Dětství v Jindřišské

Naše hry byly jinak nevinné, a tak si nikdo nevšiml, když jsme u sousedního
domu, podle nás bez majitele, vesele devastovali bývalou zahradu, na které pak nerostla
ani tráva a stromy jsme pečlivě sklidili dávno před uzráním ovoce. V „domě
nikoho“ měl obuvnickou dílnu pan Vrba a v přízemí byla kancelář, z chodby volně 

přístupná, tudíž byla zdrojem našich „dobrodružných“ výprav. Komu sloužila, to nikdo
z nás nevěděl a rodičů jsme se raději neptali. Nevím proč, ale mezi sebou jsme
si mysleli, že tam pracuje pan Slepička a Vermut. V patře bydlel pro nás zajímavý
člověk, metař pan Macháček, jehož nářadí jsme obdivovali. Měl na koštěti škrabku,
kterou před zametením uvolňoval z dlažby koňské koblížky.
Bydleli jsme v nájmu v rodinném domě. Naproti přes ulici měli mlékárnu Pecinovi.
Mnoho mléčných výrobků neměli a mléko nabírali odměrkou z veliké bandasky.
Ve stejném domě měla salon dámská krejčová paní Loumanová. Ve vedlejším domě
bylo kadeřnictví. Na rohu, naproti hotelu Grand, byla restaurace „Na kopečku“, kam
chodila moje babička každou neděli pro oběd, a navíc v této budově byl snad tehdy
jediný výtah v Pardubicích. Chodili jsme se na něj dívat jako na technický zázrak, ale
nikdy jsme neměli odvahu se svézt. V tom domě měl také atelier známý pardubický
malíř pan Vincent Danihelka a fotograf pan Josef Schletter.
Směrem k elektrárně za panem Polákem bylo ještě hodně malých krámků, většinou
v přízemních nebo jednopatrových domech. Třeba pan Lohniský, který provozoval
trafiku z okna svého bytu v přízemí. Později si pronajal v Jindřišské ulici dům
paní Bubeníčkové. Přes ulici měl krám bandažista pan Teplý, který měl ve výkladu
protézu, vedle něj měl kancelář architekt pan inženýr Novák. Pak ještě pekař Racek,
zelinářství paní Malé, další koloniál pana Jiráska, vedle kadeřník pan Konečný, jehož
syn si vzal dceru známého pardubického kadeřníka pana Pátka, opravář rádií
p. Pluskal a p. Kaiser, knihkupectví Kolář a Dělnický dům, nyní „Myslivecká“, kde
za doby němého filmu hrála moje tchyně na klavír. Na konci ulice koňský řezník
Žáček. V ulici bylo ještě řeznictví bratranců Beránkových, prodejna kočárků p. Tomanové,
deštníků pana Rybišara, zlatnictví Prášek a naproti koloniálu pana Poláka
velký dvůr, kde prodávala uhlí rodina Jakoubkova. Měli jsme to „zmapované“, žádný
nebezpečný provoz nebyl a ani dnes tato ulice až na výjimky není moc frekventovaná
a slouží jako pěší zóna nebo parkoviště. Prostor k dětským hrám to ale není.
Měli jsme dětství, které dnešní děti nepoznají, mají zcela jiné priority. Domy a domečky
v Jindřišské zmizely a někteří z nás už nežijí, ale vzpomínky na ně a naše
společné dětství jsou stále živé.