JAROSLAV DVOŘÁK

Ve svém útlém věku se Jaroslav s rodiči odstěhoval
na Ukrajinu do carského Ruska. Usadili se
ve Volyni, v jedné z českých osad. Postupně se Dvořákovým
narodily ještě dvě děti, které však záhy
podlehly infekčním nemocem. Po vypuknutí první
světové války se jeho otec Jaroslav přihlásil do československých
legií. Jaroslav zůstal s matkou v cizí
zemi sám. Záhy se naučil plynně rusky, a tak matce
prakticky dělal tlumočníka. Společně putovali od vesnice k vesnici celkem bez
prostředků k sedlákům, kde sháněli trochu jídla a střechu nad hlavou. Během cesty
zažili nájezdy kozáků, bělogvardějců a rudých na vesnice, kudy procházeli. V tomto
období bylo Jaroslavovi asi deset let, což je věk, kdy se dítěti hluboko vryjí prožité
události. Putovali do tureckého Istanbulu, kde se po delším snažení dostali na palubu
lodi plující do italského Terstu. Odtud už se vlakem vrátili do své nové vlasti, do Republiky
československé. Nakonec se vrátil i Jaroslavův otec Jaroslav, který s legiemi
putoval za neustálých bojů po sibiřské magistrále do Vladivostoku. Odtud se vydal
na dlouhou cestu po moři, a nakonec vlakem zpět do vlasti, kde jej již čekala manželka
Marie i se synem.
Jaroslav v Chrudimi dokončil základní vzdělání a úspěšně zvládl i Obchodní akademii.
Poté v Čáslavi nastoupil základní vojenskou službu u 21. pěšího pluku, kde
absolvoval poddůstojnickou školu. Podařilo se mu získat odznak vzorného střelce
a kulometníka. Za vzorný výkon vojenské služby při odchodu do zálohy získal od velitele
pluku plk. Svobody knihu „Československé legie ve Francii“. Během vojenské
služby se seznámil s Annou Votápkovou, dcerou cihláře z Močovic čp. 32.
Jaroslav Dvořák nastoupil 9. dubna 1930 do továrny na výbušniny v Semtíně.
V „Explosii“ pracoval nejprve jako úředník skladového hospodářství, později byl jmenován
vedoucím hlavního skladu a prokuristou firmy. Ještě téhož roku, 26. července,
se s Annou oženil v chrámu Páně na pražských Vinohradech. Bydleli v podnájmu
rodinného domku, v Lázních Bohdaneč čp. 267. 10. března 1932 se jejich rodina 

rozrostla o dvojčata, Jaroslava a Jiřího, kteří se narodili v pardubické nemocnici. Otec
Jaroslav aktivně cvičil v bohdanečském Sokole, kde navázal úzká přátelství s lidmi,
se kterými v době okupace spolupracoval v národním odboji.
V letech 1933–1934 dostala rodina Dvořákových závodní byt v Doubravicích.
I v tak velmi krátkém období zde Jaroslav získal mnoho přátel a aktivně se podílel
na dění v Doubravicích. Stal se knihovníkem tamní bibliotéky. A při příchodu okupantů
ukryl asi 100 knih na své půdě, ve vyplechované bedně ve vyzděném falešném
štítě. Po ukončení války je manželka Anna vrátila do knihovny. V novém bydlišti
hrál ochotnické divadlo a též byl členem místních dobrovolných hasičů. Ve svém
volném čase se věnoval zahrádce, akvaristice a fotografování, ke kterému měl plně
vybavenou fotokomoru. Asi jeho největší zálibou byl motocykl Indián 750, který měl
lodičku – přívěs.
V září 1936 do skladu firmy Explosie nastoupil Adolf Švadlenka; řidič Bohumila
Laušmana, sociálně demokratického politika, který počátkem okupace odjel
do Anglie. S Jaroslavem Dvořákem měli na tehdejší události shodné názory, navázali
velmi úzké přátelství, které trvalo až do období jejich zatčení gestapem.
Do skladu často chodil krejčí Václav Bucek, který z továrních látek šil pracovní
oděvy. Byl osobním přítelem rodiny i velmi dobrým známým Jaroslava Dvořáka, již
z období jejich pobytu v Lázních Bohdaneč.
Po obsazení Československa nacisty Jaroslav Dvořák, správce rybníků v Lázních
Bohdaneč Hraba a MUDr. Bartoň, lékař z Pardubic, vytvořili již v roce 1939 skupinu
– buňku, která byla součástí odbojové organizace „Obrana národa“ Tato skupina
spolupracovala s odbojovou skupinou v továrně Explosia Semtín.
Skupina Dvořák, Hraba a MUDr. Bartoň v následujícím období spolupracovala
s odbojovou skupinou ÚVOD – Ústřední Vedení Odboje Domácího – a stala se jeho
součástí. Jaroslav Dvořák se dále zapojil do činnosti skupiny ON s Dr. Krajinou, přímo
spolupracoval s Bohumírem Prokopem, inspektorem finanční stráže v Pardubicích,
kde dalším členem skupiny byl tehdejší hoteliér Košťál. V roce 1941 Dvořák
díky svému pracovnímu zařazení mohl obstarávat výbušniny pro odbojovou činnost.
Balíčky pro odbojáře (s obsahem tritolu) odvážela od Pohránovského rybníka dcera
Bohumíra Prokopa Jarmila, která se tam jezdila koupat. S tím, že převáží výbušniny,
byla seznámena svým otcem, pouze nevěděla, kdo tyto balíčky na určené místo
nebo do její tašky ukládá. Dnes paní Jarmila Prokopová – Líbalová žije v Kutné Hoře,
a odhaduje, že během léta převezla takových balíčků asi deset. Teprve po roce, když
2. července 1942 nacisté popravili hlavní skupinu spolupracovníků parašutistů ze
skupiny SILVER A na pardubickém Zámečku, se dozvěděla, že mezi popravenými
byl i Jaroslav Dvořák. Byl to ten člověk, který jí dával do tašky balíčky tritolu.

Celá rodina Prokopova byla 13. září 1941 zatčena pardubickým gestapem, dvě
dcery byly po měsíci mučení propuštěny na svobodu, ale ještě několikrát je večer
opět odvezli k výslechu a konfrontaci se zatčenými, zda někoho neznají. Matku
propustili po půl roce a otce 31. března 1943 odsoudili k trestu smrti a následně
v Drážďanech popravili.

V noci ze 28. na 29. prosinec 1941 byli vysazeni na území Protektorátu Čechy
a Morava příslušníci čs. parajednotek. Desant ANTROPOID – Jan Kubiš a Jozef
Gabčík – byli vysazeni ve 2hod. 24 minut v prostoru Nehvizdy u Čelákovic, desant
SILVER A – Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček – byli vysazeni ve 2 hod. 37 minut
v prostoru Senice u Poděbrad, desant SILVER B – Vladimír Škácha a Jan Zemek
– byli vysazeni v 5 hod. 56 minut v oblasti Kasaličky u Přelouče.
První přijetí paraskupiny SILVER A se uskutečnilo v Mikulovicích u Pardubic
u Adolfa Švadlenky a Františka Valenty. V následujících dnech získávali členové
paraoddílu ubytování i fingované zaměstnání. Nejprve bylo třeba zprovoznit vysílačku
„Libuši“. Spojení s Londýnem se podařilo oboustranně navázat 15. ledna 1942.
Příslušníci SILVER A Bartoš a Valčík si postupně vytvořili vlastní zpravodajské sítě,
Potůček zabezpečoval vysílání, příjem zpráv a styk s Londýnem.
A. Švadlenka o těchto událostech pohovořil s J. Dvořákem, u kterého byl zaměstnán
v hlavním skladu. A Valčík již v následujících dnech začal navštěvovat rodinu
Dvořákových v Doubravicích, vesničce asi o čtyřiceti číslech. Po dohodě došlo u Dvořákových
k setkání Valčíka s krejčím Buckem, který vzal Valčíkovi míru na šaty
a zimní oblečení včetně kabátu a čepice. Tyto služby byly zajišťovány i pro jiné členy
některých dalších paradesantů. Většina těchto oděvů byla modré barvy. Bylo také
dohodnuto, že Buckovo krejčovství v Lázních Bohdaneč se stane místem, kde budou
soustřeďovány zprávy od jednotlivých zpravodajců pro vysílání do Londýna. Předávání
zpráv se dělo prostřednictvím Dvořáka, který každému, kdo dále přenášel
zprávu k Buckovi, předal přetržený proužek papíru s tajným označením jako odpovídající
zabezpečení proti prozrazení a také proti vniknutí gestapa do organizace.
Druhou část měl pro kontrolu Bucek. Získané zprávy pro parašutisty byly předávány
Václavem Buckem Dvořákovi při jeho cestě z továrny. Často byli pro předávání zpráv
využíváni i desetiletí synkové J. Dvořáka, Jaroslav a Jiří. Oni sami ale neznali pravý
účel návštěv krejčího Bucka. Získané materiály si u Dvořáků vyzvedával osobně
Josef Valčík, který vystupoval pod jménem Mirek Šolc. Při svých návštěvách sedával
u stolu zásadně na židli proti dveřím. Na Anninu otázku, proč si vybírá toto místo,
odpověděl, že musí vědět, jaká návštěva přišla, aby si s ní v krajním případě mohl
rychle popovídat. Občas byli oba chlapci posíláni ven, aby mohli oznámit příchod
cizích lidí. Mirek s Dvořákem chodil do vedlejšího pokoje, kde zmíněné zprávy převzala
a zároveň se spolu dohodli, co dalšího je potřeba zabezpečit, jaké zprávy je
třeba obstarat a jaké odeslat. Důležité a potřebné materiály byly prostřednictvím
vysílačky „Libuše“ odesílány do Londýna.

Celý článek naleznee ve Zprávách KPP číslo 11-12/2020