František Karel Potěšil ? 140 let od narození

I.

F. K. Potěšil se narodil v rodině školníka hlavní, později staroměstské školy v Pardubicích Václava Potěšila (1808-1883), rodáka z Brandýsa nad Labem, vyučeného truhláře a Rozálie rozené Charbuské (1820 – 1903), rodačky z Dědku, služky. Šlo již o druhý sňatek V. Potěšila uzavřený na Hromnice 2. února 1857. Z prvního manželství s Františkou Doskočilovou, zesnulou 11. dubna 1856, se narodil syn František Václav (1831-58), akademický malíř a další 4 děti, nevlastní sourozenci Františka Karla.

Ten se narodil v budově staroměstské školy, což jej jakoby předurčilo k učitelské dráze. V roce 1880 maturoval na pardubické reálce, kde jej učili za ředitelství J. V. Jahna mj. tak vynikající pedagogové jako Z. Winter, F. V. Sova, J. Militký, J. Kostěnec, A. Barborka, F. Werner aj. Roku 1881 se stal výpomocným učitelem v Kostěnicích. Po doplnění odborných studií na učitelském ústavu v Příbrami (1881-82) učil od září 1882 do konce srpna 1883 jako zatímní podučitel na obecné škole novoměstské  v Pardubicích (postavené vedle hotelu Veselka stavitelem V. Kašparem podle projektu pražského architekta V. Kaury a vysvěcené v září 1880, dnes zbourané) a od 31. 1. 1884 jako podučitel v Rovni. Od 1. února 1884 do 22. 5. 1890 byl nejprve zatímním, pak definitivním podučitelem na obecné škole novoměstské v Pardubicích. Roku 1884 vykonal Potěšil zkoušku učitelské způsobilosti v Hradci Králové. Od května 1890 do 1. 11. 1894 působil za ředitelství Jana Huška jako definitivní učitel na novoměstské škole (učil chlapecké třídy). Dívčí třídy zde vyučovala slečna Marie Waltrová (1862 – 1929) z Chrudimi, od 4. srpna 1891 Potěšilova manželka. Poznali se již roku 1882. Ta se však pro nemoc vzdala sama školské služby téhož roku, kdy se stala Potěšilovou ženou (1891). F. K. Potěšil přešel od 1. 11. 1894 na obecnou školu staroměstskou (chlapeckou) v Pardubicích, kde byl ředitelem O. Šedivý. 1. prosince 1911 byl Potěšil jmenován sám řídícím učitelem v nové smíšené (od r. 1919 dívčí) škole na Skřivánku postavené stavitelem A. Kratochvílem podle plánů smíchovského architekta Ladislava Skřivánka. Zde F. K. Potěšil založil roku 1912 (podle vzoru Krejcarového spolku staroměstské školy, jehož jednatelem byl do roku 1894) spolek „Přítel mládeže“, který se kromě sociálně-charitativních aktivit vůči dětem pocházejícím hlavně z oblasti Jesničánek a karantenní vojenské nemocnice transformoval osvětovou činností a přednáškami do role rodičovského sdružení, zřejmě prvního v našich zemích, od roku 1919 s Potěšilovým fondem na podporu chudých dětí. Předsedou spolku byl stavitel K. Beran, ve výboru pracoval později i rotm. A. J. Kubeš. Teprve roku 1930 doporučilo ministerstvo školství a národní osvěty zakládání rodičovských sdružení. Řídící učitel F. K. Potěšil odešel z této školy do důchodu k 1. září 1924.

Jeho důchod se však stal signálem k zesílení mimoškolských aktivit, jež počaly již v 90. letech 19. století. Byl již tenkrát zastupujícím jednatelem učitelské jednoty Budeč v Pardubicích a dvakrát pořadatelem školských výstav, roku 1890 učebních pomůcek zhotovených učiteli pardubického okresu a r. 1903 byl členem školského odboru Východočeské výstavy, pro niž uspořádal speciální místnost nazvanou „stará škola“. Od r. 1897 pracoval ve výboru pro okresní učitelskou knihovnu, v letech 1899 – 1911 byl jejím knihovníkem. Často přednášel učitelům o didaktice a vlastivědě, byl prvním předsedou učitelského spolku KOMENSKÝ. Již r. 1897 byl jmenován obecním letopiscem (v městské kronice pojednal podle vzoru Hruškovy pamětní knihy města Plzně léta 1890-94, do postavení nové radnice v Pardubicích). Jako znalec těsnopisu byl 21 let jednatelem Stenografického klubu (předseda prof. Č. Ibl.), pracoval i ve Spolku ku podpoře české literatury (t. zv. Literárním spolku) pod předsednictvím dr. J. Štolby jako člen výboru a literární zpravodaj, pracoval i ve vzdělávacím odboru místního Sokola. Jako kustod Musejního spolku získával v letech 1893-94 předměty pro národopisnou výstavu r. 1895, roku 1894 byl pořadatelem národopisné výstavky v Pardubicích. V letech 1903 – 17 získal pro své sociální cítění jako „otec chudých“ místo v městské chudinské radě, od r. 1910 byl přednostou chudinského okresu Na Skřivánku. V letech 1909-19 byl členem místní školské rady (funkce volená obecním zastupitelstvem). Pracoval i v administraci regionální vlastivědné monografie „Pardubicko-Holicko-Přeloučsko“ (od r. 1910) jako referent.

II.

Jeho impozantní činnost veřejná jej odváděla od rodinných starostí. Jeho paní Marie, rozená Waltrová, bývalá učitelka a zpěvačka sboru „Ludmila“ v Pardubicích, mu porodila 4 syny (27. 5. 1892 Františka, 10. 2. 1895 Josefa a 3. 4. 1901 pak dvojčata Václava a Vincence). V linii své tchyně Marie, rozené Svobodové se stal F. K. Potěšil příbuzným řídícího učitele F. K. Rosůlka  (1859 –1940), dalšího významného regionálního historika a osobního přítele (Potěšilova tchyně Marie měla sestru Annu, provdanou za zámečníka Jana Rosůlka, otce F. K. Rosůlka). Rodina F. K. Potěšila byla však soustavně postihována tragediemi, jež narušovaly hlavně zdraví Potěšilovy ženy. Jejich dům ve Svatojánské ul. 679 v Pardubicích se nestal bohužel domem rodinného štěstí. Nejstarší syn František, profesí knihkupecký účetní, zemřel 21. dubna 1915 ve válce. Byl odveden na haličskou frontu, kde se nakazil tyfem. Zemřel v polském Těšíně (Cieszyn) ve věku 23 let. Otec ve škole požádal o mimořádnou dovolenou. Byl policejně vyšetřován, i když pravidelně ve škole jako ředitel musel promlouvat k dětem v prohabsburském loajálním duchu (škola na Skřivánku byla zabrána jako vojenský lazaret). Roku 1923 dosáhla matka převozu synových ostatků do Pardubic, kde byly 20. 11. zpopelněny v krematoriu. Druhý syn Josef zemřel 28. 4. 1902 na následky spály, difterie, nemoci ledvin a rozedmy plic ve věku pouhých 7 let.

Vraťme se však k další veřejné činnosti F. K. Potěšila v době první republiky. Ta měla možnost kulminovat. S inspektorem J. Ledrem a řídícími učiteli R. Roblem a K. Bokem redigoval vlastivědný sborník „Krajem Pernštýnův“, který je dodnes cenným zdrojem informací. Byl mezi těmi členy Musejního spolku, kteří se v letech 1919-20 přičinili o koupi pardubického zámku a hradu Kunětická hora od barona Richarda Drascheho z Wartinberka (t. zv. muzejní Maffie). Potěšil se stal jednatelem odboru Musejního spolku pro záchranu hradu Kunětická hora, od založení Kunětického družstva (1920) byl jeho místopředsedou. Vykonal tu mnoho užitečné práce i pro otevření hradního muzea, jež neslo na návrh okresního hejtmana dr. J. Vítka, předsedy Kunětického družstva, oprávněně jeho jméno (od r. 1929).

F. K. Potěšil se stal členem městské památkové komise, roku 1931 byl členem propagačního odboru celostátní Výstavy tělesné výchovy a sportu v dnešních Tyršových sadech. Od vzniku československé církve (1920) se stal jejím členem a pracoval v ní i jako místopředseda rady starších. Navrhl dokonce pro její první noviny název „Hlasy z Polabí“. Biskup S. Kordule mu za to udělil vyznamenání „Za zásluhy“. Potěšil se stal známým jako zasvěcený průvodce po Pardubicích, Kunětické hoře a okolí, byl přítomen návštěvám významných osobností (např. TGM, K. V. Rais, franc. maršál F. Foch atd.) Hlavní vycházkové trasy popsal i ve svých publikacích, např. Z kroniky města Pardubic (1902), Pardubice, průvodce po městě a okolí (1911), Pardubice a Kunětická hora (1931) atd. Publikoval i množství drobných studií v Krajem Pernštýnův, Východočeském republikánu a Východu. Souborně popsal všechny návštěvy T. G. Masaryka v Pardubicích. Od r. 1925 spolu s ředitelem F. K. Rosůlkem byl obecním kronikářem. Vedli spolu archiv doplňující městskou kroniku, jenž umožňuje i dnešnímu badateli detailně poznat život města mezi světovými válkami. U příležitosti svých 70. narozenin (1934) převzal od města i místních institucí mnoho poct a čestných členství (Musejní spolek, Pernštýn, odbor Klubu čs. turistů, protektorství Ludmily atd.)

F. K. Potěšil zemřel po údajně úspěšné operaci na Boží hod Velikonoční 21. dubna 1935 v Pardubicích v nemocnici. Město mu vypravilo 24. dubna pompézní pohřeb z pardubického zámku kolem radnice hlavní třídou ke krematoriu. Pohřbu se účastnil F. Udržal, promluvili m. j. starosta města národní demokrat dr. J. Frýba (Potěšil byl členem Kramářovy národně demokratické strany), patriarcha čs. církve G. A. Procházka, okresní hejtman dr. J. Vítek aj. Urna s ostatky zesnulého byla deponována na jeho osobní přání na Kunětické hoře, kde F. K. Potěšila připomínala i jeho busta od akademického sochaře M. Bašeho. Je s velkým podivem, že v současnosti není známo umístění urny ani busty. Podle informace kastelána hradu Kunětická hora M. Jirouška je jedinou památkou na F. K. Potěšila v depozitářích hradu jeho obraz od J. Lieslera (1929). Podle sdělení MUDr. Jiřího Potěšila urna jeho strýce v rodinné hrobce na t. zv. novém hřbitově v Jesničánkách uložena není. Mohla by snad být deponována v Chrudimi na hřbitově u sv. Kříže v hrobce jeho manželky Marie, rozené Waltrové.

Odkaz F. K. Potěšila promlouvá i k dnešku. Jeho jméno nese ulice na Slovanech. Měli bychom v Potěšilových intencích dbát na stálé připomínání historických kořenů a vysvětlování minulosti národa hlavně mladé generaci. F. K. Potěšil to uměl dělat s veškerou invencí a erudicí sobě vlastní, takže jeho žáci a žákyně na to dodnes vzpomínají s láskou a úctou. Jeho cesta je cestou k upevnění společenské prestiže učitele v dnešní době.

V závěru se obracím na všechny, kdo by mohli podat další doplňující informace o osobě a díle F. K. Potěšila, aby se obrátili na mne (adresa: PhDr. Jiří Kotyk, Závodu míru 1835, 530 02 Pardubice). V roce 2005 (totiž roce 70. výročí Potěšilova úmrtí) bychom chtěli jeho památku připomenout skutečně výrazným způsobem. Muž veliké píle a čisté lásky si to velmi zaslouží…