Casimir Oberfeld-Gregoire Dunant (Donici,Oberfeld) – otec a syn – 1.část

Následně mne v létě 1966 zve kamarád Gregoire Dunant do jižní Francie k návštěvě letního rodinného sídla v Cap d´Antibes. Zde mám tu čest seznámit se s jeho matkou Elizabeth (1909-2007) a jeho (adoptivním) otcem Paulem Dunantem. Naše vztahy se upevňují a do Cap d´Antibes přijíždím s přítelkyní opět v roce 1968 a to, souhrou náhod, okolo 18.8. pár dní před událostmi v naší zemi. Dvacátý první srpen roku 68 mi z paměti nikdy nezmizí. „Sovětské tanky postupují od Kladna ku Praze“ hlásí na krátkých vlnách v onen den dopoledne naše československé vysílání….. „To je nějaká hra z druhé světové války“, myslíme si, ale velmi brzy chápeme, co se stalo. Tentýž den si mne pozve pan Dunant starší, „Le Grand“ (Velký), to byla jeho přezdívka, protože měl vysokou postavu, k sobě do pracovny, aby mi sdělil část svých osobních zkušeností                      a vzpomínek: „Oldo, vy se nesmíte vrátit domů, měl jsem možnost poznat nacisty a jejich zvěrstva, ale oni se učili od stalinových žáků….“ Následně mi vyprávěl o své misi jako ambasadora Červeného kříže (jeho příbuzný, Henri Dunant, tuto mezinárodní organizaci v Ženevě založil) na velvyslanectví Švýcarska, hovořil i o kontaktu s říšským protektorem Heydrichem, kterému se nemohl vyhnout, ale též i o své misi v terezínském ghettu ke konci války. Tehdy se nezmínil o tom, a to jsem se dozvěděl až o padesát let později, že z Terezína zachránil desítky Židů výměnou za cigarety, a byl po válce dekorován Řádem Čestné legie. Matka Gregoira, která hovořila velmi dobře rusky, jen měla obrovské starosti o naše životy          a poté, co jsem jim tak trochu zalhal, že pojedeme ve Francii do Nancy, kde mohu získat stipendium ke studiu (tehdy jsem byl v pořadí jako náhradník, ale přijmout mne nemohli, protože jsem neměl ukončené vš vzdělání), se snažila zajistit nám alespoň obnošené oblečení na zimu. Asi po týdnu až deseti dnech jsme rodinu opustili a nastoupili smutnou cestu domů, aniž bychom jim přiznali, že ve Francii nezůstaneme…. Naše cesty se rozešly. O rok později jsem se stal málem emigrantem poté, co vedení našeho státu v říjnu 1969 uzavřelo hranici a cestování „na pozvání“ skončilo. V té chvíli jsem byl opět v zahraničí a měl jsem svobodnou volbu. Tehdy jsem kvůli nejistotě ve vztahu volil návrat, později jsem tohoto rozhodnutí několikrát litoval. Bylo to vždy v okamžiku, kdy mi normalizační režim dal najevo, že jsem v podstatě nežádoucí. Nastalo těžké období, a s Gregoirem Dunantem jsem žádné další kontakty neměl.  

Od roku 2008 jsem se však snažil Gregoira vyhledat prostřednictvím internetu, hledal jsem cokoliv, co se týkalo jména Dunant. Dočetl jsem se rovněž, že paní Elizabeth Dunant zemřela v roce 2007 v Ženevě, a nakonec se mi podařilo Gregoira najít. Získal jsem jeho telefonní číslo   a do Ženevy jsem zatelefonoval. To se psal již rok 2009. Můj – ale i jeho – údiv byl obrovský, nejen že se těšil plnému zdraví, ale vydechl „Tebe mi posílá sám bůh z nebe…“ a následně mne informoval, že za několik dnů přistane v Praze na letišti. Mnohem později mi vysvětlil, proč nepátral, protože se celá rodina domnívala, že jsme byli při návratu do naší země zatčeni ruskými okupanty, odesláni do nějakého tábora na Sibiři, kde jsme, možná, zemřeli.

     Následoval podrobný mail, který mi popsal neuvěřitelný příběh. Tento příběh mne však motivoval k tomu, že nyní to budu já, kdo se bude angažovat a kdo Gregoirovi pomůže v jeho pátrání. Gregoire Dunant mne informoval o tom, že pátrá po hrobu svého biologického otce, Casimira Oberfelda. To jméno jsem tehdy slyšel poprvé. „Je to jasné, nyní Ti pomohu já v pátrání a vůbec ve všem, co budeš u nás potřebovat“ prohlásil jsem. Netušil jsem, že naše spolupráce, řešení všech možných problémů, budou trvat dalších sedm let.

     Ale vraťme se o mnoho let zpět. Gregoire již v roce 1966 věděl, že „otec“ Paul není jeho otec, ale tehdy se u nich o ničem nezmínil. Papá, le Grand, byl prostě otec. A jak se to všechno odehrálo. Tak to je ten obrovský příběh.

     Abychom pochopili všechny souvislosti, musíme se vrátit do daleké historie. Předkové jeho matky pocházeli částečně ze Skotska, ale i z Ameriky a v tzv. Besarábii, dnešní Moldávii, vlastnili rozsáhlé pozemky. Rodinu však zaskočila VŘSR, útoky bolševiků a pozemková reforma, kdy jim zbylo z 900 h pouze 50 hektarů pozemků a kdy jeho babička, žena nesmírně kultivovaná, vychovaná v britských tradicích, chránila při útěku své tři děti, dceru Elizabeth, Olgu a syna Alexandra před vojáky, kteří přepadli a vydrancovali vlak, ve kterém ujížděli do Oděsy, aby se následně dostali do Ženevy. Z Moldávie odcházeli jako „aristokraté a nepřátelé lidu“. Území, kde byla jejich farma se o dva roky později stalo rumunským územím, které okupovali, jak jeho děd říkal, „italští cikáni“.

     Gregoire vypráví: „Jsem tedy oficiálním synem Paula Dunanta, který se narodil dne 20.1.1901 v Ženevě, který byl bývalým delegátem Červeného kříže a Élisabeth Alexandrovny de Donitch (Donici nar. 8.2.1909), která měla moldavského otce Sašu a matku skotsko-amerického původu Alvinu.“ Důležitou osobou v jeho životě byla ještě sestra matky Olga (nar. 5.12.1910)      a její pozdější manžel, Georges Oltramar, za kterého se provdá na konci třicátých let min. století.   Matka se později do Ženevy dostala ještě jednou v době, kdy onemocněla malárií a léčila se zde. Zde rovněž studovala hudbu a tanec a jejím snem bylo stát se tanečnicí. Na této představě pracovala velmi intenzivně, dostala se jako figurantka až do studií Victorine v Nice ve Francii, kde se poznává s hráčem na piano a hudebním skladatelem Casimirem Oberfeldem (nar. 16.11.1903 v Lodži, Polsko). Mezi oběma vznikl velmi silný vztah a jeho výsledkem bylo narození nemanželského syna – v červnu 1942 – Gregoira de Donici. (později Dunanta).  Elizabeth v podstatě flámovala až do roku 1942-43 ve Francii, těsně před narozením Gregoira vystupovala v Moulin Rouge v Paříži, těhotenství na ní nebylo téměř patrné, „měla byste zhubnout“ radili jí pouze. A těsně před narozením syna se vrátila do Ženevy a bydlela u své matky Alviny, právě tak jako krátce po válce i její sestra Olga a manžel, Georges Oltramar. Gregoire se dokonce rok po svém narození dostal do sirotčince, matka byla bez prostředků a bez peněz. V „penzionu“ pobýval ještě v dubnu 1945, kdy se vrátil jeho strýc Georges z Německa.

     Jméno Georges Oltramar (1896-1960) bych měl čtenáři více přiblížit, protože jeho strýc hrál v životě Gregoira velmi významnou roli. Tento člověk byl známým literátem, v roce 1927 získal

 Schillerovu cenu za divadelní hru Don Juan anebo la Solitude, angažoval se v politice, spolupracoval s německými okupanty ve Francii, velmi tvrdě vystupoval proti Židům a ve Švýcarsku dostává přezdívku „Malý Duce“. Bystu Mussoliniho má ve své pracovně, sem              i jednou Gregoira pozval, aby mu oznámil, že velký Duce je jeho vzorem. Na naivní dětský dotaz, zda Hitler také, odpověděl, že Hitlera rád nemá. V roce 1942 se účastní oběda, který pořádá Asociace protižidovských novinářů (AJA). Podle některých pramenů byl i agentem Abwehru, v srpnu 1944 utíká do Německa, následně je zatčen spojenci a vydán do Švýcarska, zde je odsouzen za „narušení neutrality země“, na základě intervencí i Paula Dunanta předčasně propuštěn, ale v roce 1946 byl znovu obviněn za spolupráci s Říší a odsouzen na tři roky a dále ke ztrátě občanských práv na dobu pěti let. Za dobré chování byl však předčasně propuštěn. V lednu 1950 byl ve Francii odsouzen k trestu smrti za spolupráci s Němci. Zbytek života prožil mezi frankistickým Španělskem, ale i Egyptem, kde byl zaměstnán jako mluvčí „Hlasu Arabů“, kde vystupuje opět proti Židům, tentokrát Israeli, ve službách Násira. V roce 1956 publikuje svoje paměti, v roce 1958 uvádí na trh časopis Pilori a to i přes zákaz a v roce 1960, kdy umírá, publikuje pod pseudonymem Tancrede Pisan. Tento rozporuplný muž se po dobu několika let věnuje výchově malého Gregoira, kterému věnuje velmi intenzivní a přátelský vztah bez ohledu na to, že zná jeho položidovský původ. Je to jeden z paradoxů života Gregoira Dunanta.

     V době, kdy se matka Gregoira již zná a stýká s Paulem Dunantem, odjíždějí oba partneři do Tangeru a malý Gregoire je svěřen do výchovy až do roku 1950 právě tetě Olze a strýci Georgesovi, kterému se rovněž říká „Beau Géo“ (Hezký Géo).

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2021