Pardubičtí Židé - z pamětí tiskaře J. Čížka

V říjnu 1940 byl zakázán veškerý styk se židy. K nám do kanceláře si pro poštovní známky tajně chodíval zdejší rabín dr. Friedmann. Byl to velmi vzdělaný malý mužíček, který ještě nosil cvikr. V té době se několik vlajkařů pokusilo zapálit zdejší synagogu, později v ní Němci uskladňovali seno pro koně. Pobožnosti se zde již nikdy nekonaly.

Židům byly zabrány obchody, nikdo je nesměl zaměstnat. Pak vyšlo nařízení, že budou pracovat na regulaci Labe. Oni to byli, kdo začal s touto těžkou prací bez mechanismů, hloubili nové řečiště od Brozan k Labskému mostu. Měli jsme chatu u Brozan Na Kašpárii, a tak jsme je vídali, jak na druhém břehu hloubí nové koryto Labe. Pracovalo tam mnoho známých a přátel, ale mluvit s nimi nebylo možné.

Na konci roku 1942 byl v bývalé obchodní škole zřízen židovský sběrný tábor. Odtud se dne 8. prosince 1242 začalo s deportacemi židů do Terezína. Pamatuji, jak z města odcházeli židé se zavazadly po silnici, na chodníky nesměli vstoupit. Některé ženy měly na sobě krásné kožichy a muži vláčeli veliké kufry. Z bytů si směli odnést jen to, co unesli. A i to jim pak bylo odebráno.

Z našich známých se nevrátil nikdo. Vzpomínám na své tři spolužáky z obecné školy: Leopolda Kafku, Pavla Hofmanna a Jana Roubíčka. Mám je ve vzpomínkách stále před očima jako malé chlapce. Na starší si nevzpomínám, neb jsme se po obecné škole rozešli. Se všemi třemi jsem se hodně přátelil.

Pavel Hofmann měl už jenom matku a se sestrou, také ještě dítětem, žili v Hronovické ulici čp. 437. Paní Hofmannová byla snad nejchudší židovkou v Pardubicích, živila se sběrem starých hadrů a starého papíru. Sama tlačila dětský kočárek, starý proutěný s masivními koly, a vozila v něm sběr.

Chodila dost ošuntěle, vždy černě oblečena. Pavel byl velmi tichý chlapec a ani se moc nezúčastňoval dětských her na ulici. Hrával si sám jako zakřiknutý, ale byl to hezký hoch jemných rysů. Učil se dobře, po maturitě jsme se rozešli. On odešel studovat theologii, později jsem se dozvěděl, že udělal doktorát a stal se rabínem.

Leopold Kafka měl oba rodiče a dvě sestry, z nichž ta starší byla krasavice, kolem které se točilo několik důstojníků. Otec byl obchodním zástupcem nějaké firmy a byl stále ve světě. Bydleli na Masarykově třídě (dnešní třída 17.

listopadu – pozn. redakce) v rohovém domě čp. 400 skoro naproti nám, a tak jsme spolu chodili do školy až na Skřivánek. Hrávali jsme si někdy u nich a někdy u nás. Ještě dlouho byla na něho u nás památka. Hrávali jsme knoflíkový fotbal a kolem stolu v pokoji zůstaly po něm, respektive po cvočcích jeho bot, dolíčky v podlaze. Jeho matka byla krásná, černovlasá, plná židovka. Jan Roubíček, syn speditéra, majitele fy Hostovský, byl mým kamarádem dlouhou dobu. Oba jsme sbírali známky a vyměňovali jsme si je. Nejdříve bydleli ve Svatojánské ulici čp. 465, kde se handlovalo se známkami.

Později, když pan Roubíček postavil vilu na konci této ulice, hrávali jsme si tam a po celém zasílatelském place, kde stávaly stěhovací vozy. Měli zde také těžké koně a spousty sena, kam jsme se schovávali a odkud nás honil správce Chmelař, strašně přísný až zlý. No, nadělali jsme se tam dost skopičin, hlavně Honzův starší bratr Fricek. Ten byl vůdcem všeho, co se podnikalo. Později vystudoval práva. Byl jedním z mála židů, kteří odešli za hranice, když nad Evropou pro nacisty začalo být pro židy nebezpečno. Vrátil se po válce jako zápaďák v uniformě poddůstojníka. To jsem se s ním sešel naposled. Vyprávěl mi, že jeho bratr Honza zahynul těsně před koncem války na tyfus v již osvobozeném koncentračním táboře. Fricek se pak jako právník vystěhoval do Izraele, kde také zemřel, prý dost tragicky. Prohrál prý v kartách veliké peníze, které nemohl zaplatit, a zastřelil se.

Vzpomínám na některé židy, své přátele. Bedřich Smolka, zvaný Hainy, s kterým jsem absolvoval závod na štechrovce na Labi. Závod se jel na úseku Robrtín – Úzký, Hrčáky – Loučná a zpět. Byl to těžký závod. Dojeli jsme v kategorii štechrovek pátí, vyhráli Franta Štarman s mým bratrem Ladislavem. Hainy byl výborný lyžař, závodil za Makabi. Přežil a také se odstěhoval do Izraele, kde prý vlastnil povoznictví. Pak vzpomínám na Gustu Humburgera. byl to výborný hráč table-tenisu. Jeho máti měla kořalnu na rohu proti hotelu Imperiál. Kamarádil jsem i s Beno Theinem, bratrem basisty Hanuše Theina (pozdějšího zasloužilého umělce a čestného občana města Pardubic). Další byli Karel Schütz z perníkárny Mellekta, Karel Traub, majitel továrny na prádlo, pan Hoch, obchodník prádlem na Zeleném. Ti chodili hrát tenis pod Vinici na AFK.

V roce 1950 přidělilo město synagogu, kde se již žádné pobožnosti nekonaly, jako výstavní síň krajskému středisku Svazu čs. výtvarných umělců. Nebylo to ideální řešení. Tehdejší vládnoucí pardubičtí činitelé nepřidělili středisku ani kancelář, a tak jsem si zřídil úřadovnu pod schody na kůr v prostoru dvakrát dva metry. Tehdy jsem byl tajemníkem výtvarných umělců. Roku 1958 byla synagoga zbourána.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 5/6.