OBNOVA ZÁPADNÍ ČÁSTI HRADU KUNĚTICKÁ HORA

V souvislosti s prováděnou rekonstrukcí dochází průběžně i k doplňování poznatků o historii stavebního vývoje Kunětické hory. Přes absenci významnějších písemných pramenů předpokládáme především na základě dosavadních archeologických průzkumů existenci nejspíše královského hradu v 2. pol. 14. století. Další fází stavebního vývoje prošla Kunětická hora za Diviše Bořka z Miletínka v období husitských válek. Poslední stavebně historický průzkum (F.R. Václavík – B. Šeda s.r.o., 2018) předkládá nové náhledy na podobu této starší hradní zástavby a její postupné úpravy ve vrcholném období na přelomu 15. a 16. století za vlastnictví kunětickohorského panství pány z Pernštejna.

V období rozsáhlých úprav za Viléma z Pernštejna a jeho synů hrad dosáhl největšího rozkvětu. Do poloviny 16. století Pernštejnové uskutečnili zásadní přestavbu celého areálu v pozdně gotickém a renesančním duchu a zámek Kunětická hora (jak objekt uváděli Pernštejnové) byl po nějaký čas ekonomicko správním centrem tohoto kraje. Rychlý úpadek v dalších generacích rodu vedl roku 1560 k prodeji tehdy již zadluženého, kdysi mocného pernštejnského panství královské komoře. Toto období představuje i rychlé zhoršování stavu celého areálu, kterému definitivní zkázu přineslo poničení a vypálení švédskými vojsky v listopadu 1645. Hradní objekty vystavené působení počasí rychle podléhaly zkáze, kterou urychlila i dlouhodobá těžba znělcového kamene. Od poloviny 18. století byl starý nevyužitý hrad rozebírán na kámen. Probíhala intenzivní těžba v několika lomech na úpatí hory trvající až do počátku 20. století. Lámání kamene zapříčinilo částečnou nebo bohužel úplnou  likvidaci některých objektů v západní a jihozápadní části.

Přes různé snahy se v průběhu 19. století nepodařilo zajistit záchranu velkolepých zřícenin. Na počátku 20. století hrozil Kunětické hoře a zbytkům středověkého hradu úplný zánik. Mluvilo se o tom, že pokud to bude takto dál pokračovat, bude Kunětická hora rozvezena na kámen do všech světových stran. I přes mimořádnost tohoto místa byly snahy     o jeho záchranu proti soukromým provozovatelům několika lomů zpočátku velmi bezzubé. Vznikla však velmi silná fronta brojící za záchranu symbolu východočeského Polabí a zbytků kdysi slavného hradu. Hlavní silou byl pardubický Muzejní spolek (založen 1880), ve kterém působila řada významných osobností, vzdělanců s vlasteneckým zapálením, podnikatelů, politiků.

Roku 1917 se podařilo Muzejnímu spolku od provozovatele největšího lomu                a tehdejšího vlastníka bývalého kunětickohorského panství barona Richarda Drascheho (majitele cihláren v Rakousku, vybudoval zámeček v rakouském stylu pod hradem jako své letní sídlo, dnes muzeum perníku tzv. Perníková chaloupka) Kunětickou horu získat do pronájmu a roku 1919 po dlouhých vyjednáváních nakonec za prostředky shromažďované pro vybudování budovy muzea v Pardubicích i koupit. Roku 1920 bylo ustaveno Kunětické družstvo (odbor Muzejního spolku pro věci Kunětické hory), které zahájilo základní zabezpečovací práce na hradě. Muzejní spolek chtěl svou vizi vytvoření muzejních prostor pro tento kraj přenést i na Kunětickou horu. Zbytky hradních staveb však byly pro takové využití pro svůj stav hodně vzdáleny. Bylo by nutné provést opravdu rozsáhlou a náročnou rekonstrukci celého areálu, hradní objekty znovu zastřešit. Muzejní spolek se svým Kunětickým družstvem se však takového díla nezalekl a odhodlaně se pustil do práce, na kterou se mu dařilo i získávat potřebné finanční prostředky.

Roku 1923 zahájilo Kunětické družstvo obnovu hradu podle projektu Dušana Jurkoviče a architekta Jana Pacla. Volba architekta Jurkoviče nebyla náhodná. Dušan Jurkovič měl v té době za sebou několik revitalizací historických objektů, kterým se snažil vdechnout novou náplň a nový život. Potom tu byla ještě jedna významná okolnost. Architekt Jurkovič byl po vzniku samostatného československého státu ředitelem památkového úřadu na Slovensku. To bylo velmi důležité, neboť památková péče dlouhodobě prosazovala konzervační přístup k památkám. Tedy udržovat památky v dochované podobě, nic si k nim nepřimýšlet, nepřidávat a zachovávat je v autentické podobě. To má pochopitelně svou logiku v tom, že ze středověku se nezachovaly žádné projektové dokumentace památek, podle kterých by bylo možné například zbytky zřícenin hradů identifikovat a rekonstruovat. Případné nové zásahy jsou postaveny vždy jen na omezených možnostech retrospektivních bádání. Architekt Jurkovič tak pro Muzejní spolek představoval určitou naději návrhu              a prosazení odvážnější a na našem území rozsahem nebývalé rekonstrukce hradního areálu.

Na základě architektonické koncepce Dušana Jurkoviče vznikla i vyhlášená restaurace (dnešní výstavní prostory nové vestavby, ve středověku dvořanská světnice). K restauraci patřily salonky v interiérech objektu 6. brány. Sousední veranda dřevěné vestavby sloužila za první republiky jako taneční sál.  Kunětické družstvo dále pokračovalo v opravách hradního areálu. Byly obnoveny některé prostory v hradním paláci, v prvním patře jižního křídla vzniklo muzeum a expozice. Upravovalo se i okolí Kunětické hory a hrad byl Muzejním spolkem úspěšně provozován a patřil k nejnavštěvovanějším památkám u nás.

V roce 1953 byl ale objekt Muzejnímu spolku vyvlastněn a přešel do majetku státu. Stav Kunětické hory se vinou neúdržby začal opět velmi rychle zhoršovat. Nakonec to dospělo k tomu, že hradní areál musel být na přelomu 70. a 80. let z havarijních důvodů pro veřejnost zcela uzavřen. 

Po provedení dílčích oprav paláce byl hrad znovu zpřístupněn v roce 1993. Opravy v hradním areálu pak probíhají průběžně až do dnešních dnů.

V letech 2018–2021 se uskutečnila díky prostředkům z Evropské unie dlouhodobě odkládaná rekonstrukce západní části hradu společně s dřevěnou vestavbou v nádvoří. Právě dokončená rekonstrukce této části hradu - bývalé vyhlášené restaurace - v počátku svých projektových příprav směřovala k jejímu obnovení. Nakonec však došlo k úpravě projektu a provedení návrhu do nynější podoby s výstavní a expoziční náplní. Je tomu tak z toho důvodu, že současné nároky a podmínky pro restaurační a kuchyňské (gastro) provozy už prostě do těchto prostor (nová vestavba) ani při plném zastavění půdorysu ohraničeného původním středověkým zdivem nebylo možné. Navíc z dotačního titulu nebylo možné použít finanční prostředky na komerční provozy, ale pouze na opravu památky jako takové. Podstatné je však to, že díky prostředkům z EU se nám téměř po 50 letech podařilo tuto část hradního areálu opravit a znovu zpřístupnit veřejnosti. 

Rekonstrukce zahrnovala několik částí. V západním objektu bývalé dvořanské světnice zachované pouze v obvodovém zdivu došlo podle návrhu architekta Tomáše Šantavého k vložení nezávislé ocelové konstrukce nové vestavby s prosklenou fasádou ve dvorní části, kryté dřevěnými žaluziemi. Vestavba se architektonickým výrazem záměrně odděluje od historických částí objektu, současně neovládá prostor a podřizuje se charakteru historické památky. Její konstrukce nijak nezasahuje do zachovalého obvodového středověkého zdiva. Umožňuje variabilní využití prostor v jednotlivých podlažích a je reverzibilní. V této části vznikl výstavní prostor se sociálním zařízením a výtahem pro osoby s pohybovým omezením. Instalovaná expozice je věnována osobnosti architekta Dušana Jurkoviče, jeho nejznámějším architektonickým počinům, realizacím jeho projektů ve východních Čechách, a především se zaměřuje na rozsáhlou rekonstrukci hradního areálu Kunětické hory, kterou pro Muzejní spolek vedl ve 20. letech minulého století.

Dalším objektem rekonstrukce byla 6. brána, kde proběhla obnova hodnotných interiérů podle návrhů architekta Dušana Jurkoviče.

Ve vnitřních prostorách se zachovaly zbytky prvorepublikového vyřezávaného schodiště. Poměrně zachovalé bylo dřevěné obložení v obou saloncích nad průjezdem 6. brány. K plné rehabilitaci interiérů bylo možné využít jedinečný zachovalý fond originálních Jurkovičových výkresů, které spolu s dobovými fotografiemi posloužily i pro zhotovení nedochovaného vybavení nábytkem. Podle fotografií byly zhotoveny i výkresy a repliky dřevěných lustrů pro oba salonky a schodišťovou halu.

Celý článek naleznete ve Zprávávch KPP číslo 11-12/2021.