Školy a učitelé na Pardubicku před sto lety - 2. část

„Sbírkami nerostů v krabičkách a hojnými obrazy přírodopisnými, jmenovitě Jánského,
opatřeny byly náležitě školy teprve za inspektora Šváchy. Nejméně přibývá
do školních kabinetů přístrojů fysikálních, jelikož jsou drahé a malá částka rozpočtu
školního na mnohé nestačí, těmi jen měšťanské školy mohou se pochlubiti.“
Početnými školními sbírkami se ve své době chlubila škola choltická, semínská,
přeloučská, lipoltická a svinčanská. Novým „objevem“, který se ujal zejména při vyučování
přírodopisu, zeměpisu a dějepisu byly procházky. Pravidelné návštěvy byly
v Pardubicích podnikány do Městského muzea, dále na Vinici a na Kunětickou horu.
Procházky byly dále uskutečňovány do obcí Kunětice a Pardubičky, ale též k Pohránovskému
rybníku, do lesů spojilských, a s třetím ročníkem měšťanské školy do místních
továren. Časté byly vycházky k historickým místům, jako jsou tvrziště, dále
do sousedních měst, do muzeí apod.
Mládež z vyšších ročníků podniká se svými učiteli výlety do vzdálenějších končin.
Tak např. dívky třetího ročníku měšťanské školy byly v r. 1905 v Brandýse nad
Orlicí, v r. 1907 na hradu Potštejn v Podorlicku, též na hradě Litice. Chlapci byli
na výletu až v Praze nebo u propasti Macocha v Moravském krasu.4 V r. 1903 byly
uspořádány výlety na Východočeskou výstavu v Pardubicích.
„O zdravotnictví ve školách jako přední podmínce výuky a zdraví mládeže, nebylo
v starší době tak uvažováno jako nyní. Místnosti (učebny) byly těsné, se vzduchem
po delší době vyučování velice nezdravým, nebylo tu ventilátorů, kromě díry
u stropu, kterou ještě ucpali vrabci, nebylo větrání před a po vyučování. Vyučováno
nepřerušeno zpěvem, tělocvikem, deklamacemi, ba ani oddechů mezi jednotlivými
hodinami nebylo, čímž v nepohodlných lavicích trpělo útlé tělo velice, zejména páteř,
oběh krve a dýchání. Na záchod pouštěni jednotlivci dle potřeby, jak se hlásili a stalo
se často nějaké nedopatření, jehož následek bylo znečištění třídy. Teprve později bylo
zavedeno hromadné vycházení z tříd a v době nejnovější dovoleno volné pohybování
po chodbách na dvoře neb před budovou v čase respiria.“5
„Osvětlení místností bylo ve starších dobách bídné i ve městech a dítky v přeplněných
třídách musely psáti i v nejtemnějších koutech, i na podiu. V nových školních
budovách (poč. 20. stol., poz. autora) dělána vesměs okna se světlostí dle zákonité
míry i v starších budovách v Pardubicích zavedeno v místnostech v zimě šerých elektrické
osvětlení. Pokud se čistoty týče, nebrána tak na přísnou váhu, na venkovských
školách bývaly dříve podlahy černé jako země a pavoučí vlákna jako stříbrné nítě
leskly se u stropu v záři slunéčka, pan učitel někdy rád strašíval školním pavoukem
ospalce, slibuje jim, když zívali, že jim pavouk spadne do huby. Teď musí být veškerý
kouty i na záchodech vysmýčeny – pavučina prozradí bedlivému zraku inspektora
nebedlivé oko učitele.“6
„Plivání po podlaze zamezeno 

v posledním čase zdravotními plivátky s vodou
a nanesení bláta do tříd zamezuje se nejen železnými a dřevěnými škrabáky u vchodu
budovy a v síni, ale též utěrkami před jednotlivými třídami, jako např. v dívčí
měšťanské škole v Pardubicích.“

„Epidemickým nemocem také nevěnována před vydáním nových zákonů taková
pozornost jako nyní. Pořízení do školních lékárniček a ustavení školních lékařů,
s čímž shledáváme se v Pardubiccích, jest zajisté ku prospěchu mládeže, účinky toho
ukáží se po letech.“7
„O chování mládeže ve škole a mimo školu mohly bychom napsati celé dlouhé
lichotivé i méně lichotivé kapitoly. Rvačky a házení kamením a blátem jsou menší
den ke dni, což sluší přičísti na vrub všeobecnému pokroku vzdělanosti, bedlivějšímu
dozoru se strany učitelstva a obrácení žactva k zábavám ušlechtilým a k užitečným
pracím. Odchod ze škol děje se nyní mnohem klidněji než druhdy, čehož v samotných
Pardubicích máme doklad. Dříve s velkým hlukem a křikem pádili hoši od klášterní
brány před náměstí, a bylo-li okluzko, udělali přes celý rynk klouzačku, a to ne jednu,
a jiní se hnali pod kasárna, kde na podzim bombardovali kaštany, až jednou je vojáci
chytili a pouty postrašili, aby měli pokoj neb v zimě běželi po klouzačkách neb po vorech
v hradním městském příkopě až pod Zelenou bránu.“8
„Jednu věc záviděli nám žákům pardubických škol žáci škol okolních menších
měst, poněvadž byly řádu nižšího, v nich vyučovalo se česky, a to třešňovou slavnost,
kterou pořádal ředitel našich škol každého léta na blízkou zříceninu památného
hradu Kunětické Hory. Severní strana hory byla (a jest posud) osázena třešňovými
štěpy, o nichž se říkalo, že vydávají neobyčejně chutné a bohaté ovoce. Když
třešně dozrály, konána tam výprava žactva. Těšili jsme se na to od prvního záblesku
jara v přírodě.“9
„Ba v starších dobách neušetřen někdy ani učitel a vyvolen za terč šprýmu
a předmět zábavy. Slyšme, co provozovali na příklad rozpustilí žáci školy pardubické,
u nichž „balsám březový“ málo účinkoval.“ Terčem vtipu se stal pan učitel P. Havela.
Žáci o něm věděli, že nosí na hlavě malou čepičku. Byl známý na škole tím, že
si občas čepičku na hlavě pohladil, když usilovně přemýšlel. Při výuce si čepičku
odkládal, ale ihned nasazoval, když vycházel ze třídy. Tvrdilo se, že pan učitel nosí
v čepičce speciální balzám z březové kůry a listů, aby mu narostly vlasy na jeho beztak
už holé hlavě. Žáci při jedné hodině odlákali učitelovu pozornost a do čepičky mu
napíchali řadu špendlíků. Není třeba dál dodávat, co se stalo, když učitel vycházel
ze třídy a nasadil si čepičku, kterou se pokusil pohladit!
Jiný učitel, pan Mifka, byl silně krátkozraký. Nosil v šosech kornout kávy a cikorii.
10 Vyučoval zeměpisu. Aby nalezl na mapě velká města, měl je označen křížkem.
Když byli žáci vyvoláni k tabuli a k mapě, nalezli snadno podle křížků města, která
jim pan uč. Mifka zadal.

Avšak nejen chlapci měli problémy s mravy. Z r. 1905 se z měšťanské školy dívčí
zachovala zpráva, že žákyně Marie chodící do dívčí školy, se nevěnuje učivu ale muzicírování
a tancování. Schází se s pochybnými staršími kamarádkami…“ Mám s ní
vekou svízel, jest samá muzika a samé namlouvání…“, stěžuje si otec v dopise.11
„O pilné a hodné žáky zajímali se vždy dobří lidé a snažili se jim radost způsobiti
a někteří šlechetní dobrodinci na chudé vzorná školní dítka pamatovali i ve své
poslední vůli. Že pilnost a mravné chování bývalo odměňováno vhodnými knížkami, 

obyčejně v červené vazbě a s titulem zlatem vytištěným, aneb ozdobnými biletkami
s mravoučnými verši.“12
V Pardubicích dostávali hodné a chudé děti peněžní odměny z nadace prof. Jana
Benedettiho, dále barona Arthura Krause, Antonína Vostřebala, Václava a Amálie Čisteckých
a Matyldy Gutfreudové, rovněž z nadace J. Chmelíka.13 O Vánocích byli chudí
žáci odměňováni oděvem. „Kéž by jen počet dobrodinců chudé mládeže vzrůstal, kéž
by nadace školní, jimiž nejkrásnější památku šlechetní lidumilové po sobě zanechají,
se množily ku prospěchu a blahu našeho lidu a rodného kraje. Doufejme, že stane se
tak tím spíše, čím větší a vřelejší budou styky školy s rodinou, jakéž pěstují se nejúčinněji
na konferencích učitelů s rodiči (V hostinci U štiky“ v Pardubicích 23. října
za předsednictví řídícího učitele Antonína Borovce).14
Školní docházka byla až do vydání nových zákonů (v poslední třetině 19. stol.)
nevalná. Málo dětí chodilo do školy pravidelně. Na venkovských školách byla situace
mnohem horší než v městských školách. Venkovské děti musely pomáhat o žních,
proto byla školní docházka většinou lepší v zimních měsících. „Každé příležitosti použito
k zanedbávání vyučování, vždyť i pan učitel vypověděl službu na ten den, kdy
byl v sousedním městě výroční trh… Někde mládež měla krušnou cestu do vzdálené
školy, blátivé cesty, sněhové závoje, velká voda zabraňující převážení, byly každodenními
překážkami.“

Poznámky:
1/ Moudrost starých Římanů, Odeon, s. 40
2/ F. K. Rosůlek: Pardubicko, Holicko Přeloučsko, II. díl, 1905, s. 267.
3/ Tamtéž.
4/ V r. 1891 vypravily se mnohé školy na očekávanou
Zemskou jubilejní výstavu v Praze.
5/ F. K. Rosůlek, tamtéž, s. 270.
6/ Tamtéž.
7/ Tamtéž.
8/ Tamtéž.
9/ Tamtéž.
10/ Cikorie byly náhražkou kávy, zejména v letech Velké války. Kávovými náhražkami
proslula v Pardubicích továrna Jindřicha Francka. Podrobněji: Borovec, Petr:
Historie a současnost podnikání na Pardubicku, Městské knihy s. r. o., Žehušice
2007, s. 69–72.
11/ F. K. Rosůlek, tamtéž, s. 274.
12/ Tamtéž, s. 275. Vzpomeňme na film Páni kluci.
13/ Tamtéž.
14/ Tamtéž.