Případ inženýra Jana Žemly

Rozsudkem Státního soudu v Praze z 23. června 1949 byla odsouzena rozsáhlá skupina lidí v čele s ing. Janem Žemlou, kterého soud poslal na smrt. Podle rozsudku měli tito lidé organizovat v jednotlivých oblastech partyzánské a teroristické skupiny. Tyto měli operovat v oblastech Pardubic, Hradce Králové, Litomyšle a Žamberka. Mezi obviněnými, kterým státní prokurátor vyměřil vysoký trest, byl Jiří Vávra. Do protistátní skupiny se měl zapojit prostřednictvím Dany Vosíkové, která ho měla přivést ke svému otci.1) Ladislav Vosík 2) byl státním soudem odsouzen na doživotí. Byl to po rozsudku smrti nad Janem Žemlou nejvyšší trest. Trestní řízení proti Jiřímu Vávrovi bylo z hlavního přelíčení 23. června 1949 vyloučeno. Jmenovaný byl totiž až do svého zatčení členem Sboru národní bezpečnosti. Jeho vyloučení z hlavního přelíčení má svoje pozadí. Z dopisu státního víceprokurátora z 6. srpna 1949 je zřejmé, že hlavní přelíčení proti strážmistru Vávrovi muselo být odročeno. Ovšem proč? Jiří Vávra, který prý podle obžaloby poskytoval organizaci informace a rady osobám, které chtěly ilegálně překročit hranice, se pak sám, jak ho viní obžaloba, ucházel u Vladimíra Vosíka 2a) o doporučení na vlivné osoby v cizině, kam prý chtěl uprchnout. Vávra, když viděl,  že je mezi obžalovanými, že je jedním ze skupiny, se rozhodně ozval. Prohlásil, že celou záležitost včas ohlásil a pak pracoval přesně podle směrnic, které mu dávala Státní bezpečnost. Práce Jiřího Vávry v tzv. protistátních skupinách, které měly operovat v různých oblastech, byla potvrzena 3. srpna 1949 Ministerstvem  vnitra. A důsledek?

Zdálo by se tedy, že případ partyzánských a záškodnických organizací by mohl dostat jiný směr. Nic takového se však nestalo. Státní prokurátor vzal žalobu proti strážmistru SNB Jiřímu Vávrovi v celém rozsahu zpět a navrhl zrušení vyšetřovací vazby. Ukázalo se také, že Jiří Vávra nebyl jediný, kdo měl speciální úkol a byl řízený ve své práci Státní bezpečnosti. Vedle Vávry pracovala ještě Milena Marková, spolupracovnice Ministerstva vnitra. Nicméně tyto skutečnosti, zjištěné v průběhu řízení Státního soudu, nijak neovlivnily soud při vyhlášení rozsudku. Jak se přitom postupovalo a proč vlastně vůbec došlo k vytvoření protistátní skupiny ing. Jana Žemly?

V Pardubicích byl totiž 11. ledna 1949 zavražděn Lubomír Krátký, syn bývalého předsedy okresního národního výboru. Vyšetřování vraždy převzal osobně bývalý velitel Státní bezpečnosti Osvald Závodský, v té době v komunistické hierarchii významný muž. K osobnímu řízení vyšetřování vraždy přizval ještě podplukovníka Kohoutka, doktora Kročka a doktora Píseckého. Na tomto místě je nutno konstatovat, že tato skupina nikdy skutečně vraha Lubomíra Krátkého nenašla. Pokud se vrah měl opravdu najít. Tito jedinci vraha nenašli. Našli však řešení. Přišli s tezí, že vraždu připravili členové skupiny kolem Ing. Jana Žemly. V Praze StB v důsledku této teze zatkla sedm osob. Žemla prý s těmito lidmi počítal pro svoji ilegální činnost. Zde se uplatnila především spolupracovnice Ministerstva vnitra Milena Marková. Janu Žemlovi se však podařilo uprchnout za hranice, a tak si zachránit život a vyhnout se nelidskému týrání. Administrativním šetřením, to znamená surovým zacházením se zatčenými, se v krátké době podařilo StB počet sedmi zatčených rozšířit na dvaatřicet osob. Tím vznikla, jak se pravilo v obžalobě, „rozsáhlá protistátní skupina“. Všichni byli pak podle informací pro generálního prokurátora z 18. prosince 1964 odsouzeni pro čin velezrady. Samozřejmě pachatele se zjistit nepodařilo. Skupina, která měla na starosti vyšetření vraždy za osobního vedení tehdejšího velitele StB Osvalda Závadského, přišla s dalšími tezemi.

Podle rozsudku Státního soudu v Praze z 23. června 1949 měla skupina Jana Žemly rozsáhlé úkoly. Podle StB jedním z těchto úkolů bylo navázat kontakty s ilegální organizací generála Kutlvašra, jehož případ 5. oddělení připravovalo. StB současně předložila seznam osob. Na listině byli mimo dalších František Aubrecht, Josef Císař, Lavický, Procházka, Sochor, Žemla a ostatní členové „rozsáhlé“ skupiny. Původní zpráva státního prokurátora Zieglera z 21. května 1949 konstatovala, že vraždu Lubomíra Krátkého spáchal asi ze msty některý student. Prostě pachatel vypátrán nebyl. Je tady ovšem ještě jiná okolnost. Lubomír Krátký byl podle prokurátora Zieglera považován za udavače a spolupracovníka StB. Tím automaticky v pozadí tohoto zločinu stála reakční emigrace a nějaký její agent. Je zajímavé, že najednou se o něm vědělo. Nasedl prý do auta – a zmizel. Agent pracoval samozřejmě s dalšími pachateli a z iniciativy Jana Žemly.

Na tomto místě je nutno udělat několik kroků zpět a vrátit se ke jménu jednoho z obviněných, a sice k majoru Františku Aubrechtovi. Byl jedním z hlavních obžalovaných ve věci ing. Jana Žemly a jeho skupiny. Jeho syn Vladimír Franjo Aubrecht byl tehdy jako student zatčen v souvislosti s vraždou Lubomíra Krátkého, syna bývalého předsedy okresního národního výboru a předsedy okresního výboru KSČ. Vzpomeňme si, že vyšetřování se ujal sám šéf  StB Osvald Závodský se svojí skupinou. Pachatele nenašli, přišli však s tezí, že vraždu mohl ze msty provést student. Proč právě student, to nepotřebovali nijak zdůvodňovat. Došli však k závěru, že tímto studentem by mohl být syn důstojníka československé armády majora Františka Aubrechta Vladimír Franjo Aubrecht. Byl zatčen přímo v továrně, kde pracoval. Bylo mu tehdy 18 let. Byl odvezen k výslechům na StB do Hradce Králové, kde ho vyslýchal orgán Červenka. Byl to muž silné, robustní postavy. Tam osmnáctiletý student poznal, jak se zachází s vyšetřovanými a proč se lidé přiznávali k činům, které nikdy nespáchali. Administrativním postupem, tedy bitím a jinými výslechovými metodami, měl být přinucen k přiznání, že zavraždil Lubomíra Krátkého, kterého v životě neviděl ani o něm neslyšel. Dlouhé vyšetřování nikam nevedlo. Ukázalo se, že mladý Aubrecht s vraždou nemá nic společného. Byl propuštěn jen se ztrátou dvou předních zubů, které mu byly administrativním způsobem vyraženy.

Z volnosti se však dlouho netěšil. Byl  opět zatčen. Tentokráte pro letákovou aféru a hanobení tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého. Opět mu nic nedokázali. Pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Prokurátor se však odvolal a mladý Aubrecht šel znovu do kriminálu. Byl jednoduše označen za  reakcionáře a zrádce. Byl jím opravdu? Vojenskou službu odsloužil jako příslušník PTP v dolech. Jeho služba se však protahovala pokaždé o další měsíce. Nakonec byl propuštěn po několika žádostech manželky. Po vojně šel pracovat do Jáchymovských dolů. Pracoval na Mariánské. Bez udání důvodů byl jednoho dne na hodinu propuštěn. Žádné spravedlnosti se nedovolal. Vzhledem k tomu, že jeho manželka byla původem Rakušanka, rozhodli se požádat o vystěhování. Následovala dlouhá jednání s úřady. Nakonec dostali povolení a mohli se vystěhovat. Oba pak žili a pracovali ve Vídni.

Od původního rozsudku Státního soudu v Praze z 23. června 1949 uplynulo sedm dlouhých let, že se revize krajské prokuratury v Praze spolu s krajským prokurátorem začala na základě stížnosti zabývat případem skupiny ing. Jana Žemly. Časy se začínaly měnit. Krajská prokuratura si pojednou uvědomila, že hlavní líčení u Státního soudu se opíralo jen o administrativní výpovědi odsouzených, které z nich byly surovými způsoby vymláceny. Těmito výpověďmi se vyšetřovaní v průběhu výslechu navzájem usvědčovali, a to vždy tak, jak si to vyšetřující přáli. Při hlavním přelíčení svoje výpovědi vesměs odvolali. Přesto však za činnost, která jim nebyla nikterak prokázána, byli odsouzeni. Celá záležitost byla v roce 1956 znovu prozkoumána. Kromě toho krajská komise došla k závěru, že tzv. trestní činnost celé skupiny byla násilně zveličena. Skupina Jana Žemly, označená soudem jako ilegální, byla násilně a plánovitě rozšířena. Prostě vyráběl se případ špionáže a velezrady. Zbití, fyzicky a psychicky vyčerpaní lidé se pak přiznali k činům, kterých se nikdy nedopustili. U hlavního líčení však našli odvahu a poukazovali na to, že protokoly o výsleších podepsali pod nátlakem. Komunistická zvěrstva se po letech dostávala  na povrch. Inspekce ministra byla pak okolnostmi donucena těmito jevy se zabývat a zjednat nápravu. To se mohlo stát revizí soudního řízení. Nejjednodušší cesta z této situace, obnova trestního řízení, byla 30. dubna 1957 generální prokuraturou skutečně navržena.

To byl začátek. Krajský prokurátor v Praze postoupil materiály krajskému prokurátorovi do Pardubic, který se měl zúčastnit neveřejného zasedání. Bývalý krajský prokurátor doktor Jan Janouš však materiál generální prokuratury dne 20. července 1957 vrátil v přípisem, že nesouhlasí, nechce, aby výsledky revize byly odevzdány krajskému soudu, hlavně pokud jde o inspekci ministra vnitra. A důvod? I v komunistickém režimu, jehož svědomí se začínalo ozývat pod tlakem veřejnosti doma i v zahraničí, by soud musel povolit obnovu trestního řízení, ale s tím krajský prokurátor Jan Janouš nesouhlasil. Bylo to proti jeho přání a - jak ve spisu konstatoval - také proti přání krajského výboru KSČ, který se rozhodně vyslovil proti obnově trestního řízení ve věci skupiny Jana Žemly. S obnovou nesouhlasil ani krajský náčelník ministerstva vnitra podplukovník Vosecký.

Jeden z odsouzených, Josef Mísař, se již začátkem ledna 1955 domáhal revize procesu. Dokonce dosáhl v této věci pozornosti kanceláře prezidenta republiky, na kterého se obrátil. Náměstek tehdejšího ministra vnitra Demjana zaslal dopis náměstku generální prokuratury doktoru Davidovi. Uvedl v něm, že osoby kolem Jana Žemly, aby mohly být usvědčeny v protistátní činnosti, byly vystaveny ze strany pracovníků Ministerstva vnitra různým provokacím. Tímto postupem a později při vyšetřování, při kterém bylo ve značné míře použito hrubé fyzické násilí, byla ilegální skupina Jana Žemly násilně rozšířena a činnost jejich členů zveličena. Náměstek ministra vnitra Demjana v dopise dále konstatoval, že ani u hlavního líčení před Státním soudem nebylo přihlíženo k odvolání administrativních výpovědí všemi obžalovanými, kteří poukazovali na nesprávné způsoby vyšetřování. Obžalovaným byly vyměřeny tresty v celkové délce 268 let. Vzhledem k těmto skutečnostem Ministerstvo vnitra v dopisu adresovaném náměstku generální prokuratury doktoru Davidovi doporučilo, aby byla provedena obnova řízení v této věci.

Josef Mísař byl rozsudkem Státního soudu odsouzen pro vyzvědačství a velezradu k 15 letům kriminálu a k dalším vedlejším trestům. Inspekce ministra vnitra však nemohla popřít, za jakých okolností k tomuto rozsudku došlo. Byla to především činnost agentů – provokatérů a důmyslné administrativní vyšetřování. Josef Mísař, když nechtěl být ubit k smrti, musel se přiznat k činům, které nikdy nespáchal. Vyšetřovatelé byli však přesvědčeni o jeho zločinech, které páchal na pracující třídě. Krajský prokurátor v Pardubicích spolu s krajským výborem KSČ a náčelníkem krajské správy Ministerstva vnitra v tomto městě nechtěli o povolení obnovy trestního řízení s Josefem Mísařem ani slyšet. Avšak o vyřešení případu měla zájem prezidentská kancelář.

Revize procesu se domáhali i ostatní odsouzení. Soudy a prokurátoři s řešením nijak nepospíchali. Odsouzení mezitím trpěli v kriminálech a koncentračních táborech. Od roku 1957 uplynulo dalších sedm let, než 18. listopadu 1964 krajský prokurátor v Hradci Králové doktor Ptáček předložil generální prokuratuře zprávu, v jejímž závěru uvedl: „Protože nepochybně byl rozsudkem bývalého Státního soudu v trestní věci ing. Jana Žemly  a spol. porušen zákon, jsou u všech odsouzených zákonné důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a podání návrhu na obnovu trestního řízení. Po zrušení rozsudku dojde nepochybně u většiny obžalovaných ke zproštění obžaloby a k zastavení trestního stíhání, protože trestná činnost není vzhledem k porušování zákonů prokázána nebo byla promlčena“ (Promlčena byla, avšak jejich pobytem v kriminále).

Čas se nezastavil. Prokurátoři však nijak nespěchali. Uplynul další rok, než 18. prosince 1965 prokuratura v Hradci Králové oznámila, že 6. prosince 1965 se konalo u místního krajského soudu hlavní líčení, jehož rozsudkem byli obžalovaní Aubrecht, Mísař, Maleček, Těšík, Páv, Soudek, Jedlička, Procházka, Kašpar, Pilný, Křepelka, Císař a Slovák z obžaloby státního prokurátora v celám rozsahu zproštěni. U dalších bylo pak stíhání zastaveno. Tohoto soudního rozhodnutí se již nedožil Páv a Pilný. Aloisie Žemlová se u krajského soudu v Hradci Králové dožadovala povolení obnovy trestního řízení pro ing. Jana Žemlu Krajský soud obnovu povolil. Krajský prokurátor však podal proti tomuto rozhodnutí stížnost. Poukazoval na to, že pro Jana Žemlu nejsou podmínky pro povolení obnovy v jeho prospěch. Nejvyšší soud však stížnost krajského prokurátora zamítl.

Administrativním postupem, tedy bitím a mučením, byl shromažďován materiál, v němž se obžalovaní podle plánu StB a jejich orgánů navzájem usvědčovali ze zločinů špionáže a velezrady, kterých se nikdy nedopustili. Celá činnost kolem Jana Žemly a jeho společníků vznikla z podnětu orgánů Ministerstva vnitra. Ministerstvo zapojilo svoje dvě spolupracovnice na důstojníka z povolání majora Aubrechta s úmyslem vyprovokovat ho k špionážní činnosti. Jedna ze spolupracovnic Ministerstva vnitra Aubrechtovi nabízela zajištěný přechod hranic, bude-li potřebovat, a to i pro osoby, které jí pošle. Jakákoliv činnost probíhala tedy z popudu Ministerstva vnitra, jež zařizovalo dokonce i fingované přechody. Oběti těchto přechodů byly nuceny psát dopisy svým známým, kteří se pak stávali oběťmi dalšího postupu orgánů Ministerstva vnitra. Tak byl přiveden doručitel dopisu k Janu Žemlovi. Orgán se dokonce představil jako agent CIC a snažil se ho získat ke spolupráci. Agenty – provokatéry měl být získán ke spolupráci i důstojník z povolání Aubrecht. Žemla i Aubrecht  tento manévr prohlédli a celou záležitost ohlásili orgánům OBZ. Žádné ilegální organizace nepřipravovali. Zpráva inspekce Ministerstva vnitra byla v této věci jednoznačná. Obvinění byli buď rozsudku obžaloby zproštěni nebo stíhání bylo přerušeno či zastaveno.

K celé této tragické akci, v níž bylo zatčeno, obžalováno a mučeno 32 osob, je nutno připojit následující dodatek.

V roce 1946 přišel na stanici SNB v Pardubicích František Aubrecht, tehdy aktivní důstojník československé armády, a Ladislav Vosík, člen ONV v Pardubicích, 3) zcela oficiálně podali trestní oznámení na Josefa Krátkého, tehdejšího předsedu okresního národního výboru pro zpronevěru větší částky peněz. Krátký hrozil a žádal, aby trestní oznámení odvolali. Toto trestní oznámení o zpronevěře peněz se však nikdy neprojednávalo 4). Ladislav Vosík 5) a František Aubrecht se pak stali terčem provokací agentů ministerstva vnitra a byli odsouzeni na základě administrativních protokolů, jejichž obsah a přiznání k protistátní činnosti z nich bylo vymláceno.

Poznámky:

1) Příjmení má být Vosyková.

2) Ladislav Vosyka, nar. 1897, býv. krajský tajemník Svazu nár. revoluce.

2a) Má být zřejmě L. Vosyka , zmíněný v poz. č. 2.

3) Opět L. Vosyka, člen KSČ a Okres. AV NF z r. 1948.

4) Josef Krátký zemřel 16. 8. 1977 v Pardubicích, pracoval jako berní úředník (za Protektorátu).

5) Opět L. Vosyka.