Vaše smrt - naše svoboda - nápis na pomníku v Zámečku

Téma atentátu na Zastupujícího říšského protektora bylo mnohokrát zpracováno knižně a publicisticky, bylo natočeno několik filmů a dokumentů. Necítím se natolik odborně fundovaný, abych hodnotil kvalitu těchto prací, protože vznikaly v rozdílných dobách a v rozdílných politických klimatech. Pokud mohu vyzdvihnout pouze část z množství materiálů popisující dramatické události té doby, pak nesmím opomenout dvě knihy J. Andrejse „Za Heydrichem stín“ a „Smrt Boha smrti“ s pátým doplněným vydáním Ivanovova „Atentátu na Reinharda Heydricha“, tu hlavně kvůli autentickým výpovědím přímých svědků osudových okamžiků, tak, jak je zažili v Kobylisích. Tyto knihy úžasným způsobem doplňuje fotografická trilogie Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt I, II a Heydrich. V Praze pořádaná

výstava Atentát měla velký úspěch jak u nás doma, tak i následně v zahraničí.

T. Vraněšičová-Hladěnová

Filmové zpracování operace ANTHROPOID je jedním z nejlépe natočených československých filmů s válečnou tématikou vůbec. Dokumentární film Opus pro Smrtihlava, za využití dobových týdeníků a filmových archivních materiálů, celou problematiku po odborné linii dokonale doplňuje.

Česká televize pod režijním vedením Jiřího Stracha v letošním roce natáčí dvoudílný film SILVER A scénáristů Lucie a Josefa Konášových. Film mapuje osudy velitele prvních skupin výsadků kapitána Alfréda Bartoše, jeho spolubojovníků a spolupracovníků z řad statečných českých odbojářů. Není hraným dokumentem a ani nemůže dopodrobna vylíčit osudy několika desítek protagonistů dramatických událostí oněch let. Pro udržení spádu vyprávění některé skutečnosti spojuje v jeden celek a nevyhne se tak určitému zjednodušení a černobílé interpretaci oněch událostí. V zájmu objektivity je ale nutno podotknout, že oba scénáristé, režisér a v neposlední řadě i herci, přistou-

pili k této práci jako opravdoví profesionálové a odvádějí kvalitní práci.

Již během natáčení exteriérů filmu v Pardubicích, na přelomu února a března, jevilo mnoho pamětníků z řad pardubických občanů o film a jeho zpracování nevšední zájem. Není se čemu divit. Období, v němž se film odehrává, tragicky poznamenalo osudy mnoha rodin v Pardubicích a okolí. Ani desítky let, které od oněch časů uplynuly, nesmazaly traumatické vzpomínky a bolest v srdcích mnoha lidí. Pardubičtí jsou na své hrdiny opravdu pyšní.

Mnoho současných obyvatel tohoto východočeského města jeví o historii velký zájem a tak se není čemu divit, že už během natáčení docházelo z jejich strany k dotazům na filmový štáb. Otázky se točily kolem dobových reálií, kdy sídlo gestapa museli filmaři přesunout na Pernštýnské náměstí, a to kvůli neúměrně vysokým finančním nákladům, které by stála uzávěra křižovatek před současným okresním úřadem a jejich uvedení do stavu odpovídající dobové skutečnosti. I Pardubice jsou dnes živým a moderním městem, kde mnohé

budovy, které sehrály v našem příběhu neopomenutelnou roli, již nestojí.

Hotel Veselka, bývalé budovy kasáren dragounů, pasáže a uličky zmizely a vrátit čas o mnoho desítek let zpět je tak nemožné. Už nestojí Hladěnova autoopravna s prodejnou jízdních kol a motocyklů v ulici Na Hrádku, byly zrušeny lázně u Labe za současnou ČEZ arénou, kam tak rád chodil Erna Košťál odpočívat, byl zbourán dům, kde bydlela Bartošova matka, nic z toho už není.

Ale třeba byt ve čtvrtém patře činžovního domu v Pernerově ulici č. p. 1607 má stále stejná okna a pohled zpoza záclony dolů na roh ulice přinese zasvěceným silný pocit mrazení v zádech. Dlažba dvora bývalého oberlandrátu gestapa je stejná, i litinová kanálová mříž s největší pravděpodobností pamatuje krev umírajícího Franty Hladěny. V lahůdkách u Vranešičů nemají jen ten pověstný vlašský salát, ale třeba jednou, kdo ví? Larischova vila, smutně proslulý „Zámeček“, je v hrozném stavu. Nepochopitelně nepřístupná zůstává vykřičníkem za prodejem pardubické Tesly východoasijským podnikatelům.

I Petschkův palác v Praze je na objednání možno shlédnout. Byl jsem několika přáteli požádán, zda-li bych nemohl zjistit, jak filmaři tuto látku uchopili a co se natočí. Všechny, kteří sdílí mou obavu, mohu uklidnit. Scénář filmu SILVER A je poctivou a pro současnou generaci diváků i poučnou prací. I pubertální mladík, sotva odrostlý školním lavicím, piercingem a tetováním ozdobená dvacetiletá slečna, tak právě oni budou přinejmenším konfrontováni se svými vrstevníky žijícími stejné životy a stejná očekávání, jako hrdinové zmíněného připravovaného televizního filmu. Možná namítnete, že na to se přece nebudou zrovna tito lidé dívat. Když pominu jistou atraktivitu tématu, výběr herců a scénář, který z hrdinů dělá obyčejné smrtelníky se všemi klady i zápory, na pozadí doslova adrenalinového boje o vlastní život a život blízkých, milostné romance pod krví zbarvenými vyhláškami Il. stanného práva, kde ke zradě je stejně daleko jako k hrdinství, bude právě a jenom jim kladena otázka: „Tak co, jak bys se rozhodl/a ty“?

Nebudu teď předbíhat dobu a nechám čtenáře v napjatém očekávání, jak si s jednou z nejúspěšnějších výsadkových operací uskutečněných na našem území v průběhu druhé světové války, poradí tvůrci filmu a napíši pár slov o dvou hrdinkách našeho odboje z první poloviny roku 1942.

Obě byly kamarádky a spolužačky z pardubické reálky, oběma bylo jednadvacet, byly bezdět- né a na svou dobu okouzlující. První z nich se

jmenovala Hanka a protože se v říjnu 1940 šťastně provdala za bývalého poručíka jezdectva Václava, odložila své dívčí jméno Ziko-

vá a stala se paní Krupkovou. O ní později...

Druhá se narodila 1. září 1920 v Pardubicích v rodině obchodníka Petra Vranešiče, bydlícího v Pardubicích ve Wilsonově ul. (dnes tř. Míru 6). Na pardubickém gymnáziu začala studovat počátkem třicátých let a studia zakončila maturitou 22. června 1939. Po otci ji v žilách kolovala horká jihoslovanská krev, už si skoro brala známého pardubického neurologa, chtěl však neú- měrně vysoké věno, ze svatby sešlo a když její

zlomené srdce vzal něžně do ruky její hodně vzdálený a o sedmnáct let starší příbuzný a zároveň zakladatel pardubické Zlaté přilby František, stala se ze slečny Taťány Vranešičové paní Hladěnová. Zlověstnou předzvěstí jejich krátkého společného života byl fakt, že svatební průvod musel počkat, až přejedou nákladní auta nacistických okupantů.

Všichni čtyři by si spokojeně a v relativním dostatku žili, nebýt jednoho kanadského pilota, kterému se povedlo těsně před Silvestrem u Senic kousek od Poděbrad vysypat náklad, který se jmenoval SILVER A. Aniž to dvě mladé paní tušily, dvě a půl hodiny po půlnoci 29. 12. 1941, vstoupil do jejich životů osud. Jmenoval se kpt. Alfréd Bartoš (s Václavem Krupkou byli dokonce na vojně a velel jim Krupka starší), momentálně československý parašutista a velitel všech budoucích výsadků provedených v režii Moravcova II. odboru MNO v Londýně pod hlavičkou SOE.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 11/12.