JAK EVANGELÍCI V PŘELOUČI STAVĚLI KOSTEL

Vzpomínky paní Kláry Klapušové, vdovy po bývalém zdejším evangelickém faráři

Františku  Klapušovi

I.

Její dopis adresovaný bratru faráři Závodskému

Myslibořice 22. 9. 1958

Vážený, drahý pane faráři. Dle mého slibu dovoluji si Vám poslat svoje vzpomínky. Syn mi radí, kdybyste si laskavě vypsal, co uznáte za vhodné, do přeloučské kroniky, a zbytek by si uchovala rodina. Výňatek z knihy hostů si uložte. Snad válka zabránila dalšímu pokračování. Schází tam mno­ho významných osob, hlavně Američanů. Jen nechápu, proč ten špatný inkoust!!! Doufám, že budete spokojen s naším rozluštěním. Přátelský po­zdrav od syna i ode mě celému sboru, Vám i Vaší milé paní přátelský stisk ruky a srdečné pozdravy posílá Vám Vaše Klára Klapušová.

Pán Bůh s Vámi i se mnou.

II.

Několik vděčných vzpomínek
na životní dílo faráře Františka Klapuše.

Jako mnoho jiných Moravanů přijel i on na gymnaziální studia do Kolína, kde se ho otcovsky ujal nezapomenutelný Dr. Čeněk Dušek[1], ovlivňoval celý jeho další život a s pomocí Boží, všestrannou radou Dr. Čeňka Duška se mu podařilo postavit tento dosud snad nejkrásnější chrám Páně. Postavil sobě pomník již za živa.

Po septimě doporučil mu prožít prázdniny v Ochranově, aby poznal tamější krásný bratrský život a osvojil si pěknou němčinu. Rovněž doporučoval studovat teologii ve Spojených státech. Nejprve na semináři „Union“[2] v Novém Yorku a pak v Chicagu na semináři „McCormick“[3]. Ordinován byl v Milwaukee[4] ve státě Wisconsin u faráře Břeně. Po návratu do vlasti musil ještě na rok do Vídně. Pak byl rok vikářem ve Vanovicích, po roce byl povolán do Klobouk, kde čtyři léta působil jako vikář u superitendenta[5] Ferdinanda Císaře[6]. Po smrti přeloučského faráře Bohumila Mareše[7] si přál Dr. Č. Dušek, aby se ujal práce v Přelouči, ačkoliv mu byl nabízen sbor v Táboře. Hned po zvolení a nastoupení do práce se byl představit v Pardu­bicích u tamějšího hejtmana, který jej upozornil, že stavba nového kostela musí být zahájena co nejdříve, jinak by byl nucen modlitebnu uzavřít[8].

Záměr postavit nový kostel byl podnik značně odvážný, protože přeloučský sboreček byl chudý a malý, mimo to vystoupilo několik rodin z církve z obavy, že budou muset pomáhat finančně. Nyní nastala první starost, kde a u koho sehnat vhodné plány. Místo pro stavbu bylo skoro jedinečné. Dr. Dušek si přál, aby stavba byla nevšední, žádný „lokomotivstyl“, jak tomu říkal. Nejprve byl vyzván vinohradský stavitel Dvořák[9] o návrh[10]. Když František Klapuš předložil plány Dr. Duškovi v Kolíně, ten se dal do smíchu a prohlásil: „No jó, ještě před to rybníček s kachynkama – kdepak!“ Plán byl totiž bez věže a nevyhovoval ani Přeloučským. Jako druhý byl vyzván stavitel a architekt Blecha[11] z Prahy, stavěl právě palác Nekázanky na Příkopech. Ten Přelouč podceňoval a snad ani plány žádné nedodal. Jako třetí byl vyzván architekt Křička[12] z Kolína, který se právě vrátil z Ame­riky. Ale ten měl obavy, že přeloučský sbor to finančně neunese a vůbec odmítl plány předložit. Potom později jsou lavice dle jeho návrhu. Přímlu­vou našeho vzácného příznivce JUDr. Ladislava Quise[13] slíbil pan architekt a profesor na technice Ing. Rudolf Kříženecký[14], že se věci přeloučského sboru ujme a přijde shlédnout místo. Přijel, místo se mu líbilo, ale nemohl se s mužem dorozumět, jak si chrám asi představuje. A tu se stalo něco nečekaného, kde opět Pán Bůh podal tak viditelně důkaz, že se k dílu přiznává. Právě, když pan architekt zklamaný chtěl odjíždět, přišel odpolední poštou velký svazek plánů z Nového Yorku[15] a pod číslem 57 byl vybrán tento nynější kostel. Stavbu provedl Jan Mareš[16] z Jičína k úplné spokojenosti pod dozorem pana asistenta O. Valcháře. Dr. Dušek říkával: „Z cihel se dá postavit chlívek, ale také i katedrála!“. Fara byla přizpůsobena slohu kostela.

Byl právě suchý rok a do celé stavby vůbec nezapršelo, ale farská studna dala vodu na celou stavbu a mohla vypomoci i sousedům. Kostelník, hodný a věrný sluha Boží, pan Pavlík[17] odvážil se jednou podívat do studně, přinesl dlouhé žebříky a řekl, že je tak velká a hluboká, že párem koní se dá v ní obrátit. Celá polovina farské zahrady poskytla jemný pěkný písek, který za zimu navezl sám hodný tichý člověk pan Veselý z Lohenic. Po dobu stav­by nám bylo dovoleno konat Služby Boží v tamější záložně, v tak zvaném Zeleném sále[18]. Odtud také vyšel průvod při posvěcení kostela. Byl krásný den, a přijelo mnoho lidí z Pardubicka i Kolínska a okolí. Řada farářů zahájila průvod v čele se slavnostním hostem p. farářem Brauenschweigem z Lipska, který byl vyslán Gustav-Adolfským spolkem[19], a slavnostními řečníky, Dr. Čeňkem Duškem z Kolína a farářem Nešporem z Chrudimi. Farář Dušek byl první, který překročil práh přeloučského kostela, kázal uvnitř, venku farář Nešpor. Z Kolína přijel zpěvácký spolek, který se svým sbormistrem panem učitelem Bergrem přednesl krásně případné naše chvalozpěvy. Byla jsem svědkem nemilé příhody, která naštěstí dobře dopadla. Ve faře ležela moje těžce nemocná matka, a já, abych jí byla na blízku, stála jsem u farských dveří, když tu najednou uvolnil se jeden „prejz“ na střeše, kde byl zavěšen prápor, těžký asi 2 – 3 kg a svezl se šťastně podle hlavy nějaké sestře, které ale přece poškodil nový hedvábný šátek. Hned druhý den si mohla vybrat jiný, a byla prý ráda, že si smí vzít i ten poškozený.

Oběd by podáván nahoře v sále pro objednané, ale hoteliér nepočítal s ta­kovou účastí, že pro hosty v sále zbyly malé porce, takže pardubický hejt­man, když odcházel, v žertu prohodil: „Namodlený jsem dost, ale najedený nic!“ Mne bylo při tom trapno, když jsem viděla, jak ubohé porce servírují. Měla jsem místo mezi p. far. Brauenschweigem a Dr. Duškem, naštěstí jsem byla připravena pro své hosty na faře. Účastníci z Pardubic mi několikrát připomněli, jak přijeli hladoví z přeloučské slavnosti. Muž samozřejmě vzác­né hosty přivítal, všem poděkoval, kdo stál při něm v práci i starostech, jen na něho si nikdo nevzpomněl, který nesl břímě dne a horko, a často až k neunesení.

Při této slavnosti měli první seznamovací schůzku manželé Chvojkovi, a toto jistě odůvodňuje tu jejich velikou přízeň, kterou přeloučskému sboru věnovali. Nesmím opomenout velký dar mlynáře Macháčka z Výrova, který věnoval vhodné dříví na celou konstrukci střechy, velkou zásluhu          o krásný vzhled kostela má pan Budínský[20], který s velkou láskou a dovedností na něm pracoval.      I firma Bambas[21] zasluhuje plného uznání, jak v ochotnosti a přesnosti provedení, a vždy rádi vypomohli, kde bylo třeba, a konečně přeloučská firma Plháček. Povedla se mu nejen malba kostela, kterou si byl dříve prohlédnout v Kolíně, aby vystihl pravý tón béžové barvy, která by lahodila očím, ale nejen kostel, ale i faru krásně celou vymaloval, všech šest místností tehdy moderními květinovými vzory. Co se týče zvonů a varhan, máte jistě správné doklady sami, jak lidé doma plakali, když slyšeli ty hrozné rány. (Patrně až při jejich snímání na děla za světové války? pozn. opisovatele). Pod dozorem muselo být všechno odvedeno… A varhany! To byl takový milý starší dědoušek, který si je několikrát přijel přezkoušet, a kdykoliv jsem ho slyšela, zdálo se mi, jako když se s nimi mazlí, tak je měl asi rád. Druhé varhany byly z Kutné Hory od p. Mölzera, ten musil pod dozorem svou práci, ty píšťaly, rozšlapat. Jak mu asi při to bylo?

To snad by bylo všechno, co jsem si zapamatovala. Teď ale nastala nová a větší starost, jak a čím všechnu tu krásu zaplatit a uhradit všechno a včas. Ale i Pán Bůh svého věrného služebníka neopustil. Nastala éra psaní žádostí na všechny Gustav-Adolfské spolky, kam jsme byli přiděleni, a to byla práce nemalá. Žádosti se tiskly i psaly. Velice ochotně mužovi vypomáhali dva mladší bratři: mladý nejstarší syn bratra Cacha a dosud žijící milý bratr Bohu oddaný Jaroslav Kalousek, který miluje Přelouč, kde byl od dědečka a babičky vychováván. Žije sice velice spokojeně a šťastně v Rumunsku, ale na Přelouč nemůže zapomenout. Nedávno před dědečkovou smrtí napsal, že dcera, pí Dušková, s mužem chtějí letos přijet do Čech a staví se i na hrobech v Přelouči, tak jim muž radil, aby si odvezli z hrobu prsť a vložili ji do kostela, který právě si staví. Muž pí Duškové vede jim bohoslužby i vyučování. Žádosti musely být včas zaslány, vždy včas, než muž tam musel zajet na schůzi. Nerad jezdíval do Drážďan, kde byl – nám právě málo příznivě nakloněný – farář Dr. a superintendent Dibelius[22], pastor v Kreuzkir­che v Drážďanech, zbožňovaný svými posluchači, zejména starými dámami, mezi nimiž často bývaly i hraběnky. Dr. Dibelius neměl v lásce Duška. Náhodou měl muž v jeho kanceláři velice sympatického svého příznivce, faráře Panka (dříve Pánek), a ten mu vždy referoval, v jaké je superintendent náladě. Říkával mu: „nic se nebojte, já vám budu držet palec.“ Dibelius byl malé postavy a kulhal. Až jednou se mu podařilo se vybouřit. Muž ho potkal na schodišti, hluboce se uklonil, ale on nic, jako když ho nevidí. Asi dvě hodiny musil na něj čekat. Byl u zkoušek. Konečně přišel, mužovi vykázal místo, kam si má sednout, zatarasil ho stolkem, aby nemohl odejít, a když ho měl tak v pasti, spustil zhurta: „Co si to ten Dušek vůbec       o sobě myslí? Měli jste tam v Praze protiněmecké nepokoje! Co by to znamenalo?“ Teprve, když mu muž vysvětlil, oč se jednalo, že to vyvolali vlastně jejich studenti buršáci[23], se uklidnil. Dušek mu překážel tím, že když se vracívali každoročně páni z lázní Nauheimu[24], konal u svých přátel,      a těch měl hodně, zejména v Porýní, přednášky. Dr. Dušek mluvil perfektně jak německy, tak anglicky. Konečně, když se domluvili, zhurta vyhrkl: „Kolik chcete?“ Muž vyřkl číslici. Tolik nedostal, ale přece ho odškodnil a milostivě propustil. Na tuto schůzi muž často vzpomínal, a já to popisuji proto, abyste poznali, jak těžko bylo mužovi splácet dluhy. Často umdléval pod tíží starostí. To vím nejlépe já.