VLADIMÍR ŠUPLER

Vladimír Šupler, mnohem mladší osobnost než prof. Ing. Josef Herynk, neměl tak široké vysokoškolské zázemí jako prof. Ing. Josef Herynk. Jako student pardubického gymnázia se zapojil do odbojové činnosti za II. světové války (bylo o ní referováno v ZKPP), dostal se spolu např. Jiřím Tamchynou před nacistický soud, a užil „si své“ v nacistické káznici, odkud si přivezl i plicní chorobu. Po dokončení gymnazijních studií v roce 1949 nastoupil jako laborant do tehdejšího Ústavu pro plastické hmoty, do kolektivu Ing. Miloslava Lidaříka, který ve spolupráci s n. p. Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, zastupovaným Ing. Dr. Anatolem Bringem, řešil výzkum, vývoj a aplikaci epoxidových pryskyřic. Šlo o náročný úkol, který se nemohl opírat o materiály typu FIAT, BIOS a CIOS, ježto místem, kde byly první typy epoxidů vyvíjeny, byly až po roce 1945 závody firmy CIBA – Geigy  v Basileji. Československo bylo tudíž prvním místem ve východní Evropě, kde se pak tento výzkum dočkal průmyslové realizace.

Na jaře roku 1952 byl Vladimír Šupler jmenován ředitelem výše zmíněného ústavu. Podle běžných měřítek manažerské filozofie to bylo odvážné rozhodnutí. Ve srovnání s Ing. Josefem Herynkem byl Šupler mladý, bez vysokoškolského odborného vzdělání a bez delší praxe, jediné jeho aktivum snad bylo (kromě členství v KSČ) zapojení do odboje. Přesto se ukázalo, že to bylo rozhodnutí velmi šťastné.

Z dřívějšího pracovního zařazení znal všechny slabiny jednotlivých oddělení i jejich osobností, a dokázal podle toho jednat. Začínalo to už pořádkem na dvoře ústavu: vysloužil si přitom přezdívku – „placmistr“. Vyvinul si originální metodu konzultace nových témat: jako ředitel dostával jako první na stůl české a zahraniční časopisy. Při své dobré znalosti němčiny a angličtiny si jako první přečetl pro ústav zajímavá témata, a ptal se nás, „řadových vojáků vědy“, na náš názor na příslušnou věc. Trvalo nám dost dlouho, než jsme na jeho systém přišli, stejně to nebylo nám nic platné. Byl velkým fandou automatizace, výsledky byly tehdy velmi omezené, vzhledem k nedostatku tehdy běžné dostupné přístrojové techniky. S hlediska jeho jednání s běžným personálem bylo výhodou, že některým jeho až ukvapeným rozhodnutím dokázal ulomit hrot jeho zástupce, mnohem starší Ing. Jaroslav Hnídek (později zástupce prof. Wichterleho na ÚMCH ČSAV v Praze).

Psychologie byla Šuplerovou silnou stránkou, příklad:

na Štědrý den a na Silvestra si bral vždy dovolenou, věděl, že by nadměrnou přísností „kazil“ v tyto dny uvolněnou náladu, a že by také mohl být nucen vynést nepříjemné závěry k věcem, jindy se nevyskytujícím.

Kromě každodenní „ředitelské“ činnosti se věnoval výrazně vývojové perspektivě ústavu, zejména jeho projekčnímu a personálnímu obsazení. V tomto posledním bodu udělal krok, který se mohl zdát mnohým až sebevražedný: od 1. ledna 1955 nastoupili do ústavu tři muži, kteří vytvořili něco jako generální štáb ústavu, kteří ho převyšovali svou vysokoškolskou kvalifikaci a svými odbornými zkušenostmi: Ing. Dr. Josef Mleziva z n. p. Spolek Ústí, Ing. Vladimír Havlíček z n. p. UMA Semtín a Ing. Oldřich Vlk z tehdejších Stalinových závodů v Záluží u Mostu. Tento krok, snad z pohledu úzkých vlastních sobeckých zájmů nepochopitelný, byl později (po jeho smrti) vysvětlován tím, že měl přejít dříve či později na ministerstvo chemického průmyslu, kde by býval byl určitě vynikajícím spolupracovníkem např. Ing. Josefa Herynka. Prakticky náhlá smrt 7. srpna 1955 udělala konec jak jeho dálkovému studiu na VŠCHT Pardubice, tak jeho oprávněně zajímavým životním plánům.

Z generace, která jeho působení ještě pamatuje, nás zbývá už jen málo, přesto zůstává Vladimír Šupler příkladem toho, že i v relativně mladém věku se toho dá hodně dosáhnout, nabídne-li se mladému jedinci dostatek odpovídajících možností.