Sedmdesát let Velké pardubické ve vzpomínkách

Za druhé světové války se dostihy nekonaly. První rok po válce vyhrál Miloš Svoboda na trofejním Titanovi, ale se štěstím, neboť největší favorit Svatopluk s Aubrechtem si popletli dráhu. Z toho zabloudění se poučil v dalším roce Francouz Buret, který se celý závod nechal vodit klisnou Lycaon. Kobylce to vyhovovalo, neboť doma v Kladrubech působila jako vedoucí klisna stáda a jako taková nechce koně před sebou. V cíli však Buret se svým hřebcem klisnu předstihli a zvítězili.

Musím se také zmínit, kdy jsem musel Velkou oželet. Nejprve to bylo v roce 1950, kdy jsem 1. října narukoval na vojnu do Chebu a každý voják ví, že dovolenka pár dnů po nástupu je naprostý nesmysl. Druhý rok na vojně se mně to už podařilo. Zasloužil se o to kamarád Olda Raisner z Nemošic. Ten byl

v Chebu na vojně o rok dříve a staral se o plukovní koně. Olda jezdil s důstojníky parkurové soutěže a tak mně vyjednal převelení od minometu na proviant. Tak jsem dostal od náčelníka dovolenku na Velkou v roce 1951, kdy vyhrál dosud nejstarší jezdec pan Hejmovský, kterému bylo šedesát let.

Po ukončení vojny jsem nastoupil do tvořící se projektové organizace Chemo-projekt. Od organizace jsme s manželkou dostali byt na Dukle. Cesta na závodiště mně od domu trvá 6 minut a bydlíme zde dosud již přes padesát let. Na Velkou pardubickou mám plno hezkých, ale i smutných vzpomínek. Tou hezkou je i ta z roku 1956, kdy Olda Reisner jel svou první Velkou na hřebci Komandírovi a doběhli třetí z 18 startujících. Olda říkal, že Komandír by byl lepší, kdyby nebyl hřebec, že se před kobylkami moc šponuje a vadí mu to při pelášení. Byl to asi názor i rozhodujících lidí a tak Komandír přišel o to nejcennější, co jako hřebec měl. Ovšem jako valach už nikdy lepší nebyl. Olda startoval ve Velké ještě s dalšími koňmi Korkem, Olafem, Pasekou a Lisem celkem jedenáckrát. Třetí místo zůstalo jeho nejlepším umístěním ve Velké.

V letech 1957 až 1967 sklízeli vavříny vítězství Sověti na svých koních. Na toto období mám smutnou vzpomínku. Poměrně velká parta skalních fandů se před Velkou scházela na tréninky. Scházíme se dosud, ale v pronikavě menším počtu. Největší návštěva bývala v pátek před Velkou. V sobotu byla dráha zavřena. Já jsem ty pátky řešil tak, že jsem ráno jel do práce, na hodinách označil příchod, nechal si podepsat propustku a uháněl na závodiště. Když jsem přijížděl k závodišti, běžel proti mně kůň, kterému se divně házela zadní noha. Dal jsem kolo napříč cesty a kůň se obrátil a běžel zpět, kde ho již chytili a postavili k břevnu kolem padoku. Padok byl v té době vedle staré dřevěné tribuny proti cílové věži, spíš kapličce. Kůň patřil Sovětům a jmenoval se Banket nebo Bankov. Jeho jezdec se ptal, má-li někdo u sebe zbraň. Když nikdo neměl, přivedl důstojníka z letiště a řekl: „Strilaj!” Ten zbledl jako plajchovaný prostěradlo a koktal, že má rád koně a psy a že nemůže. Jeden ze Sovětů mu

vzal revolver a střelil koně zepředu mezi oči. Kůň padl, všichni se otočili, jen pan Raisner, otec Oldy, si přinesl z hospody, která byla pod starou tribunou, dranžírák a vypustil koni krev. On věděl, že tou dírkou po střele by těch patnáct litrů krve teklo do alelujá...

V roce 1968 se Velká nekonala pro tehdejší vyhrocenou politickou situaci v zemi.

Léta 1969 až 1972 - to byla léta Koroka s Václavem Chaloupkou. O této dvojici vědí lidé sledující dostihy všechno a tak jen připomenu, co je známé. Že Korok byl trojnásobný vítěz Velké přesto, že byl částečně invalidní od narození.

Jeho pravé přední kopýtko bylo natočeno jiným směrem než bývá obvyklé. Velkým oživením v roce 1973 byla účast na Velké pardubické anglického majitele drogerie pana Collinse s koněm Stefan (Stephen‘ s Society). Jméno koně jsme si upravili, aby se nám nekřivila ústa. Výprava z Anglie cestovala tak, že v týdnu před Velkou přijel řidič autem s vlekem. S řidičem přijela i mladá ošetřovatelka Stefana. Pan Collins přiletěl až v sobotu, protože dráhu měl nafilmovanou z návštěvy, kterou vykonal v létě. Když pan Collins přijel taxíkem z Ruzyně, nastal problém, kdo s ním bude rozmlouvat, když nikdo z přítomných anglicky neuměl. Jako překladatel byl dojednán pan doktor z pardubické nemocnice, ten však na závodišti ještě nebyl. S panem Collinsem byl však další problém.

Vznikl po jeho hladkém vítězství ve Velké. Pan Collins totiž požadoval výhru v jiné měně než našich korunách.

Další rok přijel pan Collins se Stefanem opět. Tentokrát však po dokončení dostihu, kde doběhli na třetím místě, byl pan Collins nespokojen s přílišnou náklonností našich koní, čemuž přičítal svůj pád na Taxisu a po nasednutí tlačenici na velké vodě. Nespokojenost pana Collinse se projevila v tom, že si údajně za vyhrané korunky koupil koně a už nikdy Velkou nejel.



Celý článek nelezente ve Zprávách KPP rok 2007, číslo 9/10.