Zprávy 5-6 / 2009

Mezi spolupracovníky paravýsadku SILVeR A patřil výše jmenovaný majitel mlékárny František Kravar z Pardubic. Když jsem v padesátých letech pracoval ve Východočeských chemických závodech n. p. Rybitví, pak jsme oba pracovali na oddělení RY 34 – výroba p-aminosalicylové kyseliny (vyráběla se zde jako technický produkt a na dalším oddělení v Rybitví se rafinovala na PAS, který pak už byl hlavní účinnou látkou léku k léčení tuberkulózy).

Jeden z nejvýznamnějších českých architektů 20. století, rodák ze Semína na Přeloučsku (nar. 13. března 1880), žák prof. Jana Kotěry, byl za své celoživotní dílo pohřben do Slavína jako v pořadí 25. osobnost. Projekt Slavína z roku 1889 je připisován smíchovskému starostovi P. Fischerovi. Vytvořil jej architekt A. Wiehl, dvě alegorické postavy (Vlast truchlící a Vlast vítězná) vytvořil sochař J. Mauder v roce 1892. „Ač zemřeli, ještě mluví“ – praví nápis na Slavíně. Pod sarkofágem je hrobka, v níž do tumb ve zdi jsou ukládáni zesnulí. Hlavní Gočárovou zásluhou je vytvoření českého kubismu s funkcionalistickými prvky a pak přechod k ryze moderní funkční architektuře. Na Pardubicku patří k jeho pracím lázně v Bohdanči (pavilon Gočár), v Pardubicích projektoval tzv. Anglobanku na nám. Republiky (dn. Komerční banku). Navrhl…

1920 K loupežnému přepadení se smutným koncem došlo 6. března poblíž Petrolky, kde byl na polní cestě ke Svítkovu přepaden František Kacafírek, dělník od firmy Štrympl. Útočník zasadil Kacafírkovi těžké rány do hlavy. Pak ho zakrváceného pohodil do příkopu a o všechno ho obral. Přepadená oběť byla nalezena dvěma chodci a dopravena do nemocnice. Kacafírek už vědomí nenabyl a v pondělí zemřel!

V dubnu 1993 jsme se sešli s ředitelem PARAMA ing. Pavlasem, který nás informoval o intenzifikaci výroby, zejména mazadel, které mají vynikající kvalitu. Na připomínku o nevhodném umístění závodu nás ujistil, že velká pozornost bude věnována snižování negativních vlivů na životní prostředí. Zde je dobré připomenout, že při zakládání dnešního PARAMA investor požadoval umístění hned vedle dnešního starého nádraží. S tím naši radní, tehdy prozíravě, nesouhlasili a povolili stavbu daleko od města na západním okraji katastru Pardubic, dál nemohli. V červnu členy Společnosti přijal primátor Pardubic MUDr. Stránský v zasedací síni radnice a ujistil je, že město vyvíjí intenzivní snahu, aby se Pardubice staly sídlem vyššího územně-správního celku – VÚSC – opět krajským městem. To také bylo celoročně kličovým problémem, který…

V 1. SV. VÁLCE VE FRANCII, ITÁLII A V RUSKU. OSUDY NěKTeRÝCH LeGIONÁŘŮ Z OKReSU PARDUBICe V LeTeCH 1914 – 1920 A V OBDOBÍ Let 1921 – 1948. Československé legionářské sbory z doby první světové války vznikaly už od srpna 1914 ve Francii a v carském Rusku, v Itálii definitivně od r. 1917. Šlo o dobrovolné vojenské jednotky, většinou pěší pluky, které se nazývají střelecké (např. 1. střelec. pluk Mistra Jana Husa v Rusku). Odhaduje se, že v r. 1918 a ještě v r. 1919 bylo v těchto zemích kolem 80 tisíc čsl. legionářů. K legionářům se později počítali také ti čsl. vojáci, kteří se zúčastnili protiválečných vzpour (např. povstání části námořníků v boce Kotorské, dále čsl. dobrovolníci, kteří bojovali po říjnu 1918 o Těšínsko a konečně ti, kteří vedli boje proti vojákům Maďarské repuliky rad v r. 1919 na Slovensku. V letech 1914 –…

Motto: „Paměť a obraz českého života válečných let byly tak znetvořeny, že škraloupem polopravd, pečlivě osnovaných legend a křiklavě pomalovaných nástěnek pravá tvář doby stěží prosvítá.“ Václav Černý, Pláč Koruny české, Paměti 1938-45, Brno Atlantis 1992 Marie Horáková (nar. 12. 11. 1911 v Pardubicích-Svítkově, zemř. 17. 3. 1989 v Pardubicích dcera Josefa Horáka ze Svítkova, úředníka firmy Prokop, a Marie Habartové, absolventka pardubické Vesny, zdravotní sestra a písařka na stroji, dobrovolná pracovnice první pardubické organizace pozůstalých po obětech nacismu „Sjednocení“ a později Svazu národní revoluce v Pardubicích sepsala roku 1945 elaboráty o své odbojové činnosti za druhé světové války (jeden rozsahu 3 s. strojopisu, druhý kratší o rozsahu 1 a půl s.). Oba mi laskavě zapůjčil ke studiu z její pozůstalosti p.…

9. ledna t. r. se v hotelu „Zlatá štika“ v Pardubicích sešli z iniciativy Památníků Lidice a Ležáky pamětníci Výsadku SILVeR A a heydrichiády na Pardubicku. Ze setkání otiskujeme projev našeho člena dr. R. Brože a fotografie pořízené Mgr. J. Štěpánkem. Redakce ZKPP PaedDr. Radovan Brož, Pardubice: Stateční, kteří přežili (text příspěvku pro setkání „Silver A v paměti tří generací“ v Pardubicích 9. 1. 2009) Vážené dámy, vážení pánové! Po každé válce staví vítězné národy svým padlým pomníky, odhalují pamětní desky, jistě právem. Ale jsou zde tisíce statečných, kteří se na vítězství podíleli a kteří přežili. Chci jim věnovat tento příspěvek.

Velký český herec, režisér, divadelní ředitel a pedagog Josef Šmaha se sice narodil 2. 8. 1848 v Praze, ale v Pardubicích prožil své dětství i studentská léta a tady na Veselce v Odeonu poznal vůni líčidla a popové vstoupil na „prkna, která znamenají svět“. Tenkrát vypadaly Pardubice zcela jinak. Ve středu města poblíž hostince Veselka nestál žádný obchodní dům, ani jeho předchůdci – kasárna, synagoga či pomník bratranců Veverkových. Město doslova končilo za Veselkou, dál bylo jen pole a na podzim strniště, kde kluci pouštěli draky. Tady sedával Josífek Šmahů se svým spolužákem Františkem Kašparem a posílali nahoru drakovi psaníčka. To ještě netušili, že Františkův syn, inženýr Jan Kašpar jednou sám vzlétne se svým Blériotem k obloze.

Zvěčnělý otec nynějšího modernějšího již hoteliéra, muž jinak prozíravý, podnikavý a oblíbený, vycítil záhy, že městu, v němž peněžní obrat tehdy byl vskutku nezvykle značný, schází místnost, kde by se zase něco utratiti mohlo, a postavil Odeon! Sál pro plesy i divadlo. Tančili tam kavalíři, měšťané, řemeslníci. U nás se arciť jevil největší ruch, kdy se připravoval „eisenpoňácký bál“. Slavný ples. Nejčetněji vždy navštívený. A možno říci, že na tehdejší poměry nádherný. A trvání měl! Při Máteřovské hudbě proháněly se matky i dcerky po dvě noci v šustivých krinolinách v síni taneční; třetího dne pak o polednách ještě seděli vytrvalí hudebníci v síni restaurační na kulečníku, umístěném na témže místě jak nyní stojí, a rozjaření otcové naši zpívali národní písně. Matinky vyspalé poněkud, však také trochu nevrlé nad houževnatostí…

Začátek roku 1914 nebyl pro Holice ničím výjimečným. Snad jen některé občany překvapila zpráva, že 23. ledna byla přijata rezignace Antonína Wíši, starostova náměstka. Oficiálně rezignoval proto, aby po otci převzal knihkupectví, všeobecně se ale vědělo, že není úplně duševně zdráv (v roce 1915 byl již v ústavu choromyslných). Na jeho místo byl zvolen radní Josef Formánek – pekař a radním se pak stal lékárník Josef Thuma. V neděli 28. června však dorazila do Holic zvěst o sarajevském atentátu. Tato rozrušující zpráva byla předmětem rozprav mezi občanstvem a ze všech rozhovorů bylo možno tušit předzvěst velkých událostí.