Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Hradcem Králové k soutoku Orlice s Labem
Gočárova tř. – Hučák – Jiráskovy sady – Velké nám. – Eliščino nábř. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 13:54, 15:27h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Stavební vývoj Pardubic
Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Vstup zdarma.
typ akce: Hovory o Pardubicku
Letohrad - Kopečková pouť
Letohrad - zřic. hradu Kyšperk - Kopeček - Pustiny -Písečná u Rybníčka - Vakdštejn - Přírodní park Orlice - Letohrad Kopečková pouť. Délka trasy 14 / 7 km. Odjezd 7:07 h. ČD, návrat 14/15:03/16:00 ČD. Ved: A. Milatová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Kdo to byl Josef Šmaha
Velký český herec, režisér,
divadelní ředitel a pedagog
Josef Šmaha se sice
narodil 2. 8. 1848 v Praze,
ale v Pardubicích prožil své
dětství i studentská léta
a tady na Veselce v Odeonu
poznal vůni líčidla a popové
vstoupil na „prkna, která
znamenají svět“. Tenkrát
vypadaly Pardubice zcela
jinak. Ve středu města poblíž
hostince Veselka nestál
žádný obchodní dům, ani jeho předchůdci – kasárna, synagoga či pomník bratranců
Veverkových. Město doslova končilo za Veselkou, dál bylo jen pole a na
podzim strniště, kde kluci pouštěli draky. Tady sedával Josífek Šmahů se svým
spolužákem Františkem Kašparem a posílali nahoru drakovi psaníčka. To ještě
netušili, že Františkův syn, inženýr Jan Kašpar jednou sám vzlétne se svým
Blériotem k obloze.Pardubice Šmahova dětství a mládí měly tenkrát 7 000 obyvatel, ale pro studenta reálky to bylo velkoměsto, pyšnící se svými obchody, hostinci a vinárnami a také šlechtickým kasinem, kam se o parforsních honech sjížděla společenská smetánka z celého mocnářství. Jak Šmaha sám vzpomíná, kdo z kluků by nechtěl zblízka vidět opravdová knížata a hrabata, oficírské uniformy, róby krásných dam a dýchat vůni naparfémovaných šátků a drahých doutníků. To se i chudému studentovi zdálo, že se mu červená krev mění v modrou. Kdo by nevyrazil z ponurých tříd staré reálky ven do přírody, na valy, či luka pod zámkem nebo alespoň k Veselce, kde každou chvíli skládali své rekvizity členové nějaké kočující společnosti. Zvláště později, když majitel hostince přistavěl slavný sál Odeon, který se stal centrem společenského života ve městě, jež tenkrát ještě nemělo svou divadelní budovu. V Odeonu na malém jevišti hlubokém sotva čtyři metry, a až do roku 1904 osvětleném na rampě řadou čadících petrolejek, se po téměř půl století odehrávalo vše, co pardubičtí ochotníci, akademici spolku Arnošt s Dr. Jiřím Červeným i kočovné divadelní společnosti a artisté i umělci všeho druhu mohli městu nabídnout. V tomto prostředí Cyrano „svůj širák odhazoval v dáli“, tady umírala Dáma s kaméliemi a záplavy květin vděčného publika zahrnovala Shakespearovy a jiné hrdiny i v podání sólistů předních pražských scén, jako byla paní Hübnerová či pánové Šimanovský, Vojan, Šamberk nebo Mošna. Mladého Šmahu lákalo divadlo od dětství a už jako čtrnáctiletý nosil pánům hercům kufry, později sháněl materiál na výpravu, ba dokonce statoval v malých roličkách. Až přišel leden roku 1864, kdy neodolal a spolu s herci společnosti Františka Josefa Čížka opustil Pardubice a utekl k divadlu, na svou první štaci do Nového Bydžova s gáží 18 zlatých. Tatínkovi, který počítal s tím, že se kluk stane vlakvedoucím s pevným platem pod penzí, tím radost jistě neudělal. Vypočítat všechna Šmahova angažmá bychom asi nestačili. Jako herec a také režisér prošel kočovnou společností Čížkovou a Pavla Švandy ze Semčic, ale i řadou dalších scén v kamenných divadlech v Plzni a v Praze, kde se roku 1884 stal režisérem divadla Národního. Šmaha sklízel úspěchy i v zahraničí, v berlínském divadle „Unter den Linden“ režíroval německou premiéru „Prodané nevěsty“. Na velkém americkém turné hrál i režíroval v New Yorku, Clevelandu, Chicagu a v řadě dalších míst, nadšeně přijímán zvláště našimi krajany. Po návratu se stal členem chorvatského Zemského divadla v Záhřebu a byl jmenován ředitelem Národního divadla v bulharské Sofii, kde založil divadelní školu. Dobře ho znali i v milánské Scale. Prostě Josefa Šmahy si ve světě vážili a dovedli ho ocenit. Ne tak docela už v jeho milovaných Pardubicích, kde začínal. Obávám se, že kdybychom se dnes tady „na korze“ zeptali nějakého studenta, co mu říká jméno Josef Šmaha, že bychom ho přivedli do rozpaků. Připomeňme si jej proto alespoň takto...
