PRVNÍ STOLPERSTEINY V PARDUBICÍCH

Kameny jsou projektem německého umělce Guntera Demniga, který první takovýto kámen instaloval v prosinci 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Každý kámen je věnován jedné konkrétní osobě, každý kámen představuje jeden lidský osud. Nejsou určeny pouze zavražděným obětem, ale objevují se na nich také jména těch pronásledovaných, kterým se útrapy věznic a koncentračních táborů podařilo přežít. Postupem času se iniciativa pokládání Stolpersteinů stala velmi populární a v současné době se v celé Evropě nachází již více než 70 tisíc kamenů. Od roku 2008 se objevují také v České republice, kde se s nimi můžeme setkat již v mnoha desítkách měst a obcí.

Pojmenování Stolperstein je složeninou německých slov „Stein“ (kámen) a „stolpern“ (klopýtnout, zakopnout) a v doslovném překladu by se dalo vyjádřit jako „kámen, o který se zakopává“. Vedle originálního názvu se v češtině ujal také termín Kameny zmizelých. Do každého kamene jsou vyraženy základní životopisné údaje konkrétního člověka – jméno, rok narození, rok zatčení, uvěznění či zařazení do transportu a údaj o jeho osudu v období nesvobody, který je bohužel v drtivé většině případů vyjádřen slovem „zavražděn“ a jen vzácně se můžeme setkat s kamenem zakončeným výrazem „osvobozen“. Kameny jsou obvykle popsány v jazyce země, kde jsou pokládány. Letošních prvních šest Stolpersteinů bylo určeno pro rodiny Weinerovu a Munkovu.

 Rodina Weinerova bydlela na Pernštýnském náměstí č. p. 79 (dům U zlatého beránka, dnes součást krajské knihovny). V přízemí tohoto domu provozovala Růžena Weinerová (nar. 1880 ve Zvěstově, okr. Benešov) obchod smíšeným zbožím. Její manžel Rudolf Weiner (nar. 1882 v Krouně) pracoval jako obchodní zástupce firmy Škoda a nabízel odstředivky na mléko. Své obchodní cesty podnikal na motocyklu značky Indian. Weinerovi měli tři děti – Vlastu (nar. 1910), Emila (nar. 1912) a Helenu (nar. 1914), syn Emil však zemřel v mladém věku již roku 1931. Starší z dcer Vlasta z Pardubic odešla ještě před začátkem 2. světové války, když se navzdory nesouhlasu rodiny, zejména silně věřící matky, provdala za muže nežidovského původu Františka Pěkného. 

Jak se však mělo zanedlouho ukázat, tímto osudovým rozhodnutím si zachránila život, neboť smíšené manželství ji dlouho chránilo před zařazením do transportu a do Terezína se tak dostala až v únoru 1945, kdy odtud již nebyly vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů. Válku z celé rodiny přežila jako jediná, holocaust ji připravil o čtyři desítky příbuzných.

Již záhy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začala na Židy dopadat dlouhá řada zákazů   a omezení, mající za cíl jejich postupné vyřazení z veřejného a hospodářského života. Soubor protižidovsky zaměřených zákonů a nařízení byl první etapou „konečného řešení židovské otázky“ a ještě před zahájením transportů do koncentračních táborů uzavřel židovskou komunitu do tzv. ghetta beze zdí. Jedno z těchto nařízení, přikazující od září 1941 Židům povinnost nosit na oděvu žlutou hvězdu s nápisem „Jude“, se stalo na jaře 1942 osudným Rudolfu Weinerovi. Na základě udání, že hvězdu nenosí, byl zatčen a gestapem odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg. Zde byl 1. července 1942 při pokusu o útěk zastřelen.

Helenu Weinerovou protektorátní doba připravila nejen o otce, ale také o chystanou svatbu, ze které zůstala jen fotografie krásné dívky v již hotových svatebních šatech. Z rasových důvodů se musela vzdát také členství v milovaném Sokole. Nakonec Helena spolu se svou matkou sdílely podobný osud jako většina ostatních pardubických Židů, které dne 9. prosince 1942 transport označený Cg odvezl do ghetta v Terezíně.  V součtu s transportem Cf z 5. prosince bylo tímto způsobem do někdejší vojenské pevnosti odesláno celkem 1258 osob z oblasti Oberlandratu Pardubice (okresy Pardubice, Chrudim, Chotěboř, Vysoké Mýto a Litomyšl). Růžena a Helena Weinerovy v Terezíně dlouho nezůstaly a již 23. ledna 1943 byly zařazeny do transportu Cr směřujícího do Osvětimi, kde byly ihned po příjezdu zavražděny.

Kromě Pernštýnského náměstí je ve městě možné narazit na Stolpersteiny také v prostoru Přednádraží, kde připomínají památku rodiny Munkovy. Ing. Karel Munk (nar. 1893 v Pardubicích) pracoval ve 20. a 30. letech 20. století jako vedoucí výroby v pardubickém lihovaru, kde rodina obývala služební byt v podnikové vile. Spolu s manželkou Hermínou (nar. 1903 v Nových Mitrovicích, okr. Plzeň-jih) vychovávali jediného syna Vladimíra (nar. 1925 v Pardubicích). 

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2020