V Přelouči za války

V Přelouči již za dob 1. republiky byl vojenský opravárenský podnik pro vojenskou techniku. Za podzimní mobilizace v roce 1938 zde mj. měl stanoviště automobilní prapor 5. Jakmile byla okleštěná republika okupována nacistickým Německem, pak i zdejší opravárenská kapacita začala sloužit válečným účelům. Úřední název podniku byl Heeres Werkstatt Pschelautsch (vojenské dílny).

Jedním z tehdejších mladých českých dělníků byl pan Jaroslav Hubáček a právě do tohoto závodu nazývaného „zbrojovka“ byl povolán. Jednalo se tehdy o tzv. totální nasazení. Protože žije v Pardubicích, bylo tedy užitečné ho vyzpovídat. Jde o zajímavé vzpomínky na tehdejší dobu, na opravárenský podnik i na lidi tam pracující a další záležitosti. Tedy jak to tam tehdy vypadalo?

Jaroslavu Hubáčkovi bylo v době totálního nasazení 18 let. Vyučil se „černému řemeslu“ – v zámečnictví u firmy Václav Zima, továrna na hos-

podářské stroje v Opočně v letech 1937–1940. Okupanti nejen využívali strojní zařízení přeloučské opravny, ale především levnou a dosažitelnou českou pracovní sílu, pro válečné úsilí Německa tak potřebnou. Mnohé z mladých Čechů i Češek tehdy okupanti zavlekli nejen do Německa, ale i do dalších okupovaných zemí. Jiné využili i v tuzemsku ve válečně důležitých podnicích. Přeloučská zbrojovka byla

jedním z nich.

Pamětník tedy v Přelouči pracoval. Vzpomínal si na pana Pecku, který tam denně dojížděl až z Peček. Pracovali na směny, tedy i noční. Opravovala se tam vojenská technika. J. Hubáček si pamatuje např. na německého důstojníka – tankistu, který měl vysoká vyznamenání. V opravě tu byl jeho tank a on plný bojechtivosti neustále spěchal, aby oprava byla provedena co nejrychleji a on mohl znovu jet na východní frontu. Když byl tankový motor zavěšen na pojízdném jeřábu, tak tam tankista pobíhal a radil.

Tak se to stalo ! Jeho neopatrností a neobratností se uvázaný těžký motor uvolnil a spadl z výše přímo na něj. Následky byly tragické i krvavé. Samozřejmě nehodu nepřežil. Následovalo vyšetřování objasňující nešťastnou příhodu, které šlo do ztracena.

Ve vedení opravny byl důstojník v hodnosti obersta (plukovníka) a dále asi 60 německých pracovníků. Hlavním mistrem byl Němec jménem

Gebauer, z Přelouče pak mistra dělal nějaký pan Poneš. Pracovníkům ve zbrojovce se neustále vyhrožovalo, že žádná případná sabotáž se nebude trpět. A za tu by se šlo ihned před soud. Jistě stojí za připomenutí, že ve zbrojovce byla tehdy kantýna a tam mohli pracovníci obědvat. Nutno je se zmínit i o tom, že tehdy nebyla pracovní doba 8 hodin, ale bylo to 12 hodin, o sobotách a nedělích se pracovalo. Jistou výhodou pro pracující bylo, že měli potravinové lístky s označením „pro těžce pracující“. Pro vysvětlení:

jestli tehdy byl měsíční příděl např. masa asi 1100 gramů, pak na tyto lístky se dalo koupit o několik stovek gramů více.

Když už se vojenská situace Německa začala horšit, pochopitelně i mezi německými příslušníky docházelo k nervozitě. Blížící se konec Říše nevěstil pro ně nic dobrého. Naopak čeští lidé na konec války čekali netrpělivě a potom ho prožívali pochopitelně radostně. A tak se stalo, že těsně před koncem Němci utekli do Kolína a odtud pak zmizeli ve víru květnových dní roku 1945. Říkalo se pak, že v Kolíně byli někteří z nich poznáni a měli pak velké problémy.

Jako mladý člověk byl J. Hubáček rád, že válku přežil. Po tak dlouhých letech však už řada vzpomínek vybledla, ale celkové zážitky na neradostné roky totálního nasazení nevymizely.

Je až neuvěřitelné, že se dosud na těchto stránkách neobjevily podrobnosti či vzpomínky jiných pamětníků na válečné časy v přeloučské zbrojovce. Je však pravděpodobné, že si někdo pamatuje něco jiného nebo si myslí, že by mohl k této historii něco dodat. Každopádně by to bylo zajímavé a užitečné. Pamětníků už tolik není a na zachycení záležitostí dávno minulých už tolik času nezbývá.