O ZÁVODIŠTI PARDUBICE

Ćást 1.      Jak město Pardubice získalo zpět areál závodiště

Začátek v dětství

           V roce 1957, kdy mi bylo 6 let, jsem nejvíc obdivoval Duklu Pardubice a Zdeňka Zikána.          V téže době, kdy jsem s ním chodil mna fotbal, mne táta vzal na Velkou pardubickou a já viděl první vítězství sovětského Epigrafa, tehdy ještě s jezdcem Fedinem, vítěze předchozího ročníku Letce            s jezdcem Vavrouškem v závěru pole a cítil jsem to, co jsem do té doby příliš neznal a čemu se říká emoce. Za rok se to opakovalo, to už jel Epigrafa Vladimír Prachov a já jsem vůbec netušil, že si         v budoucnu budu se Zdeňkem Zikánem tykat, a s Prachovem i Vavrouškem se jednou potkám                  a spřátelím. Zažil jsem i vytoužené vítězství českého koně Korana s jezdcem Vítkem po dlouhé době nadvlády nepříliš oblíbených Sovětů v roce 1963. Zkrátka jsem byl ve svých šesti letech chycen a od roku 1957 jsem vynechal pouze vloni, a to jen vynuceně. To pokračovalo ze zajímavého důvodu, který by mne logicky měl spíše odrazovat. Bydlím celý život v sousedství veterinární nemocnice           a často byl u nás podnájemníkem její zaměstnanec. Dost často mne tam bral a já viděl operovat opici, velblouda i medvěda, viděl jsem stříhat tygrovi drápy. Nejvíc jsem se však chodil koukat na zraněné koně po dostizích, pamatuji se na ruskou kobylu Vyzu, která postupně odcházela (oni ji nechtěli utratit) a já jsem jí brečel na krku. Paradoxně mne to neodradilo, ale k dostihům víc přitáhlo. Ačkoli jsem provozoval závodně více sportů, nikdy jsem při nich nezažíval takové emoce (počínaje euforií, radostí a smíchem, přes různé jiné odstíny a konče smutkem s pláčem) a zážitky při Velké pardubické byly pro mne vrcholem. Můj milovaný kůň byl Korok a poté i mnoho dalších, ale nikdy mne nenapadlo, že bych sám mohl jezdit a mít koně. To přišlo až o 40 let později, než kdy jsem byl poprvé na Velké.

Pokračování po Sametu

      Mezitím šel čas a já vystudoval, začal pracovat a dělal hodně aktivit v různých směrech.                     A najednou přišel listopad 1989. Od první chvíle, kdy jsem byl tak trochu bezděčně umístěn ve středu dění, jsem měl obavy, jak zvládneme vládnout, jak zvládneme to nepokazit a jak dokážeme mimo jiné, že jsme patrioti. Díky své profesní schopnosti vést schůzi tak, aby nebyla konfliktní, držet ji         v zadaném tématu a poté napsat zápis, jsem se najednou stal jedním z mluvčích OF, u jehož vzniku jsem byl. Při prvních kooptacích do parlamentu a ČNR jsem byl s Liborem Kudláčkem zvolen jako zástupce pardubického OF pro kooptaci do parlamentu, což jsem odmítl s vědomím, že jsem zatím nic nedokázal ve své profesi. Tím a také svým patriotismem a díky tradici mé rodiny, která žije               v Pardubicích déle než 200 let, jsem se ale stal hlavním kandidátem na nového primátora. V únoru 1990 jsem se stal jedním z nově kooptovaných členů Rady města Pardubic a následně mne OF dalo na první místo kandidátky. Z výše uvedených důvodů jsem odmítl i tuto možnost s vědomím, že jednou možná přece jen budu chtít a ono už to nepůjde, což se později potvrdilo. Dodnes svého rozhodnutí nelituji, starostou se stal místo mne MUDr. Zdeněk Stránský.  Po červnových volbách jsem se stal už regulérně zvoleným členem Rady města. Již během období předchozího jsem vytvořil základ nové komise a po volbách byla ustavena Komise pro Velkou pardubickou. Dělal jsem to                s vědomím, že pardubické závodiště a Velká pardubická jsou hlavní body, v nichž se Pardubice liší od podobných měst nejen v Česku, ale i mezinárodně. Tento mezinárodní dosah byl a je větší, než dosah Zlaté přilby a ledního hokeje a jak jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, je celosvětový.

     Tehdy jsme díky aktivitě mé ženy Aleny (už z doby dlouho před listopadem) měli mnoho kontaktů na Čechy s vazbami na Velkou Británii, ale i na mnoho Britů, zejména z působnosti British Council (Britské rady). Díky tomu jsme se stali osobními přáteli tehdejšího britského velvyslance Lawrence O´Keefa a jeho ženy Suzanne, kteří s námi také několikrát Velkou pardubickou navštívili. Díky nim jsme se stali pravidelnými účastníky setkání a akcí, pořádaných britským velvyslanectvím v Praze.     I proto po našem úsilí a aktivitě bylo umístěno v roce 1993 v Pardubicích středisko Britské rady. Přímý dopad na VP a její mezinárodní kontakty měla ale událost jiná. Do komise mi byl jiným členem koordinačního centra OF Pavlem Šmídem doporučen Tomáš Jansa, jenž ovládal výtečně nejen angličtinu, ale hlavně všechna fakta o britském turfu včetně nejdůležitějších jmen a pojmů a znal dobře i rozdíly jezdeckého stylu předních britských a irských žokejů. Protože zamýšlel odjet na pár týdnů do Anglie, vybavili jsme ho dopisy pro starosty dostihových měst Liverpoolu, Cheltenhamu      a Newbury od primátora Pardubic se záměrem navázat kontakty přes dostihy. Dále dostal na cestu doporučující list britského velvyslance. Po čase jsem zjistil, že to celé bylo poměrně riskantní a také dost naivní. Přemýšleli jsme tehdy v měřítcích a pojmech Česka a vůbec jsme si nedovedli představit, že vedení těchto měst nemá se závodišti na svém území žádné vazby a nemá na ně ani žádný vliv, protože se jedná o soukromé aktivity, propojené tak maximálně autoritou britského Jockey Clubu jako občanského sdružení, zastřešujícího dostihy, a to jak rovinné, tak překážkové. Risk byl v tom, že jsme Tomáše úplně neznali a podcenili jsme nebezpečí vyplývající z možného zneužití doporučujícího listu. K jeho zneužití také došlo, nevím sice, jak přesně a kolikrát, zda to bylo nebezpečné, ale vím, že ještě po mnoho let se mne čas od času v Anglii někdo zeptal na to, co dělá bývalý manažer pardubického závodiště Tomáš Jansa, jímž on nikdy nebyl. Když si ale odmyslím tyto chyby a nedorazy, jeden velmi cenný (dodnes nedoceněný) výsledek tady byl. Po návratu mi Tomáš předal kontakt na Johna Sandersona a Jonathana Irwina, kteří následně v roce 1991 do Pardubic na Velkou pardubickou přijeli. Pánové vlastnili společnost IRM (International Racecourse Management), která provozovala závodiště v Doncastru, Redcaru, Thirsku a Wetherby. Vůbec jsem netušil, že John Sanderson je také nejvlivnější muž britského turfu. Jako předseda British Horseracing Board byl postaven ještě nad British Jockey Club, což nám přineslo v budoucnu neuvěřitelné kontakty a pokroky. Vůbec nevím, kde je dnes Tomáš Jansa. Kdyby tehdy s námi dál spolupracoval a zanechal svých drobných zbytečných leváren, mohl stále být velmi platným pro české dostihy.

Nejdůležitější impuls, začátek procesu návratu majetku

          Bydlím 100 m od veterinární nemocnice. Tam se vždycky scházeli členové Klubu přátel Velké pardubické u MVDr. Rajmana. V té době na přelomu let 1990-91 byl jeho předsedou pan Jaroslav Paděra, členové byli většinou vrstevníci mého otce. Jednou se u nás ozval zvonek. Vyšel jsem ven       a u branky stáli členové klubu přátel VP JUDr. Paděra, MVDr. Rajman, MVDr. Matoušek a ing, Haas. Zeptal jsem se, zda chtějí otce. Ne, chtěli mne a když jsem sešel dolů k brance, říkali: “Mladej, když jsi teď tak vysoko v politice, tak musíš dělat něco s tím závodištěm.“ Řekl jsem, že přece dělám, že jsem založil komisi a ta pracuje. “Ale ne, my myslíme areál závodiště. Ty nevíš, že ho v roce 1955 stát ukradl městu Pardubice?“ Odpověděl jsem, že to nemohu vědět, když mi v té době byly čtyři roky a že potřebuji nějaké doklady. I když je slíbili, nedodali, ale já byl chycen. Při první příležitosti jsem Zdeňkovi Stránskému řekl, že bych byl rád, kdyby s tím z titulu své funkce něco dělal. Věděl jsem, že není příznivcem městského vlastnictví budov a areálů a také mi řekl: „Ježíš, jen to ne, zase něco budeme mít navíc a nebudeme vědět, co s tím máme dělat!“ Řekl jsme mu, že má asi pravdu, ale že to je moje prosba, že je vlastně primátorem místo mne a že má u mne láhev vína, když se mu něco povede. Po pár týdnech mi volal, ať si vezmu alespoň dvě láhve a přijdu. Potom mi vylíčil, jak šel na dohodnutý pracovní oběd s předsedou pardubického katastrálního úřadu ing. Večeřem a po obědě mu zmínil věc závodiště. Ing. Večeře mu řekl, ať jde z oběda s ním na úřad, našel všechny potřebné podklady a během pár chvil provedl převod všech pozemků areálu podle zákona O majetku měst a obcí zpět na město Pardubice.  To byl restituční zákon pro obce a města, obdoba toho, který platil pro občany. Už nevím, jaké měl zákon číslo, co vše bylo jeho obsahem a odkdy dokdy platil, ale najednou jsme skutečně měli majetek, se kterým jsme si tak úplně nevěděli rady.

Pokračování úsilí o dotažení převodů do konce

             Pardubické závodiště bylo součástí Státního závodiště Praha a to bylo dále podřízenou složkou  národního podniku Plemenářské podniky, kam patřily mimo jiné například i hřebčíny včetně Kladrub a Slatiňan, Tlumačov, středisko českého chovu plnokrevníka Napajedla a další. Státní závodiště bylo tehdy prakticky v úpadku díky svým dluhům u IPS Praha a se zbytkem to nebylo            o mnoho lepší. Bývalý ředitel Státního závodiště ing. Waksmundský už byl mimo funkci a všude se střídali zastupující ředitelé a podobné postavy. Nevěděl jsem, kam a na koho se mám obrátit a pokud se mi podařilo někoho kontaktovat, nevěděl, co má dělat a o nějaké ochotě pomoci nebylo možné ani mluvit. S kolika lidmi jsem bezvýsledně jednal, si už dávno nevybavuji, bylo toho hodně a všechno bezvýsledné. Po nějakém čase se zablýsklo na lepší časy. Ředitelem Státního závodiště se stal ing. Pellar, činný stejně jako jeho žena v jezdeckém sportu a ten po našem jednání zjistil, že by mu mohla ubýt jedna starost a přislíbil mi pomoc. Po kratším čase se ozval a doporučil mi návštěvu nového ředitele v Kladrubech MVDr. Norberta Záliše, jenž byl také zároveň ředitelem Plemenářských podniků. Ten vypadal velmi potěšeně mnou deklarovaným zájmem města Pardubice o pardubické závodiště. Myslím, že to bylo ze stejného důvodu jako předtím u ing. Pellara, v tomto případě to bylo posíleno i tím, co nijak netajil, že má sice koně rád, ale dostihy nejsou zrovna jeho káva. V každém případě i on přislíbil pomoc. Už si nepamatuji všechny detaily, kde mi oba zmiňovaní pánové pomohli, ale stalo se a já byl o trochu blíž. Dodnes na ně vzpomínám s vděkem a s oběma jsem se mnohokrát potom už za jiných okolností viděl.

           Během roku 1991 jsme se přiblížili, ale stále zbývalo mimo vrácení pozemků dosáhnout na stavby a další nemovitosti. Některé stavby, postavené před vyvlastněním, jako tribuna B, byly právně jasné, ale stále jsme je neměli a některé spadaly pod nutnost úhrady. Mezitím se konala VP 1991 se začínajícími protesty tzv. ochránců zvířat a také přijeli poprvé naši britští budoucí přátelé, ale to patří do jiné kapitoly. Na konci roku 1991 jsem byl sice dál, hodně lidí mělo zájem nějak pomoci, komise pracovala, ale nemělo to koncepci, ani šťávu a já jsem příliš nevěděl, kudy dál.

Celý článek naleznete ve ZPrávách Klubu přátel Pardubicka číslo 11-12/2021