PAMATUJETE DŘEVĚNOU ROMSKOU ŠKOLU V PARDUBICÍCH?

A dále: „Kdo půjde k tabuli?“, ptá se učitel. „Třeba Turko!“ Julo Turko… spustil…
Četl plynně a kurážně a žáci v lavicích čtli v duchu s ním. Rty se jim bezhlesně lopotí
s hláskami, jež Turko ukazuje na tabuli, a na očích jim je vidět, že jsou připraveni
napovědět, kdyby malému Julovi selhaly nervy. Počty do desíti, to je hračka a psát
perem? Hnědá ručka podstrkuje sešit. A Mara se chlubí: „Neudělala jsem ani kaňku.“
Ve vyšších třídách stejný obrázek a stejná snaha vědět, co vědí děti v ostatních školách,
ovšem jak kdo dokáže.
Rozhovor s učiteli v polední přestávce potvrdil mé zkušenosti odjinud. Učit cikánské
děti není věc jednoduchá, a přesto se mi na jazyce třepetá otázka, proč tyto děti
nechodí do normální školy? Ředitel (pozdější okresní školní inspektor M. Ježek – pozn.
J. K.) není překvapen. 1/ „Někteří už chodí“, řekl, „ty nejbystřejší, ve kterých se podařilo
překonat stydlivost a všechno, co staví pudově i dítě cikána proti necikánům.
Kromě toho je ještě pořád dost takových, kteří potřebují individuální práci učitele jako
žáci ve zvláštní škole.“ Je tu třeba dodat, že po zrušení této romské speciálky na Višňovce
byly převedeny i s ředitelem Ježkem do tzv. zvláštní školy na Komenského náměstí,
kde se dnes tato budova chystá pro školu „Svítání“. Při práci s romskými dětmi
vytvářel ředitel Ježek česko-romský slovník. Nevím však, zdali byl kdy také vydán. 

Mluvíval o tom s mým otcem prof. Josefem Kotykem, který znal romskou problematiku
ze svého působení ve slovenských Levicích za první republiky.
V našem českém školství jsou dnes romské děti integrovány, ve Slovenské republice
však hlavně ještě na východním Slovensku existují tábory podobné tomu, jenž
byl až do 70. let minulého století k vidění v Pardubicích na břehu Chrudimky mezi
tenisovými kurty a vojenskou střelnicí, kam jsem jako učitel ZŠ na Višňovce chodíval
občas zjišťovat příčiny absence některých svých romských žáků.
Romové dnes mají popsané své dějiny zasazené nejen do českého geografického
prostoru, ale i do celosvětových souvislostí, mají muzeum své kultury a v Letech
u Písku vzniká památník na protektorátní tábory, v němž mnozí Romové zahynuli.
Článek J. Sekery končí setkáním s romským chlapcem Jankem, jehož potkal pod
Zelenou branou. Ten se mu pochlubil, že po osmiletce chce být montérem letadel
či lodí. Vyšlo mu to? Nevíme… Romská společnost se po listopadu 1989 velmi silně
sociálně diferencovala – od velmi zámožných „cikánských baronů“ (viz jejich hroby
na Městských hřbitovech) až po „sociálně nepřizpůsobivé“ (viz Chánov aj.) J. Sekera
v závěru svého článku z roku 1957 cituje starý vtip z „kapitalistického období“, který
přebírám na konec:
„Soudce: Obžalovaný, jste ženat a otcem 16 dětí, negramotný. Souhlasí to?
Cikán: Áno, prosím pekne, pán velkomožný sudca.
Soudce: Kde jste se narodil?
Cikán: Prosím pekne v lese.
Soudce: A kde jste byl oddán se svou manželkou?
Cikán: Prosím pekne v lese.
Soudce: Kde se narodili vaše rodiče?
Cikán: Prosím pekne v lese, velkomožný pan sudca.
Soudce: A kde byli oddaní?
Cikán: Prosím pekne v lese.“
Podíváme-li se na vybydlený Chánov a osady na východním Slovensku (v době
zdravotní krize COVID-19 byly v karanténě), u těchto Romů se moc nezměnilo. Nepodařilo
se je odnaučit kočovnému stylu života. Na druhou stranu z řad Romů vyšli
renomovaní vědci, televizní hlasatelé, vynikající hudebníci, mnozí z nich běžně využívají
moderní IT technologie 21. století. Co s tím?
Foto: V. Kropp (repro), osobní archiv M. Bičíkové a pí. Ježkové
Poznámka redakce:
Pamětníky romské školy na Višňovce prosíme o kontakt na adresu redakce.
Literatura:
Jan Moláček, Křečkův návrh na rasovou segregaci, Deník N 13. 7. 2020.