístup na Kampu. Tam jsme usedli na lavičku a profesor Jureček zavzpomínal na léta studia na Vysokém učení technickém. Prahu měl rád, i když zbožňoval klid venkova. K večeru jsme se vraceli spokojeni a řidič zastavil krátce na chalupě  v Cholticích, kterou prof. Jureček obýval spolu s Ing. J. Horňáčkem, CSc., v té době ředitelem pobočky Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii v Rosicích nad Labem. Večer jsme se vrátili do Pardubic a loučili jsme se spolu na rohu Palackého ulice, kde bydlel. Tenkrát jsme si dali slib, že ještě jednou podobnou cestu uděláme. Bohužel jsme tuto akci stále odkládali a pak již bylo pozdě. Prof. M. Jureček počátkem začínajícího jara roku 1984 zemřel. A tak odešel člověk nejen vysokých odborných kvalit, ale i člověk pevných mravních zásad, člověk hluboce lidsky cítící a pro nás tak nezapomenutelný. Zemřel ve věku nedožitých 79 let.

1) J. Jeník: Zpravodaj Univerzity Pardubice, mimořádné číslo prosinec 2000, str. 12.

2) J. Churáček: Zpravodaj Univerzity Pardubice, mimořádné číslo prosinec 2000, str. 14.

3) J. Bulušek: osobní sdělení.